Túrán

Túrán na mapě světa

Túrán (též Turán, Turan, persky توران‎) je perský název[1] pro střední Asii, doslova znamená „Túrova země“. Obyvatelé Túránu byly íránské kmeny[2][3][4] avestského období. Íránská mytologie popisuje Túránce jako samostatnou větev íránského národa, sídlící v Túránu a svářící se s Íránci.[5][6]

Podle eposu Šáhnáme (z počátku 11. století, cca o patnáct století mladší než Avesta) byly kočovné kmeny osídlující střední Asii poddanými legendárního Túra, syna Ferejdúna (jeho další syn Íradž byl mytickým vládcem Íránců). Spojení Túránců s Turky vzniklo až po poturčení střední Asie, které se částečně projevilo až v této době.[7] V Šáhnáme je Túr považován za Turka,[8] přestože Túránci ze Šáhnáme a staří Turci byly zcela odlišné národy.[9]

Od počátku 20. století byl pojem Túrán používán na Západě jako všeobecné označení pro střední (či centrální) Asii. Z této doby pochází geografický termín Turanská nížina.

V 19. století a na počátku 20. století evropští učenci (zejména v Německu, Maďarsku a na Slovensku) považovali za túránské národy hovořící neindoevropskými, nesemitskými a nehamitskými jazyky,[10] zejména mluvčí altajské, uralské, drávidské a japonské jazykové rodiny.[11]

Túránská rasa, jazyky a náboženství

[editovat | editovat zdroj]
Altajské a uralské jazyky

V 19. století se výraz túránský dostal do západních jazyků, především skrze dílo významného lingvisty Maxe Müllera, a to v souvislosti s klasifikací ras, náboženství a jazyků. Z hlediska jazykové klasifikace se objevila dvě pojetí túránských jazyků. V prvním, užším, pojetí se v zásadě jednalo o totožnou jazykovou skupinu, která je zpravidla označována jako uralo-altajská[pozn. 1] a zahrnuje například finštinu a maďarštinu (uralské jazyky) a jazyky mongolské, turkické a tunguzské (altajské jazyky). V širším pojetí, které se objevilo v Müllerově textu The Languages of the Seat of War in the East z roku 1855, jsou pak mezi túránské řazeny i různé jazyky jižní Asie, jako například tibetština, thajština, malajština, drávidské a mundské jazyky. Příbuzenství mezi těmito jazyky bylo postulováno především na základě jejich aglutinačního charakteru. Müller si byl vědom, že postulace takové jazykové rodiny může být chápána jako založená na pouhé morfologické podobnosti, ale přesto trval na tom, že tyto jazyky vychází z jediného zdroje a jsou tak geneticky příbuzné.[12]

V užším pojetí se túránské jazyky objevují například v encyklopedii The American Cyclopædia z roku 1879, kde se mluví o túránských (Turanian) jazycích a rase, a uvádí také synonyma mongolský (Mongolian), uralo-altajský (Uralo-Altaic), skytský (Scythian) a tatarský (Tartaric). Uvádí také, že někteří badatelé s těmito jazyky spojují i jazyky drávidské, malajské, polynéské a severoamerické, ale takto široce pojatou klasifikaci považují autoři hesla za pseudovědeckou. Taktéž, bez hodnocení, zmiňují hypotézu Françoise Lenormanta, podle které starověká „akkadština“[pozn. 2] náležela k túránským jazykům. Jako typické znaky túránských jazyků uvádí jejich aglutinační charakter, chybějící rod a množství pádů.[13]

Max Müller hovořil také o túránské rase, v jeho pojetí je však „rasa“ definována spíše sdíleným jazykem než biologickým vlastnostmi. Túráci podle jeho názoru představují jednu ze tří hlavních euroasijských ras, vedle Árijců a Semitů.[pozn. 3] Aglutinační charakter túránských jazyků měl úzce souvisí s kočovnou povahou jejich mluvčích, a Müller je identifikoval jako tradiční nepřátele Árijců, kteří se podle jeho názoru tradičně živili usedlým zemědělstvím.[14][15]

Max Müller dále spojil Túránce se zvláštní skupinou náboženství. Ve své sbírce přednášek z roku 1873 Introduction To The Science Of Religion „Úvod do vědy o náboženství“ klasifikuje stejným způsobem jako rasy euroasijská náboženství na tři skupiny, semitská, árijská a túránská, přičemž v tomto případě k túránským náboženstvím řadí i náboženství čínská. Buddhismus chápe jako náboženství původ árijské, ale později výrazně ovlivněné túránským myšlením na území kde se stal dominantní vírou. Čínské lidové náboženství je podle Müllerova názoru stejně „bezbarvé a nepoetické“ jako čínský jazyk a monosylabickému charakteru čínštiny odpovídá jeho polyteistický kult mnoha božstev a duchů, které „nedrží pohromadě žádný vyšší princip“.[16]

