Železniční doprava v Mongolsku

Hlavní nádraží v Ulánbátaru

Železniční doprava v Mongolsku je významným druhem dopravy v této řídce zalidněné zemi, která má také relativně málo zpevněných silnic. Železniční síť, tvořená dvěma nezávislými sítěmi širokého rozchodu je celkem dlouhá 1815 km.[1] Větší část – 1108 kilometrů[2] – tvoří Transmongolská magistrála.

V roce 1990 bylo po železnici přepravováno 75 % nákladu. Podle oficiální statistiky přepravila v roce 2007 železnice 93 % celkové nákladní dopravy a 43 % osob.[3] Národním dopravcem je UBTZ (Ulánbátarská železnice, mongolsky Улаанбаатар төмөр зам), známá tradičně také jako „Mongolská železnice“ (MTZ, mongolsky Монголын төмөр зам). MTZ je ale jiná společnost, která vznikla v roce 2008.[4] UBTZ vznikla v roce 1949 jako joint venture mezi Mongolskou lidovou republikou a Sovětským svazem.[5] V UBTZ drží mongolská i ruská vláda padesátiprocentní podíl.[6] Firma zaměstnává 14 046 lidí, vlastní 110 lokomotiv a kolem 3000 železničních vozů.[1] Mongolské železnice přepravily v roce 2013 20,5 milionu tun nákladu, což se blíží jejich maximální přepravní kapacitě. Přeprava tranzitního nákladu mezi Ruskem a Čínou je pro UBTZ důležitým zdrojem příjmů. Kromě toho je železnice užívána k přepravě uhlí do tepelných elektráren.[7]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Jako první železniční trať v Mongolsku byla postavena 43 kilometrů dlouhá úzkorozchodná trať s rozchodem 750 mm z Ulánbátaru do Nalajchu. Uvedena do provozu byla 11. července 1938. Sloužila k přepravě černého uhlí do hlavního města. Později byla začleněna do Transmongolské magistrály a v roce 1958 přerozchodována.

Transmongolská magistrála byla vybudována v letech 1949–1961[8] jako jednokolejná, neelektrifikovaná železnice. V roce 1940 dosáhla rusko-mongolských hranic trať vedoucí z Ulan-Ude, v roce 1950 byla dostavěna trať do hlavního města Ulánbátaru a v roce 1955 bylo dosaženo mongolsko-čínské hranice. V roce 1956 tak bylo železniční spojení mezi SSSR a ČLR přes Mongolsko zprovozněno. Díky politické situaci v tehdejší Mongolské lidové republice převažovaly zájmy Sovětského svazu. Byly proto přijaty příslušné normy, jako je rozchod 1524 mm a sovětské standardy pro železniční vozidla. (Tradiční rozchod železnic v Mongolsku je 1520 mm.)[9]

V roce 1958 byla na východě Mongolska uvedena do provozu trať ze Solovjovska do Bajantümen u Čojbalsanu dlouhá 238 km. V Borzje byla napojena na Transsibiřskou magistrálu. Síť okolo Čojbalsanu byla z vojenských důvodů v roce 1941 doplněna dvěma normálněrozchodnými tratěmi do Tamdsag Bulag a Dsun Bulag, které byly v roce 1956 a na přelomu let 1962/63 zrušeny.

Lokomotiva 2ТЭ10Л

Současnost

[editovat | editovat zdroj]
Jídelní vůz Mongolských železnic
Transmongolská magistrála v poušti Gobi
Nástupiště v Zamyn-Úd

Síť národního dopravce UBTZ sestává ze dvou hlavních tratí:[1]

Tratě

[editovat | editovat zdroj]

Mongolsko má celkem 1815 kilometrů železničních tratí. Žádná z nich není elektrifikována, užívány jsou pouze dieselové lokomotivy. Největší část tvoří Transmongolská magistrála se svými odbočkami. Prochází od severu na jih a spojuje železniční sítě Ruska a Číny.

Druhou sítí je železniční trať vedoucí od Čojbalsanu po rusko-mongolské hranice a na Transsibiřskou magistrálu. Na této trase je provozována pouze nákladní doprava. S Transmongolskou magistrálou nemá žádné spojení.

Provoz

[editovat | editovat zdroj]

Po zániku Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v roce 1991 klesl objem nákladní dopravy na mongolské železnici na polovinu, ale do roku 2005 téměř dosáhl předchozí úrovně. Mongolské železnice přepravily 93 procent veškerého zboží a 43 % všech cestujících. Poměrně pomalá železniční osobní doprava je ale vystavena konkurenci automobilové dopravy na stále se rozvíjející silniční síti.

