Čtyři znaky církve

Čtyři znaky církve, známé také jako atributy církve,[1] popisují čtyři charakteristické přívlastky tradiční křesťanské ekleziologie, jak jsou vyjádřeny v Nicejsko-konstantinopolském vyznání víry dokončeném na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381 n. l.: „Věříme v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev“.[2]

Toto ekumenické vyznání víry se dnes přednáší při liturgii katolické církve (latinského i východního obřadu), pravoslavné církve, starobylé východní církve, asyrské východní církve, moravské církve a luteránských církví, metodistické církve, presbyteriánské církve, anglikánské společenství a členové reformovaných církví,[3] i když si jej vykládají velmi odlišně a někteří protestanti slovo „katolický“ ve vyznání víry pozměňují a nahrazují jej slovem „křesťanský“. Česká římskokatolická církev používá v liturgii místo výrazu „katolická“ výraz „všeobecná“.

Ačkoli jedno vyznání se od druhého liší mnoha doktrínami, které vycházejí z tradice i z různých výkladů Bible (což do značné míry vysvětluje, proč existuje mnoho různých vyznání), představují Čtyři znaky souhrn toho, co mnozí duchovní a teologové v minulosti považovali za nejdůležitější tvrzení křesťanství.

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Ikona zobrazující císaře Konstantina v doprovodu biskupů prvního nicejského koncilu (325 n. l.), jak drží Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry z roku 381.

Myšlenky čtyř znaků se v křesťanské církvi objevují již od raného křesťanství. Narážky na ně lze nalézt ve spisech raně církevního otce a biskupa Ignáce z Antiochie z 2. století. Doktrinálně byly stanoveny až na prvním konstantinopolském koncilu v roce 381 jako protiváha k některým herezím, které se do církve vloudily v jejích raných dějinách. Koncil zde rozpracoval Nicejské vyznání víry, stanovené prvním nicejským koncilem o 56 let dříve, tím, že na jeho konec přidal část, která obsahovala toto tvrzení: „[Věříme] v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev.“[4] Tato věta zůstala ve verzích Nicejského vyznání víry až do 21. století.

V některých jazycích, například v němčině, bylo latinské „catholica“ před reformací nahrazeno slovem „křesťanská“, ačkoli se jednalo o anomálii,[5] kterou některé protestantské církve používají dodnes. Proto se ze „svatá katolická“ stává „svatá křesťanská“.[6]

Římští katolíci věří, že označení „jedna, svatá, katolická a apoštolská církev“ se vztahuje pouze na římskokatolickou církev. Zastávají názor, že „Kristus zde na zemi založil pouze jednu církev“, a věří v „plnou totožnost církve Kristovy s církví katolickou“. I když „existují četné prvky posvěcení a pravdy, které se nacházejí mimo její strukturu“, tyto „jako dary náležející správně Kristově církvi podněcují ke katolické jednotě“. Východním církvím, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, tak „něco chybí v jejich stavu jako partikulárních církví“. Obce zrozené z protestantské reformace 16. století „nepožívají apoštolské posloupnosti ve svátosti svěcení, a proto jsou zbaveny konstitutivního prvku církve“.[7]

Pravoslavná církev se ve sporu s římskokatolickou církví považuje za historické a organické pokračování původní církve založené Kristem a jeho apoštoly.[8] Starobylá východní církev nesouhlasí s oběma a prohlašuje se za historické a organické pokračování původní církve založené Kristem a jeho apoštoly, za „jednu, svatou, katolickou a apoštolskou“ církev starokřesťanských vyznání víry a za jedinou církev, která vždy zachovávala pravou christologii a víru vyhlášenou prvními třemi koncily, prvním nicejským, prvním konstantinopolským a efezským, potvrzenou církevními otci a posvátnou tradicí.

Augsburské vyznání, které se nachází v Knize svornosti, sborníku víry luteránských církví, učí, že „víra, jak ji vyznával Luther a jeho následovníci, není nic nového, nýbrž pravá katolická víra, a že jejich církve představují pravou katolickou neboli univerzální církev.“[9] Když luteráni v roce 1530 předložili augsburské vyznání císaři Svaté říše římské Karlu V., věří, že „ukázali, že každý článek víry a praxe je pravdivý především podle Písma svatého a pak také podle učení církevních otců a koncilů.“[9] Luteránské církve proto tradičně zastávají názor, že jejich církev představuje pravou viditelnou církev.[10]

Znaky

[editovat | editovat zdroj]

Jedna

[editovat | editovat zdroj]
Viz též: Jediná pravá církev a Tělo Kristovo#Církev
„Jedna církev“, ilustrace článku 7 Augsburského vyznání

Toto označení vychází z Pavlových listů, kde se uvádí, že církev je „jedna“.[11] V 1Kor 15, 19 (Kral, ČEP) apoštol Pavel mluví o sobě jako o pronásledovateli „církve Boží“, tedy nejen místní církve v Jeruzalémě, ale téže církve, kterou na začátku tohoto listu oslovuje jako „církev Boží, která je v Korintě“ – 1Kor 1, 2 (Kral, ČEP): „Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jeho údy“ – 1Kor 12, 27 (Kral, ČEP) a prohlašuje, že „jako je tělo jedno a má mnoho údů a všechny údy těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak je to i s Kristem“ – 1Kor 12, 12 (Kral, ČEP).

V Ef 4, 5–6 (Kral, ČEP) Pavel píše: „Je jedno tělo a jeden Duch – jako jste byli povoláni k jedné naději, která patří k vašemu povolání – jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny a ve všech.“ Tento výčet faktorů, které dělají z křesťanů jedno tělo, jednu církev, nepochybně nemá být vyčerpávající, říká Francis A. Sullivan, ale potvrzuje jednotu těla, církve, prostřednictvím toho, co mají křesťané společné – v čem mají společenství.[11]

Na jiném místě Pavel říká: „Není Žida ani Řeka, není otroka ani svobodného, není muže ani ženy, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ – Gal 3, 28 (Kral, ČEP). Tento výrok se týkal křesťanů jako jednotlivců, ale vztahoval se na ně také jako na skupiny, jako na místní církev, ať už se skládala převážně z křesťanů židovských nebo pohanských.[11]

Svatá

[editovat | editovat zdroj]
Další informace: Svatost

Slovo svatá v tomto smyslu znamená oddělená pro zvláštní účel Bohem a pro Boha. Církev je svatá, protože byla určena k tomu, aby konala Boží dílo, a protože je v ní Bůh přítomen.[12] Křesťané chápou svatost církve jako odvozenou od svatosti Kristovy.[13]

Katolická

[editovat | editovat zdroj]
Další informace: Katolicita

Slovo katolický je odvozeno od starořeckého přídavného jména καθολικός (romanizováno: katholikos), což znamená „obecný“, „univerzální“.[14][15] Souvisí s řeckým příslovcem καθόλου (katholou), které znamená „podle celku“, „zcela“ nebo „obecně“, což je kombinace předložky κατά znamenající „podle“ a přídavného jména ὅλος znamenajícího „celý“.[16][17]

Přídavné jméno „katolická“ znamená, že v Církvi je hlásána všem lidem celistvost křesťanské víry, plná a úplná, všeobjímající a nic jí nechybí, aniž by byla vyloučena jakákoli část víry nebo jakákoli třída či skupina lidí.[18][19][20] Tento přívlastek lze použít nejen na církev rozšířenou po celém světě, ale také na každý místní projev církve, v němž nechybí nic podstatného k tomu, aby církev byla skutečným tělem Kristovým.[20][21][22]

Římský císař Theodosius I. pro své poddané omezil pojem „katoličtí křesťané“ na věřící v „jediné božství Otce, Syna a Ducha svatého, ve stejné vznešenosti a v Nejsvětější Trojici“ a pro ostatní použil označení „heretici“ (Soluňský edikt z 27. února 380).[23]

Apoštolská

[editovat | editovat zdroj]
Viz též: Apoštol a Apoštolská posloupnost

Termín apoštolská popisuje základy a víru církve jako zakořeněné a pokračující v živé tradici Ježíšových apoštolů.[24] Katolická církev, pravoslavná církev, starobylé východní církve a asyrská východní církev tvrdí, že zachovávají původní učení apoštolů. Mají také apoštolskou posloupnost v tom smyslu, že jejich biskupové odvozují svou autoritu přímou linií vzkládání rukou od apoštolů, což je nárok, který mohou akceptovat i ostatní církve v této skupině. Anglikánské společenství, stejně jako mnohé luteránské církve, například Švédská církev, podobně učí učení o apoštolské posloupnosti.[25][26] Ostatní křesťanské denominace naproti tomu obvykle zastávají názor, že to, co zachovává apoštolskou kontinuitu, je psané slovo: jak říká Bruce Milne: „Církev je apoštolská, když v praxi uznává nejvyšší autoritu apoštolských písem“.[27]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Four Marks of the Church na anglické Wikipedii.

  1. ↑ GLENN, Paul J. Apologetics: A Philosophic Defense and Explanation of the Catholic Religion. Charlotte, North Carolina: TAN Books, 1980. Dostupné online. ISBN 9781505103540. Kapitola Article II. (angličtina) 
  2. ↑ BERKHOF, Louis. Systematic Theology. Londýn: Banner of Truth, 1949. S. 572. (angličtina) 
  3. ↑ SCHARPER, Philip J. Meet the American Catholic. [s.l.]: Broadman Press, 1969. S. 34. (angličtina)  „Je však zajímavé, že Nicejské vyznání víry, které římští katolíci recitují při bohoslužbách, přijímají jako svědectví své víry také miliony dalších křesťanů – episkopální, presbyteriáni, metodisté, luteráni a členové mnoha reformovaných církví.“
  4. ↑ Creeds of Christendom [online]. ccel.org [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  5. ↑ Viz poznámka pod čarou č. 12 v The Book of Concord. Překlad Kolb, R. a Wengert, T. [s.l.]: Augsburg Fortress, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8006-2740-9. S. 22. (angličtina) 
  6. ↑ Viz např. Lutheran Service Book. [s.l.]: Concordia Publishing House, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-7586-1217-5. S. 158. (angličtina) 
  7. ↑ Congregation for the Doctrine of the Faith, Responses to some questions regarding certain aspects of the doctrine of the Church [online]. Svatý stolec, rev. 2013-08-13 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  8. ↑ KALLISTOS (WARE), Bishop. The Orthodox Church. [s.l.]: Penguin Books, 1993. Dostupné online. ISBN 0-14-014656-3. S. 307. (angličtina) 
  9. ↑ a b LUDWIG, Alan. Luther's Catholic Reformation [online]. The Lutheran Witness, 2016-09-12 [cit. 2023-01-23]. (angličtina)  „Když luteráni v roce 1530 předložili císaři Karlu V. Augsburské vyznání, pečlivě ukázali, že každý článek víry a praxe je věrný především Písmu svatému a pak také učení církevních otců a koncilů a dokonce i kanonickému právu římské církve. Odvážně tvrdili: "Jde o souhrn naší nauky, v níž, jak je vidět, není nic, co by se lišilo od Písma svatého nebo od církve katolické nebo od církve římské, jak je známo od jejích spisovatelů" (AC XXI závěr 1). Základní tezí Augsburského vyznání je, že víra, jak ji vyznávají Luther a jeho následovníci, není ničím novým, nýbrž pravou katolickou vírou, a že jejich církve představují pravou katolickou neboli univerzální církev. Ve skutečnosti je to vlastně římská církev, která se odchýlila od starobylé víry a praxe katolické církve (viz AC XXIII 13, XXVIII 72 a další místa).“
  10. ↑ FREY, H. Is One Church as Good as Another?. Svazek 37. [s.l.]: The Lutheran Witness, 1918. S. 82–83. (angličtina) 
  11. ↑ a b c SULLIVAN, Francis Aloysius. The Church We Believe. [s.l.]: Paulist Press, 1988. Dostupné online. ISBN 978-0-80913039-9. S. 36–38. (angličtina) 
  12. ↑ A Catechism for the use of people called Methodists. Peterborough, England: Methodist Publishing House, 2000. ISBN 978-1858521824. Kapitola Question 63. (angličtina) 
  13. ↑ WHITEHEAD, Kenneth D. The Church of the Apostles [online]. This Rock, 1995-03 [cit. 2023-01-24]. ewtn.com Dostupné online. (angličtina) 
  14. ↑ Catholic (Vyžaduje se předplatné nebo členství zúčastněné instituce.). In: Oxford English Dictionary (Online ed.). [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. (angličtina) Archivováno 24. 1. 2023 na Wayback Machine.
  15. ↑ srov. (LIDDELL, Henry George; SCOTT, Robert. A Greek-English Lexicon [online]. [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. (angličtina) )
  16. ↑ Online Etymology Dictionary [online]. Etymonline.com, rev. 2011-09-16 [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. (angličtina) 
  17. ↑ ANDERSON M.DIV, Claire. On Being Catholic [online]. strobert.org, rev. 2011-02-22 [cit. 2023-01-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-22. (angličtina) 
  18. ↑ Catechism of the Catholic Church, 830–856 [online]. Rev. 2015-04-07 [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. (angličtina) 
  19. ↑ On the Catholicity of the Church [online]. ZENIT, NULL 2013-10-09, rev. 2018-12-17 [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. (angličtina) 
  20. ↑ a b HOPKO, Thomas. The Orthodox Faith [online]. oca.org. Orthodox Church in America, rev. 2015-02-18 [cit. 2023-01-24]. Dostupné online. (angličtina) 
  21. ↑ JENSON, Matt; WILHITE, David. The Church: A Guide for the Perplexed. [s.l.]: A&C Black, 2010. Dostupné online. ISBN 9780567033376. S. 70–75. (angličtina) 
  22. ↑ Second Vatican Council. „Decree Concerning the Pastoral Office of Bishops in the Church, Christus Dominus, 11“ [online]. Svatý stolec, 2013-08-02, rev. 2015-02-18 [cit. 2023-01-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-08-07. (angličtina) 
  23. ↑ Documents of the Christian Church. Příprava vydání Henry Bettenson (editor). [s.l.]: Oxford University Press, 1970. Dostupné online. ISBN 978-0-19501293-4. S. 22. (angličtina) 
  24. ↑ Srov. také arménské stanovisko, římskokatolické stanovisko. (anglicky)
  25. ↑ GASSMANN, Günther; LARSON, Duane Howard; OLDENBURG, Mark W. Historical Dictionary of Lutheranism. [s.l.]: Scarecrow Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0810839458. (angličtina)  „Kromě primárního chápání posloupnosti však luteránská vyznání vyjadřují otevřenost vůči pokračování posloupnosti biskupů. Jedná se o užší chápání apoštolské posloupnosti, které má být potvrzeno pod podmínkou, že biskupové podporují evangelium a jsou připraveni světit evangelické kazatele. V této formě posloupnosti pokračovala například švédská církev (jejíž součástí bylo i Finsko) v době reformace.“
  26. ↑ BENEDETTO, Robert; DUKE, James O. The New Westminster Dictionary of Church History: The Early, Medieval, and Reformation Eras. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 2008-08-13. Dostupné online. ISBN 978-0664224165. S. 594. (angličtina)  „Ve Švédsku byla apoštolská posloupnost zachována, protože katoličtí biskupové mohli zůstat v úřadu, ale museli schválit změny v obřadech.“
  27. ↑ MILNE, Bruce. Know the Truth. 2. vyd. Nottingham: Inter-Varsity Press, 1998. Dostupné online. S. 271. (angličtina) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HOPKO, Thomas. The Symbol of Faith [online]. Dostupné online. (angličtina) 
  • WHITEHEAD, Kenneth D. Four Marks of the Church by [online]. (angličtina) 
  • SAUNDERS, William. The Four Marks of the Church [online]. Dostupné online. (angličtina) 
  • Marks of the Church [online]. Loyola Press. (angličtina)