chairman of Guangxi (1955–1966) tajemník kuangsijského oblastního výboru KS Číny (1961–1966) tajemník kuangsijského oblastního výboru KS Číny (1967–1977) tajemník kuangtungského provinčního výboru Komunistické strany Číny (1975–1978) governor of Guangdong (1975–1979) … více na Wikidatech
Roku 1940 byl poslán na jih do střední Číny v 5. koloně Chuang Kche-čchenga, poté sloužil v Nové čtvrté armádě, velel brigádě, pak 4. divizi (1944), později třem kolonám (2., 10. a 12.) Severní ťiangsuské armády, v letech 1946–1949 se podílel na bojích s kuomintangskými armádami ve východní Číně. Počátkem roku 1949 byl zástupce komisaře 10. armády ve 3. polní armádě, později téhož roku už komisařem 10. armády. Konec občanské války armádu zastihl ve Fu-ťienu, který dobyla v srpnu–listopadu 1949. Koncem roku 1949 Wej převzal úřad starosty Fu-čou a zástupce komisaře Fučouského vojenského okruhu.[1]
V letech 1950–1954 působil ve Vietnamu jako vedoucí skupiny čínských vojenských poradců při vietnamské armádě, podílel se na přípravě a plánování operací vietnamské armády.[2] Roku 1954 byl zvolen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců (znovu 1959 a 1964), stal se členem jeho stálého výboru a v letech 1954–1956 místopředsedou výboru pro národnosti státní rady.[1] Při zavedení vojenských hodností roku 1955 byl jmenován generálplukovníkem. Roku 1956 ho delegáti VIII. sjezdu KS Číny zvolili kandidátem ústředního výboru.[1]
Od počátku roku 1955 působil v Kuang-si, vykonával funkci předsedy tamní vlády (únor 1955 – leden 1956 a únor 1958 – srpen 1968) a revolučního výboru (srpen 1968 – říjen 1975) a tajemníka provinčního, resp. od roku 1958 oblastního výboru KS Číny (srpen 1955 – červen 1956, červenec 1961 – 1966 a leden 1967 – říjen 1975). Současně byl od ledna 1964 do roku 1975 komisařem kuangsijského vojenského obvodu a od listopadu 1966 do ledna 1980 komisařem Kuangčouského vojenského okruhu.
Za kulturní revoluce byl terčem kritiky a pokusu o svržení, jako řada dalších provinčních tajemníků. S podporu Čou En-laje od března 1967 stanul v čele prozatímní vlády oblasti (v listopadu 1967 reorganizované v Přípravný revoluční výbor Kuang-si), jeho vládě/výboru se však nepodařilo udržet autoritu a moc v oblasti.[3] Tu částečně přebírala revoluční masová hnutí, která se od dubna 1967 postupně soustředila do dvou bloků, konzervativnějšího Společného velitelství (plným názvem Kuangsijské spojené velitelství proletářských revolucionářů) a radikálnější Frakce 22. dubna (plným názvem Kuangsijské revoluční akční velitelství 22. dubna).[3][4] Frakce 22. dubna se těšila podpoře radikálních sil v Pekingu, Lin Piaa a skupiny pro kulturní revoluci;[4] Wej Kuo-čchinga zase podporoval Čou En-laj (podpora různých sil v Kuang-si tak byla jedním z projevů soupeření pekingských politiků). Od konce roku 1967 soupeření mezi revolučními skupinami i představiteli starého režimu přerostlo v ozbrojené střety. Wej Kuo-čching z pozice komisaře kuangsijského vojenského obvodu použil místní vojenské jednotky k podpoře Společného velitelství, Frakci 22. dubna zase podpořily armádní jednotky (141. divize v Nan-ningu, hlavním městě oblasti, a některé další) poslouchající rozkazy z Pekingu.[3][4] Po jejich stažení na jaře 1968 získala aliance velitelství s představiteli Wejova dosavadního režimu převahu.[3] V létě 1968 Frakce 22. dubna reagovala útoky na železnice a vojenské sklady, podařilo se jí na několik týdnů paralyzovat dopravu v oblasti a zastavit tak dodávky vojenského materiálu do Vietnamu (bojujícího se Spojenými státy).[4] To byl problém pro vedení země v Pekingu, které 3. července vydalo veřejné prohlášení o nepřípustnosti chaosu a zmatků, což koalice Weje a Společného velitelství využila k rozbití Frakce 22. dubna; v několikatýdenných tvrdých bojích byly na Frakci 22. dubna dobyty jí kontrolované části Nan-ningu a Kuej-linu (druhé největší město regionu).[5] Za téměř rok bojů, v následných čistkách a popravách a během lokálního teroru na venkově proti „třídním nepřátelům“ (nezávislého na výše zmíněných bojích vojsk revolučních skupin a armády)[6] zahynulo mnoho desítek tisíc, snad až přes sto tisíc, lidí.[4] V Kuang-si tak měla kulturní revoluce výrazně násilnější průběh než v ostatních čínských regionech, v přepočtu na tisíc obyvatel v Kuang-si zahynulo snad až dvakrát více lidí (cca 4, v některých okresech až přes 10) než byl celočínský průměr (2,1).[6] Po utišení bojů pak v srpnu 1968 mohl být ustaven revoluční výbor Kuang-si v čele s Wejem,[3][4] který v následujících letech vládl v oblasti (od února 1971 část své moci ustoupil obnovenému oblastnímu výboru KS Číny, také v čele s Wej Kuo-čchingem). Wej Kuo-čching tak patřil k malému počtu regionálních tajemníků, kterým se podařilo udržet si moc nad provincií/oblastí i během kulturní revoluce.