Jednou týdně projíždí kratším ze dvou železničních spojení mezi Moskvou a Pekingem mezinárodní souprava. Tuzemské vlaky projíždějí mezi Ulánbátarem a městy Darchan, Süchbátar, Erdenet, Zamyn-Úd, Čojr a Sajnšand.

Vozidla

[editovat | editovat zdroj]

Hnacími vozidly jsou lokomotivy řad 2M62 a 2ТЭ10Л, vyráběné v ukrajinkém Luhansku, společně s řadami ТЭМ2, 2ТЭ 116. Ze Spojených států byly dovezeny lokomotivy General Electric DASH-7.

Plány na rozšíření sítě

[editovat | editovat zdroj]

Celokově má být v Mongolsku v budoucnu ve třech fázích postaveno 5600 km nových tratí:

  • První fáze zahrnuje novou trať z Čojbalsanu přes Ulánbátar (s připojením na Transmongolskou magistrálu) do Dalanzadgadu v délce přibližně 1100 km. Smlouva byla vládou s Mongolskou železnicí uzavřena 3. listopadu 2010. Studii proveditelnosti zpracovaly firmy McKinsey, Liberty Partners LLC, Pillsbury Winthrop Shaw Pittman LLP a BNP Paribas.[10]
  • Vláda rovněž MTZ pověřila 3. listopadu 2012 plánováním železničního spojení mezi Uchá Chudag a mongolsko-čínským hraničním městem Gaschuun Suchait.[11][12] Odtud by měla navazovat čínská trať Linhe-Ceke. Železnice má nákladními vlaky dopravovat uhlí do Číny prostřednictvím tratě dlouhé 235 kilometrů. Projekt nese název „South Gobi Desert Rail“. Jednokolejnou trať, na níž mají jezdit vlaky o délce až 1800 metrů a s nápravovým tlakem 25 tun, projektovala DB International, dceřiná společnost Deutsche Bahn.[13]
  • Další plány mají zajistit propojení výše uvedené trasy s Transmongolskou magistrálou a dolem Oju Tolgoj nebo letištěm Bujant-Uchá.[14]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Schienenverkehr in der Mongolei na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c Managing for Development Results: Is Involuntary Resettlement a Development Opportunity?. [s.l.]: Asian Development Bank, 2014. Dostupné online. ISBN 9789292543846. (anglicky) 
  2. ↑ Железнодорожный транспорт: Энциклопедия / Гл. ред. Н. С. Конарев. — М.: Большая Российская энциклопедия, 1994. — 559 с.: ил. (стр. 237)
  3. ↑ Freight and passenger turnover in tons*km and passenger*km, respectively. 2007 Statistical Yearbook of Mongolia, p. 252
  4. ↑ Archived copy [online]. [cit. 2014-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-08. 
  5. ↑ GANSUKH, Ulziinorov; MING, Xu; ALI, Syed Ahtsham. Analysis of the Current Situation of Mongolian Railway and Its Future Development. International Business Research. 23 April 2018, s. 119. Dostupné online [cit. 13 October 2018]. doi:10.5539/ibr.v11n5p119. 
  6. ↑ Russia: Ulaanbaatar Railways to become part of the Russia-Mongolia-China economic corridor [online]. [cit. 2018-10-13]. Dostupné online. 
  7. ↑ The Mongolian-Russian-Chinese Northern Railway Corridor. Publication: Eurasia Daily Monitor. Volume: 11; Issue: 15. January 24, 2014. By: Alicia J. Campi
  8. ↑ MONGOLIA - A Country Study [online]. coutry-data.com, 1989-06 [cit. 2012-07-25]. Kapitola Transportation. (anglicky) 
  9. ↑ https://technet.idnes.cz/sibir-spoji-s-vidni-sirokorozchodna-zeleznice-fl0-/sw_internet.aspx?c=A080404_182958_digital_rja
  10. ↑ Oficiální stránky MTZ Archivováno 5. 9. 2016 na Wayback Machine..
  11. ↑ Oficiální stránky MTZ Archivováno 14. 11. 2018 na Wayback Machine..
  12. ↑ DB erhält Zuschlag für Bahnprojekt in der Mongolei [online]. Deutsche Bahn AG, 2009-03-26 [cit. 2009-11-22]. Dostupné online. 
  13. ↑ Mongolei: Hochtief-Tochter baut Kohlebahn [online]. Eurailpress.de, 2009-11-20 [cit. 2009-11-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-10. 
  14. ↑ Projektsteckbrief Ukhaa Khudag - Gashuun Sukhait, South Gobi Desert Rail, Mongolia [online]. Deutsche Bahn AG [cit. 2009-11-22]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]