Třída Leningrad
| Třída Leningrad | |
|---|---|
 Leningrad v roce 1944 | |
| Obecné informace | |
| Uživatel |  |
| Typ | torpédoborec |
| Lodě | 6 |
| Osud | 2 potopeny 4 vyřazeny |
| Předchůdce | třída Gogland |
| Nástupce | třída Gněvnyj |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 2150 t (standardní) 2582 t (plný)[1] |
| Délka | 127,5 m |
| Šířka | 11,7 m |
| Ponor | 4,18 m |
| Pohon | 3 kotle, 3 turbínová soustrojí 3 lodní šrouby 66 000 shp |
| Rychlost | 36 uzlů |
| Posádka | 250 |
| Výzbroj | 5× 130mm/50 kanón B-13 2× 76mm/55 kanón 34K (2×1) 2× 45mm/46 kanón 21-K (2×1) 8× 533mm torpédomet (2×4) 70–80 min |
Třída Leningrad byla třída torpédoborců sovětského námořnictva z období druhé světové války. Skládala se ze šesti jednotek. Ve službě byla od roku 1938. Sověti lodě klasifikovali jako vůdčí lodě torpédoborců, určené k vedení torpédoborcových eskader. Za války byly ztraceny oba torpédoborce třídy Leningrad postavené pro Černomořské loďstvo – Moskva a Charkov. Ostatní lodě válku přečkaly a dosloužily na konci 50. let.
Stavba
[editovat | editovat zdroj]Vývoj sovětských vůdčích lodí torpédoborců byl inspirován francouzskými supertorpédoborci z dvacátých let (Contre-torpilleur, např. třída Chacal).[1] Stejné určení měl ještě torpédoborec Taškent a kvůli vypuknutí války nedokončené čtyři torpédoborce třídy Kijev. Jejich projekt byl schválen roku 1930.[2] Třída Leningrad představovala první velké hladinové válečné lodě navržené a postavené v Sovětském svazu po dlouhé pauze způsobené revolucí a občanskou válkou. Zároveň jako první ruské lodě nesly 533mm torpédomety.[2] Jejich konstrukce však trpěla řadou nedostatků, včetně přetížení nástaveb a zhoršených nautických vlastností. První tři jednotky této třídy (Projekt 1) byly objednány v rámci programu pro první pětiletku. Jejich kýly byly založeny roku 1932. V rámci druhého pětiletého plánu následovaly tři jednotky vylepšené verze Projekt 38. Jejich stavba byla zahájena v letech 1934–1936. Baku a Tbilisi byly vyrobeny v Nikolajevu a sestaveny v loděnici v Komsomolsku.[1]
Jednotky třídy Leningrad:[2][3]
| Jméno | Projekt | Loďstvo | Loděnice | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Osud |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Charkov | Projekt 1 | Černomořské loďstvo | Nikolajev | 1932 | 9. září 1934 | listopad 1938 | Dne 6. října 1943 poblíž Krymu potopen bombardéry Junkers Ju 87 jednotky SG77. |
| Leningrad | Projekt 1 | Baltské loďstvo | Ždanovovy loděnice v Leningradu | 1932 | 17. listopadu 1933 | prosinec 1936 | Potopen jako cvičný cíl 1958. |
| Moskva | Projekt 1 | Černomořské loďstvo | Nikolajev | 1932 | 30. října 1934 | srpen 1938 | Dne 26. června 1941 se potopil na mině po ostřelování rumunského přístavu Constanţa. |
| Minsk | Projekt 38 | Baltské loďstvo | Ždanovovy loděnice v Leningradu | 1934 | 6. listopadu 1935 | únor 1939 | Potopen 23. září 1941 u Kronštadtu bombardéry Junkers Ju 87 jednotky SG2, později vyzvednut a v listopadu 1942 vrácen do služby. Vyřazen v roce 1959. Poté využíván k vlečení cvičných cílů.[1] |
| Baku (ex Segej Ordžonikidze, Kijev) | Projekt 38bis | Tichooceánské loďstvo | Nikolajev / Komsomolsk na Amuru | 1935 / 1936 | 25. července 1938 | prosinec 1939 | V roce 1942 převeden k Severnímu loďstvu. Potopen jako cvičný cíl 1958. |
| Tbilisi | Projekt 38bis | Tichooceánské loďstvo | Nikolajev / Komsomolsk na Amuru | 1935 / 1936 | 24. července 1939 | prosinec 1940 | Od roku 1951 ve výcviku, od roku 1953 hulk. Potopen jako cvičný cíl 1958. |
Konstrukce
[editovat | editovat zdroj]
Torpédoborce využívaly italský systém řízení palby Galileo.[2] Výzbroj tvořilo pět 130mm/50 kanónů B-13 v jednohlavňových věžích, které doplňovaly dva 76mm kanóny 34K a dva 45mm kanóny 21K. Plavidla dále nesla dva čtyřhlavňové 533mm torpédomety a sedmdesát až osmdesát námořních min. Pohonný systém tvořily tři vodotrubní kotle a tři převodové turbíny o výkonu 66 000 shp, pohánějící tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 36 uzlů.[1]
Modifikace
[editovat | editovat zdroj]Za války byla zesilována protiletadlová výzbroj, někdy i za cenu demontáže prostřední dělové věže. Například Baku nesl dva 76mm kanóny, šest 37mm kanónů a šest 12,7mm kulometů. Zároveň byly instalovány dva spouštěče hlubinných pum, kterých bylo neseno 25 kusů. Některá plavidla byla za války vybavena střeleckým radarem a ASDICem.[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Leningrad class destroyer na anglické Wikipedii.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BUDZBON, Przemysław; RADZIEMSKI, Jan. The Beginnings of Soviet Naval Power: The 1927 Flotilla Leaders. In: JORDAN, John. Warship 2022. Oxford: Osprey Publishing, 2022. ISBN 978-1-4728-4781-2. S. 8 až 28. (anglicky)
- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4.. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Třída Leningrad na Wikimedia Commons
