Tholos (starořecky θόλος, plurál θόλοι tholoi) je označení pro kruhovou pohřební stavbu s kuželovou střechou nebo klenbou, které se poprvé vyskytuje u Homéra.[1]
Tholos byla též kruhová stavba prytaneia na athénské agoře.
Dnes se slovo používá pro označení kruhových staveb, často s nepravou kuželovou klenbou, zejména pro monumentální hrobky úlovitého tvaru (angl. Bee-hive tomb) z doby bronzové. Poprvé se vyskytují v dnešní Sýrii a Turecku i na Arabském poloostrově koncem 4. tisíciletí př. n. l. Od počátku 3. tisíciletí př. n. l. se objevují na Kypru (Chirokitia), na Iberském poloostrově a ve velkém množství na Sardinii a Korsice (několik tisíc známých tholů, které se zde nazývají nuraghi); typicky měly průměr kolem 10 m a výšku až 15 m. Do téže tradice patří i mykénské komorové hrobky z pozdní doby bronzové a mohylové pohřby ze střední doby bronzové.
Tholy se výrazně rozšířily po roce 1500 př. n. l.. Stavěly se jako nepravé klenby, kde jedna vrstva kamenů vždy přečnívala tu spodní. Tento způsob výstavby pravděpodobně pochází z Mínojské civilizace. Většinou obsahují jeden pohřeb, a to buď na zemi, v jámách nebo nádobách, nebo na lavicích vytesaných z kamene, často s velkou výbavou. Poté, co byl zemřelý pohřben, vchod do hrobu byl zasypán zeminou a nad zemí byla ponechána pouze malá mohyla.
Nejznámějším příkladem tholu je Atreova pokladnice v Mykénách.