Historik Stefan Arvidsson spojuje Müllerův koncept Túránců jako jedné ze tří hlavních euroasijských ras s biblickou klasifikací národů, kde je lidstvo rozděleno na Semity, Jefetity a Chámity. Jefetité byli zpravidla ztotožňováni s evropskými národy, ale na konci 18. století u anglických učenců Jacoba Bryanta a Williama Jonese zhruba odpovídají „Túráncům“. Podle Bryanta se tak k Jefetitům řadí „Tataři“, u Jonese navíc i Slované.[14] Religionistka Tomoko Masuzawa uvádí, že celý túránský koncept byl od začátku provázen kontroverzemi a mnohými badateli odmítán, a to nejen pro nejasný vztah mezi túránskými jazyky a čínštinou.[17]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Klasifikace uralských a altajských do jedné rodiny byla většinou lingvistů později opuštěna, stejně tak existence altajské rodiny je často odmítána
  2. ↑ tím není myšlena semitská akkadština, ale jazyk později označovaný jako sumerština
  3. ↑ V takovém pojetí spadají mezi Túránce i Číňané, jejichž jazyk Müller nezařadil, ale v jiných kontextech jim túranský charakter přisuzoval.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Turan na anglické Wikipedii.

  1. ↑ DONZEL, Emeri „van“. Islamic Reference Desk. [s.l.]: Brill Academic Publishers, 1994. Dostupné online. S. 461. (anglicky) Iranian term applied to region lying to the northeast of Iran and ultimately indicating very vaguely the country of the Turkic peoples.. 
  2. ↑ Edward A Allworth,Central Asia: A Historical Overview, Duke University Press, 1994. pp 86
  3. ↑ I. M. Diakonoff, The Paths of History, Cambridge University Press, 1999, p. 100 : Turan was one of the nomadic Iranian tribes mentioned in the Avesta. However, in Firdousi’s poem, and in the later Iranian tradition generally, the term Turan is perceived as denoting ‘lands inhabited by Turkic speaking tribes.
  4. ↑ According to Prof. Gherardo Gnoli:’’Iranian tribes that also keep on recurring in the Yasht, Airyas, Tuiryas, Sairimas, Sainus and Dahis’’. G. Gnoli, Zoroaster's time and homeland, Naples 1980
  5. ↑ E. Yarshater, Iran iii. Archivováno 16. 10. 2008 na Wayback Machine., Encyclopaedia Iranica.
  6. ↑ K. H. Menges, in Encyclopaedia Iranica Archivováno 17. 5. 2008 na Wayback Machine. Excerpt: "In a series of relatively minor movements, Turkic groups began to occupy territories in western Central Asia and eastern Europe which had previously been held by Iranians (i.e., Turan). The Volga Bulgars, following the Avars, proceeded to the Volga and Ukraine in the 6th-7th centuries."
  7. ↑ http://etext.library.adelaide.edu.au/f/firdausi/f52ek/part8.html Archivováno 13. 6. 2007 na Wayback Machine. Firdawsi, "The Epic of Kings", translated by Helen Zimmern, eBooks@Adelaide 2004]
  8. ↑ Edgar Burke Inlow. Shahanshah: A Study of the Monarchy of Iran, Motilal Banarsidass Pub, 1979. pg 17: "Faridun divided his vast empire between his three sons, Iraj, the youngest receiving Iran. After his murder by his brothers and the avenging Manuchihr, one would have thought the matter was ended. But, the fraternal strife went on between the descendants of Tur and Selim (Salm) and those of Iraj. The former – the Turanians – were the Turks or Tatars of Central Asia, seeking access to Iran. The descendants of Iraj were the resisting Iranians.
  9. ↑ http://www.medievalists.net/2009/01/04/barbarian-incursions-the-coming-of-the-turks-into-the-islamic-world/ Bosworth, C. E. "Barbarian Incursions: The Coming of the Turks into the Islamic World." In Islamic Civilization, Edited by D. S. Richards. Oxford, 1973. pg 2: "Hence as Kowalski has pointed out, a Turkologist seeking for information in the Shahnama on the primitive culture of the Turks would definitely be disappointed."
  10. ↑ Abel Hovelacque, The Science of Language: Linguistics, Philology, Etymology, pg 144, [1]
  11. ↑ Elisabeth Chevallier,François Lenormant, "A Manual of the Ancient History of the East", J. B. Lippincott & co., 1871. pg 68. [2]
  12. ↑ CAMBELL, Lyle; POSER, William. Language Classification: History and Method. [s.l.]: Cambridge University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0521880053. S. 237. (anglicky) 
  13. ↑ VAN RHYN, G. A. F. Turanian Race and Languages [online]. The American Cyclopædia [cit. 2024-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ a b STEFAN, Arvidsson. Aryan Idols: Indo‐European Mythology as Ideology and Science. Chicago: University of Chicago Press, 2006. ISBN 978-0-226-02860-6. S. 55. (anglicky) 
  15. ↑ ADAMS, Charles Joseph. classification of religions - geographical [online]. Encyclopedia Brittanica [cit. 2024-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ MÜLLER, Friedrich Max. Introduction to the Science of Religion: Four Lectures Delivered at the Royal Institution. London: Longmans Green And Co., 1882. S. 55, 91. (anglicky) 
  17. ↑ MASUZAWA, Tomoko. The Invention of World Religions: Or, How European Universalism Was Preserved in the Language of Pluralism. [s.l.]: University of Chicago Press, 2005. ISBN 978-0226509891. S. 228–229. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Túrán na Wikimedia Commons