Sítina slatinná

Jak číst taxoboxSítina slatinná
alternativní popis obrázku chybí
Sítina slatinná (Juncus subnodulosus)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídajednoděložné (Liliopsida)
Řádlipnicotvaré (Poales)
Čeleďsítinovité (Juncaceae)
Rodsítina (Juncus)
Binomické jméno
Juncus subnodulosus
Schrank, 1789
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Zobrazení sítiny slatinné

Sítina slatinná (Juncus subnodulosus) je jednou z téměř dvou desítek původních druhů sítin, které v české přírodě rostou. Patří ke vzrostným sítinám s olistěnými lodyhami a oblými, dutými, přehrádkovanými listy.

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Areál sítiny slatinné zahrnuje Evropu od Britských ostrovů a Pyrenejského poloostrova na západě až po Ukrajinu a Turecko na východě. Severní hranice probíhá jihem Skandinávského poloostrova a jižní okolo Středozemního moře, včetně přesahu do Alžírska a Maroka v severní Africe. Na jihu západní Asie proniká do Turecka, Sýrie i do Iráku. Druhotně se vyskytuje na východě Severní Ameriky i na Novém Zélandu.

V České republice je velice vzácná, vyskytuje se hlavně ve středním Polabí, podél Ohře, na dolním toku Jizery a Orlice a u rybníků v Dokeské pahorkatině. Na Moravě roste jen ojediněle u Kyjova a Lačnova ve Vizovické vrchovině.[2][3]

Ekologie

[editovat | editovat zdroj]

Populace sítiny slatinné je vázána na mokré, propustné půdy s vyvinutým mechovým patrem. Bývají to podmáčená místa se zásaditou reakcí, ve kterých díky anaerobním podmínkám dochází ke vzniku rašeliny, jsou to hlavně terénní sníženiny nebo břehy jezer a rybníků. Roste i v sekundárních biotopech, jako jsou prolákliny po těžbě rašeliny a štěrku, nebo podél odvodňovacích kanálů.[2][4][5]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Porost sítiny slatinné

Sítina slatinná je vytrvalá, řídce trsnatá bylina s lodyhami 50 až 120 cm vysokými, které vyrůstají ze silného plazivého, rozvětveného oddenku sahajícího do hloubky až 50 cm. Lodyhy jsou tlusté 1,5 až 2,5 mm, tuhé, hladké, na průřezu oblé a u spodu mají tři až čtyři prázdné pochvy bez čepelí. Výše na květonosných lodyhách vyrůstají jeden až dva oblé listy se širokými, nahnědlými oušky. Listy jsou 15 až 40 cm dlouhé a jen 2 až 5 mm široké, duté a uvnitř mají výrazné podélné i příčné přehrádky.

Květenství je rozkladitý, 7 až 18 cm dlouhý vrcholový kružel s mnoha odbočkami odstávajícími v pravém úhlu nebo až nazpět ohnutými. Spodní lodyžní listen nepřevyšuje květenství složeno z deseti až padesáti kulovitých klubíček, která obsahují po pěti až deseti drobných oboupohlavných květech. Neopadavé, žlutozelené nebo žlutohnědé okvětí má všechny, ve dvou kruzích rostoucí eliptické lístky stejně dlouhé, na vrcholu tupé, po obvodě blanitě lemované a dovnitř zahnuté. V květu je šest tyčinek, jež jsou kratší než okvětí a mají prašníky dvounásobně delší než nitky. Kvetou od června do srpna.

Po anemogamickém opylení se v květu ze svrchního, trojpouzdrého semeníku vytvoří světle hnědá, vejčitá, trojpouzdrá, 2 až 3 mm velká tobolka obalená vytrvalým okvětím. Obsahuje mnohá hruškovitá, na povrchu síťnatá semena asi 0,5 mm velká. Jsou šířena větrem, vodou i zvířaty. Ploidie druhu je 2n = 40.[2][4][6][7][8]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]

Přeměnou trvale zamokřených míst na plochy využitelné k zemědělské produkci mizí i stanoviště vyhovující pro růst sítiny slatinné. Ta sice v české krajině nikdy nebyla hojná, ale ve 20. století se její četnost výrazně snížila; stejně tak se děje i na Slovensku a dalších středoevropských zemích. Byla proto v České republice vyhlášena chráněnou rostlinou a přiřazena ke kriticky ohroženým druhům a to jak ve "Vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb" (§1), tak i v "Červeném seznam cévnatých rostlin České republiky z roku 2012" (C1t).[9][10]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-03].
  2. ↑ a b c CIBULKA, Radim. BOTANY.cz: Sítina slatinná [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 20.08.2007 [cit. 2017-06-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ HASSLER, M. Catalogue of Life: Juncus subnodulosus [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 2017 [cit. 2017-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-31. (anglicky) 
  4. ↑ a b RYBKA, Vlastík. Vlhké louky. Ilustrace Radka Josková Jedličková. Praha: Ottovo nakladatelství, 2014. 550 s. ISBN 978-80-7451-441-8. Kapitola Sítina slatinná, s. 420–421. 
  5. ↑ BUCHTOVÁ, Hana. Vývoj vegetace pěnovcového prameniště v Povážském Inovci .... Brno, 2007 [cit. 09.06.2017]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce Petra Hájková. Dostupné online.
  6. ↑ Databáze C1 rostlin: Sítina slatinná [online]. Informační systém ochrany přírody, AOPK ČR, Praha [cit. 2017-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-25. 
  7. ↑ KIRSCHNER, Jan et al. Species Plantarum, Flora of the World: Part: Juncaceae 2.2 [online]. Australian Biological Resources Study, Canberra, AU, rev. 2002 [cit. 2017-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-09. ISBN 0-642-56822-7. (anglicky) 
  8. ↑ Wilde planten: Juncus subnodulosus [online]. Wilde planten in Nederland en België, NL [cit. 2017-06-09]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  9. ↑ Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. [online]. Ministerstvo životního prostředí ČR [cit. 2017-06-09]. Dostupné online. 
  10. ↑ GRULICH, Vít. Red List of vascular plants of the Czech Republic: 3rd edition. S. 631–645. Preslia [online]. Botanický ústav, AV ČR, Průhonice, 2012 [cit. 09.06.2017]. Roč. 84, čís. 3, s. 631–645. Dostupné online. ISSN 0032-7786. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]