Štidlákovití

Jak číst taxoboxŠtidlákovití
alternativní popis obrázku chybí
štídlák kníratý (Pteroptochos megapodius)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďštidlákovití (Rhinocryptidae)
Wetmore, 1930
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Štidlákovití (Rhinocryptidae) je čeleď pěvců.

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Štidlákovití zahrnují následujících 12 rodů, jejichž českým rodovým jménem je štidlák:[1][2]

Za popisnou autoritu čeledi štidlákovitých (Rhinocryptidae) je pokládán americký ornitolog Alexander Wetmore (1930). Z hlediska zoologické systematiky se tito ptáci řadí do řádu pěvci (Passeriformes) a podřádu křikaví (Tyranni). Studie z roku 2010 od štidlákovitých vyčlenila rod Melanopareia, pro nějž vytyčila samostatnou čeleď Melanopareiidae.[3] Studie z roku 2005 navrhla coby sesterský taxon vůči štidlákovitým čeleď Formicariidae v užším smyslu, tj. rody Chamaeza a Formicarius.[4] Jiné práce však tuto hypotézu nepodpořily a např. studie z roku 2009 se přiklání spíše k příbuznosti s čeledí Grallariidae, jež zahrnuje několik rodů původně řazených právě k Formicariidae.[5]

Relativně obtížná je i systematika v rámci samotné čeledi Rhinocryptidae, komplikovaná zvláště přítomností kryptických druhů napříč konkrétními rody. Rod Scytalopus v tomto ohledu patří mezi nejkomplikovanější ptačí rody vůbec a na základě morfologických charakteristik je odlišení jednotlivých druhů prakticky nemožné. Výrazná neadaptivní diverzifikace představuje důsledek omezené pohyblivosti těchto ptáků, spojené s výskytem v andském regionu, jenž nabízí četné bariéry pro alopatrické speciace.[6]

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Štidlákovití dosahují velikosti 10–23 cm. Jedná se o poměrně rozmanitou ptačí čeleď, jež však vykazuje několik nezvyklých společných rysů. Jedním z nich jsou specializované záklopky na nozdrách, které těmto ptákům ulehčují shánění potravy ve vysokých vrstvách rostlinných zbytků. Na kostře vyniká redukovaný kýl hrudní kosti, jenž spolu s krátkými, zaoblenými křídly zapříčiňuje, že jsou štidlákovití téměř nelétaví; silné končetiny naopak usnadňují pohyb na zemi. Kosti jsou pozoruhodně měkké a u rodu Scytalopus dokonce zcela neosifikuje ani mozkovna. Opeření typicky nehýří výraznými barvami a neobjevuje se ani výrazný pohlavní dimorfismus. Samice mohou být nicméně o něco menší a matněji zbarvené ve srovnání se svými samčími protějšky.[7][8]

Chování a ekologie

[editovat | editovat zdroj]
Štidlák perličkový (Acropternis orthonyx)

Štidlákovití se vyskytují napříč jihoamerickým kontinentem, nicméně většina druhů žije výhradně v horských, případně mírných oblastech, zatímco do regionu Amazonie pronikl pouze jediný rod (Liosceles). Preferovaný biotop představuje podrost vlhkých horských lesů, ačkoli některé druhy žijí i v otevřenějších oblastech, v Andách i nad úrovní lesa. Většina štidlákovitých přivykla pozemnímu způsobu života a jde o slabé letce, ale schopné běžce. Vzhledem k plachosti a skrytému způsobu života se o jejich chování ví pouze málo. Živí se hmyzem, spíše sezónně i plody. Jejich charakteristický rys představuje vztyčování ocasu nad záda. Alespoň někteří štidlákovití vytvářejí monogamní partnerské svazky a u některých druhů se mohou samci podílet i na inkubaci snůšky. O hnízdění však u většinu štidláků není známo dostatečné množství informací. Hnízdo tito ptáci typicky dovedně ukrývají, například v dutinách stromů, březích či v husté spleti vegetace. Mláďata se líhnou altriciální.[7][8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Antthrushes, antpittas, gnateaters, tapaculos, crescentchests – IOC World Bird List. www.worldbirdnames.org [online]. [cit. 2023-12-03]. Dostupné online. 
  2. ↑ štidlákovití [online]. BioLib [cit. 2023-12-03]. Dostupné online. 
  3. ↑ ERICSON, Per G. P.; OLSON, Storrs L.; IRESTEDT, Martin. Circumscription of a monophyletic family for the tapaculos (Aves: Rhinocryptidae): Psiloramphus in and Melanopareia out. Journal of Ornithology. 2010-04-01, roč. 151, čís. 2, s. 337–345. Dostupné online [cit. 2023-12-03]. ISSN 2193-7206. DOI 10.1007/s10336-009-0460-9. (anglicky) 
  4. ↑ RICE, Nathan H. Further Evidence for Paraphyly of the Formicariidae (Passeriformes). The Condor. 2005-11-01, roč. 107, čís. 4, s. 910–915. Dostupné online [cit. 2023-12-03]. ISSN 0010-5422. DOI 10.1093/condor/107.4.910. (anglicky) 
  5. ↑ MOYLE, Robert G.; CHESSER, R. Terry; BRUMFIELD, Robb T. Phylogeny and phylogenetic classification of the antbirds, ovenbirds, woodcreepers, and allies (Aves: Passeriformes: infraorder Furnariides). Cladistics. 2009-08, roč. 25, čís. 4, s. 386–405. Dostupné online [cit. 2023-12-03]. ISSN 0748-3007. DOI 10.1111/j.1096-0031.2009.00259.x. (anglicky) 
  6. ↑ CADENA, Carlos Daniel; CUERVO, Andrés M; CÉSPEDES, Laura N. Systematics, biogeography, and diversification of Scytalopus tapaculos (Rhinocryptidae), an enigmatic radiation of Neotropical montane birds. The Auk. 2020-03-21, roč. 137, čís. 2. Dostupné online [cit. 2023-12-03]. ISSN 0004-8038. DOI 10.1093/auk/ukz077. 
  7. ↑ a b HUTCHINS, Michael; JACKSON, J. A.; BOCK, W. J.; OLENDORF, D, 2003. Birds III. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale. (Grzimek's Animal Life Encyclopedia; sv. 10). S. 257–260. (anglicky) 
  8. ↑ a b ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír; VAŠÁK, Pavel, 1999. Ptáci (3). Praha: Albatros. (Svět zvířat; sv. 6). S. 16. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]