William Murray, 1. hrabě z Mansfieldu | |
---|---|
Narození | 2. března 1705 nebo 2. března 1704 Scone |
Úmrtí | 20. března 1793 Highgate |
Místo pohřbení | Westminsterské opatství |
Alma mater | Christ Church Westminsterská škola |
Povolání | soudce, politik a právník |
Choť | Lady Elizabeth Finch (od 1738)[1][2] |
Rodiče | David Murray, 5th Viscount of Stormont[3][1] a Marjory Scott[3][1] |
Příbuzní | David Murray, 6th Viscount of Stormont[1], James Murray[1], Hon. Marjorie Murray[1] a Hon. Emilia Murray[1] (sourozenci) |
Funkce | Solicitor General for England and Wales (1742–1754) Attorney General for England and Wales (1754–1756) Lord Chief Justice of England and Wales (1756–1788) kancléř státní pokladny (1757) Lord Speaker (1783) … více na Wikidatech |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
William Murray, 1. hrabě z Mansfieldu (William Murray, 1st Earl of Mansfield, 1st Baron Mansfield) (2. března 1705, Scone Palace, Skotsko – 20. března 1793, Kenwood House, Londýn, Anglie) byl britský právník a politik. Od mládí zastával vysoké funkce v anglické justici, nakonec byl historicky nejdéle úřadujícím lordem nejvyšším sudím (1756–1788). Z titulu svých funkcí byl iniciátorem četných reforem britského právního systému, souběžně byl vlivným politikem strany toryů. Od roku 1756 byl s titulem barona členem Sněmovny lordů, v roce 1776 byl povýšen na hraběte. Jeho dědicem byl synovec David Murray, 2. hrabě z Mansfieldu (1727–1796), dlouholetý diplomat a nakonec ministr zahraničí.
Pocházel z významného skotského rodu Murrayů, patřil k linii, která od roku 1621 užívala titul vikomta Stormonta. Narodil se jako čtvrtý syn Davida Murraye, 5. vikomta Stormonta (1665–1731). Studoval ve Westminsteru a Oxfordu, od mládí působil jako právník ve Skotsku, kde jako advokát vynikl ve známých soudních sporech. Díky spříznění s rodinou Finchů přesídlil po pádu Walpolovy vlády do Londýna, stal se královským justičním radou (King's Counsel, 1742) a nejvyšším státním zástupcem (solicitor general, 1742–1754), v letech 1742–1756 byl též členem Dolní sněmovny.[pozn. 1] V letech 1754–1756 byl právním zástupcem koruny (attorney general). I když nominálně nepatřil k nejvyšším státním úředníkům, jako stoupenec toryů a vynikajicí právník patřil k předním řečníkům v Dolní sněmovně.
Přes třicet let zastával funkci lorda nejvyššího sudího (Lord Chief Justice of the King's Bench, 1756–1788) a do vysokého věku si udržel značný vliv v justici i politice. V roce 1756 byl zároveň povýšen na barona a vstoupil do Sněmovny lordů. Jako nejvyšší sudí se chtěl věnovat především práci v justici a patřil k zakladatelům moderního obchodního práva, zůstával ale i významnou osobností politiky a pokud byli u moci toryové, obhajoval vládní politiku ve Sněmovně lordů. V letech 1756 a 1757 byl dvakrát provizorně kancléřem pokladu. V závěru sedmileté války se na protest proti přerušení mírových jednání odmítl zúčastnit zasedání vlády. V letech 1760 a 1770–1771 byl z titulu svých funkcí předsedou Sněmovny lordů. Z úřadu nejvyššího sudího odešel v červnu 1788.
Na jeho počest bylo pojmenováno město Mansfield v USA (1775).
Jeho manželkou byla Elizabeth Finch (1705–1784), dcera 2. hraběte z Nottinghamu. Manželství zůstalo bez potomstva, ale William získal pro své příbuzné dva hraběcí tituly z Mansfieldu (1776 a 1792).[pozn. 2] Synovec David Murray, 2. hrabě z Mansfieldu (1727–1796), byl dlouholetým diplomatickým zástupcem v různých zemích a v letech 1779–1782 ministrem zahraničí.
V roce 1754 koupil pozemky se zámkem Kenwood House severně od Londýna (dnes čtvrť Hampstead v severním Londýně). Přestavbou zámku Kenwood House pověřil v roce 1760 skotského architekta Roberta Adama, který jako autor projektu dostal zcela volnou ruku při realizaci svých představ. Díky tomu vznikla architektonicky čistá stavba reprezentující tzv. Adamův sloh vycházející z antických a italských renesančních vzorů. William Murray se do zámku nastěhoval v roce 1780 a také zde zemřel, pohřben byl ve Westminsterském opatství.