Zmeinogorsk Змеиногорск | |
---|---|
Poloha | |
Souřadnice | 51°9′29″ s. š., 82°11′14″ v. d. |
Nadmořská výška | 450 m n. m. |
Časové pásmo | Omský čas Krasnojarský čas UTC+07:00 |
Stát | Rusko |
Federální okruh | Sibiřský |
Kraj | Altajský |
Zmeinogorsk | |
Rozloha a obyvatelstvo | |
Rozloha | 56,4 km² |
Počet obyvatel | 9 410 (2021)[1] |
Hustota zalidnění | 166,8 obyv./km² |
Správa | |
Vznik | 1736 |
Telefonní předvolba | 38587 |
PSČ | 658480 |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Zmeinogorsk (rusky Змеиногорск) je město v Altajském kraji v Ruské federaci. Při sčítání lidu v roce 2010 měl bezmála jedenáct tisíc obyvatel.
Zmeinogorsk leží na Korboliše, přítoku Giljovské přehrady na Aleji v povodí Obu. Od Barnaulu, správního střediska kraje, je vzdálen přibližně 270 kilometrů jihozápadně.
V roce 1735 zde bylo objeveno stříbro a v následujícím roce byl vybudován důl a hornická osada. V roce 1754 zde začal působit Ivan Ivanovič Polzunov, který zde vybudoval pilu. V roce 1757 byla postavena dřevěná pevnost. V letech 1763–1798 zde působil Kozma Dmitrijevič Frolov, který zde nechal vybudovat velkou vodní nádrž na pomoc těžbě a odvodňování dolu. Jeho syn, Pjotr Kozmič Frolov, zde vybudoval litinovou koněspřežnou dráhu spojující důl s dva kilometry vzdálenou hutí. Zdejší důl představoval až do poloviny 19. století významnou roli v rámci ruské těžby stříbra – zhruba polovina stříbra vytěženého z Altaje pocházela právě odtud. Místo proto navštěvovali i zahraniční vědci, mj. Peter Simon Pallas, Alexander von Humboldt, Carl Friedrich von Ledebour, Alexander von Bunge a Ivan Petrovič Kulibin.
Koncem 19. století bylo ovšem ložisko vyčerpáno a tím ztratilo celé sídlo svůj hlavní význam. Nový rozmach těžby nastal až ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy se zde začínají těžit rudy obsahující olovo, zinek a měď. S těžbou získal Zmeinogorsk opět na významu a v roce 1952 získal status města.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Smeinogorsk na německé Wikipedii.