Zoja Trofimiuk | |
---|---|
Zoja Trofimiuk, Melbourne (1998) | |
Narození | 17. února 1952 (72 let) Praha |
Vzdělání | Akademia Sztuk Pieknych v Krakově |
Alma mater | RMIT University Akademie výtvarných umění v Krakově |
Povolání | grafička, sklářská výtvarnice a sochařka |
Manžel(ka) | Jurek Trofimiuk |
Děti | Zbych Trofimiuk |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Zoja Trofimiuk, roz. Sulková (* 17. února 1952, Praha) je grafička, sklářská výtvarnice a sochařka žijící v Austrálii.[1]
Zoja Sulková pochází z kulturně založené pražské rodiny, která se přátelila se Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou. V letech 1969-1972 absolvovala střední Výtvarnou školu Václava Hollara a pokračovala studiem sochařství u prof. Hajdeckiho na Krakovské Akademii (Akademia Sztuk Pięknych im. Jana Matejki w Krakowie), kterou absolvovala roku 1977. Provdala se za Jurka Trofimiuka, se kterým má syna Zbycha Trofimiuka (* 1979).
Roku 1983 emigrovala rodina Trofimiukových do Austrálie.
Zoja Trofimiuk zde v letech 1986 - 1990 absolvovala doktorské studium oboru sklo u prof. I. Kinga na Royal Melbourne Institute of Technology. Pracuje jako sochařka a sklářská výtvarnice.
Zoja Trofimiuk se svou volnou tvorbou jako sochařka prosadila již roku 1981 na Bienále v Ravenně. Její sochy zkoumají prchavé okamžiky lidské existence a emoce jako láska, vášeň, erotická přitažlivost, osamělost, strach, pocit bezpečí, rovnováha, harmonie a klid. Subjektivní interpretace těchto pocitů mohou být zachyceny jako figury nebo symbolizovány abstraktním objektem.
Při práci se sklem objevila Zoja Trofimiuk novou techniku, kterou nazvala "Graverre". Nemá nic společného s rytím (gravírováním) ve skle, ale vychází z kresby uhlem nebo grafitem, která je následně zatavena mezi dvě vrstvy skla. Nasvícením pak vznikají optické efekty, které vytvářejí stíny a prohlubují kresbu do třetího rozměru. Trofimiuk ovládá veškeré horké i studené techniky zpracování skla, ale jejímu způsobu práce nejvíce vyhovuje tavení skla ve formě.[1]