Tekutá modernita je sociologický pojem, který poprvé použil polský sociolog a filozof Zygmunt Bauman k popsání soudobé společnosti a jejích změn. Bauman se řadí k teoretikům (Ulrich Beck, Anthony Giddens či Scott Lash), kteří odmítají současnost označit za dobu postmoderní. Na rozdíl od některých postmodernistů (Lyotarda, Baudrillarda a dalších) tvrdí, že se modernita pouze posunula do pozdní fáze, kam patří i Baumanova tekutá modernita. Společnost v tekuté modernitě je proměnlivá, silně individualizovaná, konzumní a globalizovaná, jež postrádá či zapomíná pevné základy modernity.[1]
K nastolení svého stěžejního pojmu Bauman použil metaforu o „zkapalňování“ či „tavení“ pevných těles (tj. rozpuštěním všeho, co odolává času a je lhostejné či imunní vůči jeho běhu).[2] Dle Baumana můžeme celou modernizaci chápat jako proces „zkapalňování“, nicméně zatímco v pevné fázi byly tradiční látky modernity roztavovány za účelem zformování nového řádu a vytvoření dokonalejších pevných těles, v tekuté modernitě se tělesa pouze rozpouštějí.[3] „Síly způsobující tekutost se přesunuly od „systému“ ke společnosti, od politiky k „politice života“ – sestoupily z „makro“ úrovně na „mikro“ úroveň společenského soužití.“[4] Výsledkem je individualizovaná, privatizovaná modernost, v níž se odpovědnost klade na každého jednotlivce.
| „ | Kapaliny se pohybují snadno. „Tečou“, „plynou“, „proudí“, „prosakují“; a na rozdíl od pevných látek je není snadné zastavit – obtékají překážky v cestě, jiné rozpouštějí nebo odnášejí s sebou, další prosáknou skrz ně. Mimořádná pohyblivost tekutin je tím, co je spojuje s představou „lehkosti“. (…) To jsou některé z důvodů, proč lze „kapalnost“ či „tekutost“ považovat za vhodné metafory pro zachycení povahy současné, v mnohém ohledu originální fáze dějin modernosti. | “ |
| — [5] | ||
Výraznou vlastností tekuté modernity je její lehkost a mobilita. Vzhledem k technologickým vymoženostem a snaze akcelerovat rychlost pohybu dochází v tekuté modernitě k oddělení moci a kapitálu od prostoru. Dle Baumana se moc stala doopravdy exteritoriální (nezávislou na místě) a s místem není již těsně spjata, jak v dobách modernity pevné. Jelikož nejrůznější informace a příkazy se dokáží pohybovat rychlostí elektronického signálu. Čas se v globalizovaném světě stal pouze prostředkem k dobytí prostoru.[6] To má za následek, že se do tekuté modernity vrací nomádské zvyky života. Bauman tvrdí, že žít mobilně je výhodnější, než žít usedle. Symptomem současnosti je totiž flexibilita, instantnost, cirkulace a spotřeba na jedno použití. „Kapitál ve svém těžkém stadiu byl mnohem pevněji fixován k místu a totéž platilo i pro pracující, které si najímal. Dnešní kapitál již cestuje nalehko, jen s příručními zavazadly, ke kterým patří pouze kufřík, mobilní telefon a přenosný počítač.“[7]
Dalším rysem života v tekuté modernitě je nejistota. Flexibilita či instantnost se otiskuje také do práce. Práce již není prostředkem k dosažení vyšších cílů či plánů, ale pouze krátkodobým způsobem jak dosáhnout svých tužeb a spotřeb. Práci v pevné modernitě Bauman prezentuje na příkladu továrny fordovského typu, kde měli zaměstnanci téměř jistotu setrvání. Oproti tomu v tekuté modernitě většina zaměstnanců trpí nejistotou, jelikož moc i kapitál nejsou svázáni s územím. Navíc je kapitál orientován především na spotřebitele, tudíž veškeré věci spjaté s pracovní silou jsou druhotné.[8] Dle Baumana je nejistota zaměstnanců mocnou individualizační silou,[9] jež ústí v rezignaci nad výhledem do budoucnosti a touhu „okamžitého uspokojení“. Nejistota sociální existence může vést k tomu, že člověk vnímá svět okolo sebe, ale i mezilidské vztahy jako produkty okamžité spotřeby. „Závazky typu „dokud nás smrt nerozdělí“ se mění v kontrakty typu „dokud uspokojení trvá“, které jsou dočasné a prchavé z podstaty, plánovitě nebo díky pragmatickému působení – a jako takové jsou náchylné vůči jednostrannému vypovězení, kdykoli se jednomu z partnerů naskytne lepší příležitost a větší hodnotu nachází v úniku z partnerského vztahu, místo aby se jej pokoušel zachovat za jakoukoli cenu.“[10] Bauman se věnoval podrobněji mezilidským vztahům v době tekutosti v knize Tekutá láska: o křehkosti lidských pout.[11]
Komplexní analýzu Baumanovy Tekuté modernity nám předkládá český sociolog Jan Balon.[12] Ten na tomto díle oceňuje především způsob interpretace, který Bauman využívá. Okruh zájemců o sociologii se rozšiřuje a podle Balona je tedy potřeba, aby se změnil styl, kterým se sociologiové-interpretové snaží tuto skupinu oslovit. Sociologie by se měla dívat kolem sebe nikoli do sebe. To Balon zajímavě dokládá na faktu, že v celé knize nenajdeme žádný odkaz na jednoho z největších sociologů T. Parsonse, avšak na předního filmového režiséra Woodyho Allena jich nalezneme hned několik.[12]
K Baumanovu pojetí definice kultury, konkrétně pak přímo k Tekuté modernitě se český sociolog profesor Miloslav Petrusek staví takto:[13] Bauman považuje tradiční koncepci „kultury jako konzervantu“ za stabilizační substanci. Taková substance se podle něj hojně vyskytuje v soudobých multikulturních teoriích pouze s tím rozdílem, že v současnosti se na ně pohlíží a též se označují pozitivně (oproti minulosti, kdy nesly označení negativní). Celkově je jeho celé dílo plné kritických elementů. Fragmentárnost Baumanových textů se pak přímo odráží v podobě zlomkovitosti Tekuté modernity.[13]