Vztah Wej Kuo-čchinga a Teng Siao-pchinga dokládá v literatuře rozšířený příběh o událostech po Tengově odvolání z funkcí a úřadů v dubnu 1976. Teng poté žil ve své residenci v Pekingu pod ochranou místopředsedy KS Číny Jie Ťien-jinga a místopředsedy vlády Wang Čena.[7] Podle (zřejmě fiktivního)[7] příběhu však Teng údajně s pomocí Jie Ťien-jinga a Wang Čena uprchl z Pekingu na jih do Kantonu, kde žil pod ochranou Wej Kuo-čchinga a velitele kuangčouského vojenského okruhu Sü Š’-joua. Na příkaz představitelů levice ve vedení strany a státu („gangu čtyř“) poslat Tenga zpět do Pekingu měl Sü Š’-jou odpovědět „Jestli chcete, přijďte a vezměte si ho. Budu na vás čekat u přechodu přes Jang-c’-ťiang“.[7]
Jako jeden ze spolehlivých stoupenců Teng Siao-pchinga[8] byl roku 1977 povolán do Pekingu na pozici náčelníka Hlavní politické správy Čínské lidové osvobozenecké armády (do září 1982), od roku 1980 však zastával zřetelně konzervativnější pozice než Teng,[9] když kritizoval přílišný úklon k „buržoazní liberalizaci“ a jemu podřízené armádní noviny útočily na nejmenované „některé politiky“ ve vedení strany, kteří v médiích „buržoazní liberalizaci“ ponechali volné pole. Odmítl přejít do Ústřední poradní komise Komunistické strany Číny,[10] takže když v září 1985 rezignoval na posty v ÚV a politbyru,[1] zůstala mu pouze funkce ve Všečínském shromáždění lidových zástupců.
↑CHEN, Jian. China and the First Indo-China War, 1950-54. The China Quarterly. Mar. 1993, čís. 133, s. 85–110. Dostupné online. ISSN0305-7410. (anglicky)
↑ abcdeMACFARQUHAR, Roderick; SCHOENHALS, Michael. Mao’s last revolution. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2006. ISBN978-0-674-02332-1. S. 244–245. (anglicky)
↑ abcdefGUO, Jian; SONG, Yongyi; ZHOU, Yuan. Historical Dictionary of the Chinese Cultural Revolution. Lanham, Maryland: The Scarecrow Press, 2006. Dostupné online. ISBN978-0-8108-5461-1, ISBN0-8108-5461-9. S. 5–6 a 130–131. (anglicky) [Dále jen Guo (2006)].
↑WALDER, Andrew G. Civil war in Guangxi : the Cultural Revolution on China’s southern periphery. 1. vyd. Stanford, California: Stanford University Press, 2023. ISBN9781503634671. S. 2–5. (anglicky) [Dále jen Walder].
↑ abcBAUM, Richard. Burying Mao: Chinese Politics in the Age of Deng Xiaoping. Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1994. 508 s. ISBN0691036373. S. 36. (anglicky) [Dále jen Baum].
Mao Ce-tung(předseda ÚV; zemřel v říjnu 1976) • Čou En-laj(místopředseda ÚV; zemřel v lednu 1976) • Wang Chung-wen(místopředseda ÚV; zatčen v říjnu 1976) • Kchang Šeng(místopředseda ÚV; zemřel v prosinci 1975) • Jie Ťien-jing(místopředseda ÚV) • Li Te-šeng(místopředseda ÚV a člen stálého výboru do ledna 1975) • Ču Te(zemřel v červenci 1976) • Čang Čchun-čchiao(zatčen v říjnu 1976) • Tung Pi-wu(zemřel v dubnu 1975)
od ledna 1975 i
Teng Siao-pching(místopředseda ÚV; odvolán v dubnu 1976, opět člen stálého výboru a místopředseda ÚV od července 1977)
od dubna 1976 i
Chua Kuo-feng(místopředseda ÚV, od října 1976 předseda ÚV)
uvedeni jsou náčelníci hlavní politické správy: vojenské komise ÚV KS Číny (1930–1931) • revoluční vojenské komise ÚV KS Číny (1931–1935) • čínské Rudé armády (1935) • revoluční vojenské komise ÚV KS Číny (1935–1937) • vojenské komise ÚV KS Číny (1937–1949) • lidové revoluční vojenské rady (1949–1954) • Čínské lidové osvobozenecké armády (1954–2015) • ústřední vojenské komise (2015– )