Způsob artikulace: ražená souhláska (ploziva). Vytváří se pomocí uzávěry (okluze), která brání proudění vzduchu a je na posléze uvolněna, čímž vzniká zvukový dojem – od toho též označení závěrová souhláska (okluziva).
Místo artikulace: zadopatrová souhláska (velára). Uzávěra se vytváří mezi hřbetem jazyka a měkkým patrem.
Znělost: znělá souhláska – při artikulaci hlasivky kmitají. Neznělým protějškem je k.
Ústní souhláska – vzduch prochází při artikulaci ústní dutinou.
Středová souhláska – vzduch proudí převážně přes střed jazyka spíše než přes jeho boky.
V češtině se tato hláska zaznamenává písmenem G, g.
Jako samostatný foném se /ɡ/ v domácích slovech využívá zcela výjimečně, především v citoslovcích. Vyslovované [ɡ] je v češtině obvykle znělou realizací (alofonem) psaného /k/, např. kde[gdɛ]. Původní praslovanské /ɡ/ se totiž během vývoje jazyka změnilo v dnešní /h/ [ɦ].
Tato stránka obsahuje fonetické informace ve znacích IPA, které se nemusí v některých prohlížečích zobrazovat správně. Tam, kde se symboly objevují ve dvojicích, znak vpravo označuje znělou souhlásku. Šedá pole označují pulmonické artikulace, které jsou považovány za nerealizovatelné.