Anděl je v křesťanství označení pro svatou a dokonalou duchovou bytost obdařenou rozumem a vůlí, která slouží Bohu jako posel. Tradiční křesťanská představa anděla je okřídlená antropomorfní bytost často zobrazovaná v křesťanském umění. Andělé mají význam v Novozákoním příběhu a v teologii, zabývá se jimi obor zvaný angelologie.
Bible mluví o andělech jako o Božích poslech či služebnících, kteří jsou mu poslušní: „Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!“ Ž 103, 20 (Kral, ČEP) Vyjadřuje i nesmrtelnost andělů: „Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům…“ Lk 20, 36 (Kral, ČEP) Známá je pak definice anděla podle Augustina:
„ | Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.[1] | “ |
Nový zákon mluví o andělech na mnoha místech a jejich úloha v příběhu rozhodně není zanedbatelná.
Anděl předpovídá jak narození Jana Křtitele Zachariášovi,[2] tak i narození Krista Panně Marii[3] a pastýřům,[4] ve snu Josefovi sdělí původ Mariina těhotenství[5] a pošle ho do Egypta, aby byl Ježíš zachráněn před Herodem.[6] Nakonec pak zvěstuje (zvěstují) i Ježíšovo zmrtvýchvstání.[7] Kornélia anděl informuje o vyslyšení jeho modliteb a přikazuje mu poslat pro Petra, aby mu zvěstoval víru.[8] Anděl pak také několikrát vysvobozuje zatčené apoštoly z vězení.[9]
Také Ježíš mluví o andělech. Vyjadřuje se o nich ve svých podobenstvích, často v souvislosti s jejich úlohou na konci světa, kde mají být dobří andělé nástrojem Božího soudu,[10] špatní však zavrženi.[11] Dále pak v rozmluvách, kde k andělům přirovnává lidi po smrti, kteří se již nežení a nevdávají.[12] Jinde Ježíš dává najevo svou moc nad anděly.[13] Andělé však v těžkých chvílích Ježíšovi taktéž pomáhají: jednak po pokušeních ďábla na poušti, kdy ho obsluhují,[14] nebo v Getsemanské zahradě, kdy mu anděl dodává sílu.[15]
Kniha Zjevení je na bytosti andělů zvlášť bohatá. Vyskytují se v podstatě v celém jejím dění. Už samotné zjevení je Janovi dáno skrze anděla, který mu vše ukazuje. V podstatě všechny činy, které kniha popisuje, jsou konány prostřednictvím andělů – ohlašují různé eschatologické události. Objevují se i andělé jednotlivých církevních obcí. Počet andělů se dle knihy Zjevení jeví jako obrovský.[16]
Pád andělů je označení pro vzepření některých andělů proti Bohu v čele s postavou nazývanou satan nebo ďábel. O pádu se mluví např. v Druhém listě Petrově:
„ | Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud. | “ |
— 2Pt 2, 4 (Kral, ČEP) |
nebo v listě Judově:
„ | Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu. | “ |
— Ju 1, 6 (Kral, ČEP) |
Katolická církev učí, že Bůh stvořil všechny bytosti a všechny jako dobré. Tuto nauku potvrdil i Čtvrtý lateránský koncil:
„ | Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“[17] | “ |
Satana, který se pak postavil proti Bohu, vidí jako původce zla a jako postavu Svůdce z Gn 3, 1–5 (Kral, ČEP). Tak se vyjadřuje i Ježíš v Janově evangeliu: „On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ J 8, 44 (Kral, ČEP) Hřích andělů se chápe jako absolutní (neodpustitelný, nezrušitelný) pro neodvolatelný charakter všech jejich rozhodnutí.[18] Sv. Jan z Damašku se k tomu vyjadřuje: „Po pádu už nemají možnost litovat, tak jako už nemohou litovat lidé po smrti.“[19]
Shodné stanovisko zastává i většina protestantských církví.
V rámci exegeze vznikly také jiné interpretace zla, které reálnou existenci zlých duchových bytostí, a tedy i satana, popírají. Tvrdí, že biblická vyjádření nutně neznamenají existenci satana, ale spíše jistého neosobního principu zla v lidské přirozenosti. Pojmu ďábla je pak v Novém zákoně používáno jako symbolu pro hřích. Ačkoliv mnohé tyto interpretace vznikaly na půdě katolické teologie, římskokatolická církev je odmítá.[20][21] Odmítání reálné existence ďábla a démonů se vyskytuje i v teologii protestantské – v extrémní podobě je spojeno zejména s demytologizačním přístupem Rudolfa Bultmanna;[22] většina protestantů (zejména evangelikálové) však toto odmítání rovněž zavrhuje.[23][24]
Známé rozdělení andělů vypracoval na přelomu 5. a 6. století křesťanský mystik Pseudo-Dionysios Areopagita, který ve svém spise o nebeské hierarchii popsal – zčásti na základě starších tradic – devět hierarchických stupňů andělů, takzvaných andělských chórů, které se dělí do tří kůrů (triád či sfér). Nejvyšší trojici podle jeho učení tvoří chóry serafínů, cherubinů a trůnů, prostřední triádu tvoří panstva, síly a mocnosti, a konečně ve třetí sféře jsou chóry označené jako knížectva, archandělé a andělé. Tuto nauku převzal i Tomáš Akvinský a ve své Summě k jednotlivým chórům přidává ještě tzv. postavení. Popořadě: láska, vědění, poznání; řízení, zázraky, zahánění; vedoucí, vyslanci, poslové. Názvy jednotlivých chórů však pocházejí z Bible.[25]
Církevní tradice vidí jako Archanděly tři anděly, jejichž jména se nacházejí v Písmu – Michaela, Gabriela a Rafaela. V Bibli je však za archanděla výslovně označen pouze Michael, jako kníže Božích „vojsk“[26] či ochránce Izraele[27] a odpůrce ďábla ve sporu o Mojžíšovo tělo.[28] Anděl Rafael (též Refáel, Ochranitel) je zmíněn v deuterokanonické (apokryfní) knize Tóbijáš, kde pomáhá hlavní postavě knihy.[29] V Bibli je dále zmiňován anděl Gabriel ( Zvěstovatel ), který např. zvěstuje narození Krista[30] Jména dalších archandělů se vyskytují v různých starozákonních apokalypsách či židovských apokryfech. Pravoslaví uznává 8 archandělů - vedle tří výše zmíněných též : Uriel ( viz apokryfní knihy : 4.Ezdrášova a 1.Henochova ), Šealtiel , Jugidiel , Barachiel , Jeremiel.
V křesťanství je taktéž rozvinuta víra, že každý člověk má svého tzv. strážného anděla, aby ho chránil a pomáhal mu vést správný život. Např. sv. Basil píše: „Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu.“[31] Toto tvrzení je několikrát naznačeno i v Bibli.[32] V katolické církvi nebylo učení o andělech strážných nikdy definováno, ale zejména lidová zbožnost k nim pěstuje úctu.
V katolické církvi (západní) se slaví svátky týkající se andělů:
Svátky týkající se andělů se slaví i v některých protestantských církvích. Např. některé luterské církve slaví 29. září svátek archanděla Michaela a všech andělů.[33]
Andělům jsou zasvěceny i mnohé sakrální stavby. V České republice např.: