Čárka (diakritika)

Čárka je diakritické znaménko, které má v různých jazycích různou funkci. Odborně se též nazývá akut. Čárka se umísťuje nad základní znak abecedy.

Á	á
Ć	ć
É	é
Ǵ	ǵ
Í	í
Ḱ	ḱ
Ĺ	ĺ
Ḿ	ḿ
Ń	ń
Ó	ó
Ṕ	ṕ
Ŕ	ŕ
Ś	ś
Ú	ú
Ẃ	ẃ
Ý	ý
Ź	ź
Ǽ	ǽ

Funkce čárky

Čárka (akut) plní v různých jazycích tyto funkce:

• označení délky hlásek;
• označení palatalizace;
• označení výšky samohlásek;
• označení přízvuku;
• označení tónu;
• zdůraznění;
• rozlišení různého významu slov;
• jiné využití.

V češtině

V češtině se čárkou označují dlouhé samohlásky /á, é, í, ó, ú, ý/. Její užívání doporučuje již traktát De orthographia Bohemica sepsaný v 15. st., jehož autorství je připisováno Janu Husovi. Ve spisu je čárka označována latinským termínem gracilis virgula, který bývá mylně překládán jako dlouhé nabodeníčko.^{[pozn. 1]}

V jiných jazycích

Dánština, norština

V dánštině a norštině se používá k rozlišení významu slov, např. én (jeden, jedna) vs. en (neurčitý člen).

V dánštině se navíc používá i k vyznačení důrazu na určité slovo, zejména ve slově der (tam).

Faerština

V faerštině mění výslovnost samohlásek:

• á: dlouhé [ɔa], krátké [ɔ], pred [a]: [õ]
• í/ý: dlouhé [ʊiː], krátké [ʊi]
• ó: dlouhé [ɔu], [ɛu] anebo [œu], krátké: [œ], ale na Suðuroyě: [ɔ]
  • -ógv: [ɛ]gv, anebo Suðuroyě [ɔgv]
• ú: dlouhé [ʉu], krátké [ʏ]
  • -úgv: [ɪgv]

Francouzština

Ve francouzštině se používá k rozlišení /é/ [e] a /e/ [ə].

Irština

V irštině čárka (nazývaná síneadh fada – „dlouhá značka“ – nebo zkráceně fada) označuje dlouhou samohlásku (á, é, í, ó, ú). Při tom dlouhé „á“ je zavřenější než „a“, blíží se hlásce /ó/.

Islandština

V islandštině mění výslovnost samohlásek:

• á: [au(ː)]
• é: dlouhé [jeɛː], krátké [jɛ]
• í/ý: [i(ː)]
• ó: [ou(ː)]
• ú: [u(ː)]

Maďarština

V maďarštině se používá pro označení délky samohlásek.

Polština

V polštině se čárkou vyznačuje palatalizace (měkčení) souhlásek /ć/ [tɕ], /dź/ [dʑ], /ń/ [ɲ], /ś/ [ɕ], /ź/ [ʑ].

Písmeno /ó/ se čte [u], jeho psaní je dáno historicky (podobně jako u českého /ů/, které se vyvinulo z dlouhého /ó/).

Slovenština

Ve slovenštině se stejně jako v češtině používá k označení délky samohlásek. Kromě toho se tímto způsobem vyznačuje i délka u slabikotvorného /ŕ, ĺ/, např. sŕňa (srnče), kŕdeľ (hejno), hĺbka (hloubka), stĺp (sloup).

Španělština

Ve španělštině se používá k označení přízvuku tam, kde by se jinak přízvuk nevyskytoval. V psané podobě (pomocí čárky) i mluvené podobě (pomocí přízvuku) se tak dá odlišit dvě významově různá slova lišící se pouze a právě čárkou (např. se — sé, esta — está, el — él).

Švédština

Ve švédštině se používá k vyznačení přízvuku (tzv. akutové intonace) v některých slovech, zejména cizího původu, a ve vlastních jménech, např. idé (myšlenka, idea), Nylén, Linné.

Vietnamština

Ve vietnamštině značí stoupavý tón u samohlásek (tzv. dấu sắc).

Poznámky

1. Pojem nabodeníčko je Husovi přisuzován neprávem, sám jej ve svých spisech nikdy nepoužil. Používání tohoto termínu není doloženo ani později a do spojitosti s Husovým dílem a širšího povědomí vůbec se dostal velkým omylem až v 19. st.^[1][2]

Reference

1. PLESKALOVÁ, Jana. Jan Hus a nabodeníčka. In: ČMEJRKOVÁ, Světla; SVOBODOVÁ, Ivana. Oratio et ratio : Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005. Dostupné online. ISBN 80-86496-23-6. S. 283–287. Archivováno 15. 9. 2021 na Wayback Machine.
2. FIALOVÁ, Zuzana. Zmatky s nabodeníčky [online]. rozhlas.cz, 2007-7-6 [cit. 2014-08-01]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Autoritní data	GND: 7712123-5