Zahraniční vztahy Spojených států amerických

ikona
Tento článek nebo jeho část potřebuje stylistické (slohové) úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci můžete hledat v radách na stránkách Encyklopedický styl a Vzhled a styl.
Diplomatické vztahy Spojených států amerických
     Spojené státy americké
     Státy, které mají diplomatické vztahy se Spojenými státy
     Státy, které nemají diplomatické vztahy se Spojenými státy
     Sporná území
     Antarktida

Spojené státy americké mají formální diplomatické vztahy s většinou států světa. Diplomatické vztahy udržují USA se 189 ze 193 členských států OSN (výjimky tvoří Bhútán, Írán, Severní Korea, Sýrie a pozorovatelský stát OSN Palestina). USA udržují navíc diplomatické vztahy s Evropskou unií a Kosovem. Po dobu několika let měly Spojené státy nejvíce diplomatických postů ze všech států, od roku 2020 jsou na druhém místě za Čínou.[1]

Řízení zahraniční politiky

[editovat | editovat zdroj]
Dopis zaslaný Barackem Obamou kubánskému prezidentovi Raúlu Castrovi o obnovení diplomatických vztahů a stálých diplomatických misí ve Spojených státech a na Kubě, 30. června 2015

Zahraniční vztahy Spojených států jsou řízeny prezidentem, který jako hlava výkonné moci koordinuje směrování zahraniční politiky, a to jak osobní účastí na mezinárodních jednání na nejvyšší úrovni, tak prostřednictvím písemných proklamací, směrnic a diplomatických nót. Dále jako nejvyšší ústavní činitel podle diplomatického protokolu a symbolický nejvyšší zástupce národa uplatňuje svůj vliv neformálně, například prostřednictvím státních návštěv a veřejných proslovů. Své pravomoci vykonává prostřednictvím Ministerstva zahraničí.[2]

Hlava státu má výhradní právo rozhodnout o formálním uznání zahraniční vlády a navázání diplomatických vztahů,[3] a rozhoduje také o dalších aspektech vzájemných vztahů (například v případě vnitropolitických sporů v dané zemi rozhoduje o tom, kdo je uznáván za legitimní vládu,[4][5] které město je považováno za hlavní[6] nebo zda je sporná oblast považována za státní území či nikoliv[7]).

Ústava v článku II dále přiznává prezidentovi právo jmenovat a odvolávat vyslance, konzuly a další zástupce, rovněž přijímat zahraniční zástupce (které může také v případě nutnosti vyhostit[8]), a dále pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy. Jmenování diplomatických zástupců je podmíněno souhlasem Senátu, k uzavírání smluv je nutný souhlas dvou třetin Senátu.[9] Specifickým typem smluv jsou takzvané výkonné dohody, které nepřekračují rámec výkonné moci a souhlas Senátu nevyžadují.[10]

Další nástroje zahraniční politiky pak upravují federální zákony, na jejichž základě prezident může například rozhodovat o výjimkách z vízové povinnosti[11] nebo naopak o zákazu vstupu určitých skupin cizinců,[12] rovněž je zmocněn dočasně (maximálně na 150 dní) zvyšovat a snižovat Kongresem stanovené celní tarify[13] a v mimořádných případech také uvalovat zahraniční ekonomické sankce, například v podobě zmrazení účtů a obstavení majetku.[14]

Evropa

[editovat | editovat zdroj]

Státy východní Evropy

[editovat | editovat zdroj]

Vztahy USA s východní Evropou jsou ovlivněny studenou válkou. Od rozpadu Sovětského svazu přecházely bývalé státy komunistického bloku v Evropě postupně k demokracii a kapitalismu. Mnoho z nich také vstoupilo do Evropské unie a NATO, posílilo ekonomické vazby se západním světem a získalo vojenskou ochranu Spojených států prostřednictvím Severoatlantické smlouvy.[15]

Francie

[editovat | editovat zdroj]

Francie navázala se Spojenými státy diplomatické vztahy v roce 1778 a stala se tak první zemí, která uznala americkou nezávislost.[16]

Francie byla důležitým spojencem USA v průběhu americké války za nezávislost – financovala je a zásobovala je střelivem, posléze také na pomoc vyslala své námořnictvo.

