Vojenský soud

Voják před polním soudem
(Finsko, 1944)
O epizodě televizního seriálu Star Trek pojednává článek Vojenský soud (Star Trek).
Na tento článek je přesměrováno heslo Vojenský tribunál. Další významy jsou uvedeny na stránce Vojenský tribunál (rozcestník).

Vojenské soudy jsou zvláštní soudy, které bývají v některých státech zřízeny zejména k projednávání trestných činů vojáků, případně též válečných zajatců. V době války může být jejich činnost na území, v němž jsou rozloženy útvary operujících armád, vykonávána polními soudy.

Rakousko-Uhersko

[editovat | editovat zdroj]

Vojenské soudy rakousko-uherské armády (militärgerichte) mohly původně projednávat i určité civilní záležitosti vojáků a jejich rodinných příslušníků, ale po reformě z roku 1869 (zákon č. 78/1869 ř. z.) jim už patřila jen trestní pravomoc. Za války ji ovšem mohly uplatňovat i vůči civilním osobám.[1] Jinak vojenským soudům podléhali všichni vojáci v činné službě, dále důstojníci mimo službu, pokud trestný čin spáchali v uniformě, vojáci na dovolené nebo v záloze, váleční zajatci a rukojmí, a také osoby pomocné, jako byli např. vojenští duchovní, lékaři a úředníci.[2]

V té době se vojenské soudy dělily na stálé a nepravidelné. Mezi stálé patřily soudy posádkové (garnisonní), námořní, gardové a soudy vojenských akademií. V českých zemích působily posádkové soudy po dvou v Praze a v Olomouci, poté v Josefově, Terezíně, Hradci Králové, Plzni, Brně a Znojmě. Námořní soud měla monarchie v Pule a dva u vojenských akademií ve Vídni a Vídeňském Novém Městě.[2] Nepravidelné neboli mobilní vojenské soudy tvořily polní soudy, vlajkové soudy a lodní soudy. Ve druhé instanci vůči všem jmenovaným působily vrchní vojenské soudy a poslední instanci představoval nejvyšší vojenský soud u ministerstva války. Soudily u nich zvláštní vojenští soudci (auditoři) a laičtí přísedící, senátu u vrchního nebo nejvyššího vojenského soudu vždy předsedal generál jako právní laik.[1]

Krátce před první světovou válkou došlo k reformě soustavy vojenského soudnictví (zákony č. 128/1912 ř. z., 130/1912 ř. z. a 131/1912 ř. z.). Na prvním stupni soudily lehčí provinění brigádní soudy, resp. soudy námořnického sboru, kde rozhodovaly tříčlenné senáty. Odvolání proti jejich rozhodnutí, stejně jako prvostupňové rozhodování o závažnějších přečinech a zločinech řešily pětičlenné senáty soudů divizních, resp. admirálských. Na vrcholu soustavy stál Nejvyšší vojenský soudní dvůr, který rozhodoval v sedmičlenných senátech. Kromě této soustavy standardních vojenských soudů ještě existovaly také už z dřívějška soudy zemské obrany (od roku 1912 zeměbranské brigádní soudy, zeměbranské divizní soudy a Nejvyšší zeměbranný soudní dvůr).[1]

Československo

[editovat | editovat zdroj]

Československá republika v zásadě převzala rakouskou soustavu vojenských soudů, pouze je spojila se soudy zemské obrany. U brigádních soudů ale začali rozhodovat justiční důstojníci jako samosoudci, senáty působily až u vyšších instancí, kde zasedali dva justiční důstojníci a dva laičtí přísedící, důstojníci (případně příslušníci mužstva, byl-li obžalovaný také z mužstva a bylo-li rozhodováno v prvním stupni). Nejvyšší vojenský soud se sídlem v Praze se skládal z prezidenta, viceprezidenta a dalších soudních radů, všech ovšem justičních důstojníků. Za politické krize na konci 30. let došlo k důležitým změnám, vláda získala staronovou možnost rozšířit pravomoc vojenských soudů v době války i na civilisty (zákon č. 131/1936 Sb.) a polní soudy, které se dělily na nižší, vyšší a vrchní, mohly začít soudit ještě před vypuknutím války (zákon č. 115/1937 Sb.).[1]

Po druhé světové válce došlo k dalším změnám. Od roku 1953 existovala dvoustupňová soustava vojenských soudů, v prvním stupni šlo o vojenské obvodové soudy, odvolacími byly vyšší vojenské soudy. Konkrétně šlo k roku 1992 o:[3]

V rámci Nejvyššího soudu pak existovalo speciální vojenské kolegium. Tuto soustavu vojenských soudů převzalo Česko i Slovensko, v České republice byly k 31. prosinci 1993 zrušeny[4] a trestné činy vojáků podle hlavy XII zvláštní části trestního zákoníku tak řeší obecné soudy.

  1. a b c d Princ, M. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-797-3. s. 95–98.
  2. a b Schelleová, I., Schelle, K. a kol. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-65-3. s. 124–126.
  3. Zákon č. 141/1992 Sb., o zřízení vojenských soudů, stanovení jejich sídel a obvodů.
  4. Čl. 110 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]