Severní Afrika a Střední Východ

[editovat | editovat zdroj]

USA mají mnoho důležitých spojenců v regionu Středního východu. Turecko je spojencem Spojených států prostřednictvím svého členství v NATO, Bahrajn, Egypt, Izrael,[17] Jordánsko, Kuvajt, Maroko[18] a Tunisko[19] jsou hlavními spojenci mimo NATO.

Spojené státy svrhly vládu Saddáma Husajna během invaze do Iráku v roce 2003. Turecko je hostitelem přibližně 90 jaderných bomb B61 na letecké základně Incirlik. Mezi další spojence patří Katar, kde sídlí 3 500 amerických vojáků[20] a Bahrajn.

Izrael

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Americko-izraelské vztahy.

Spojené státy americké jsou jedním z nejvýznamnějších spojenců Izraele. Spojené státy uznaly Stát Izrael 14. května 1948, tedy v den nezávislosti, a staly s tak první zemí na světě, která takto učinila.[21]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ China now has the most diplomatic posts worldwide. BBC News. 2019-11-27. Dostupné online [cit. 2020-09-28]. (anglicky) 
  2. ↑ ČAPKA, Vlastislav. Politický systém Spojených států amerických. Liberec, 2022 [cit. 2024-03-19]. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci - Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická. Vedoucí práce Mgr. Ing. Martin Brabec, Ph.D. Dostupné online.
  3. ↑ Zivotofsky v. Kerry, 576 U.S. 1 (2015) [online]. Justia [cit. 2024-03-22]. Dostupné online. 
  4. ↑ BRICE, Makini; AHMANN, TIm. Trump backs Bolivia's interim president, denounces violence. Reuters [online]. Thomson Reuters Corporation, 2019-12-17 [cit. 2024-03-25]. Dostupné online. 
  5. ↑ Statement from President Donald J. Trump Recognizing Venezuelan National Assembly President Juan Guaido as the Interim President of Venezuela [online]. Ambasáda a konzulát Spojených států amerických v Ekvádoru, 2019-01-23 [cit. 2024-03-25]. Dostupné online. 
  6. ↑ Dílo Prohlášení prezidenta USA č. 9683 ve Wikizdrojích (česky)
  7. ↑ Dílo Prezidentská proklamace č. 10126 ve Wikizdrojích (česky)
  8. ↑ Presidential Power to Expel Diplomatic Personnel from the United States [online]. Ministerstvo spravedlnosti Spojených států amerických [cit. 2024-03-28]. Dostupné online. 
  9. ↑ Ústava Spojených států amerických [online]. [cit. 2020-04-09]. Dostupné online. 
  10. ↑ Prezident USA [online]. Velvyslanectví USA v České republice, 2016-11-08 [cit. 2023-09-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ Trump zrušil Polákům povinná víza pro cesty do USA. Bezvízový styk platí u pobytů do 90 dní. iRozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 2019-10-04 [cit. 2024-04-22]. Dostupné online. 
  12. ↑ Presidential Authority to Suspend Entry of Aliens Under 8 U.S.C. § 1182(f) [online]. Congressional research service, 2024-02-21 [cit. 2024-04-22]. Dostupné online. 
  13. ↑ Presidential Authority over Trade: Imposing Tariffs and Duties [online]. Congressional research service, 2016-12-09 [cit. 2024-04-22]. Dostupné online. 
  14. ↑ 50 U.S. Code § 1702 - Presidential authorities [online]. Cornell Law School [cit. 2024-04-22]. Dostupné online. 
  15. ↑ Moderní-Dějiny.cz | Severoatlantická smlouva (4. dubna 1949). www.moderni-dejiny.cz [online]. [cit. 2020-09-28]. Dostupné online. 
  16. ↑ France - Countries - Office of the Historian. history.state.gov [online]. [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 
  17. ↑ U.S. Is Granting Israel Non-NATO Ally Status : Move Should Bring Strategic and Economic Gains, Shamir Says; Egypt Gets Same Rating. Los Angeles Times [online]. 1987-02-16 [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ US rewards Morocco for terror aid. news.bbc.co.uk. 2004-06-04. Dostupné online [cit. 2021-03-07]. (anglicky) 
  19. ↑ Designation of Tunisia as a Major Non-NATO Ally. U.S. Department of State [online]. [cit. 2021-03-07]. Dostupné online. 
  20. ↑ NEWS, A. B. C. U.S. Troops Preparing for War in Qatar. ABC News [online]. [cit. 2020-09-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Declaration of Establishment of State of Israel. mfa.gov.il [online]. [cit. 2021-02-06]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]