Arthur Arz von Straußenburg

Arthur baron Arz von Straussenburg
Straussenburg v roce 1917
Straussenburg v roce 1917
Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády
Ve funkci:
3. března 1917 – 3. listopadu 1918
PředchůdceFranz Conrad von Hötzendorf
Nástupcezánik funkce
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerálplukovník (1917), generál pěchoty (1915), polní podmaršál (1913), generálmajor (1908)
Narození16. června 1857
Sibiu
Úmrtí1. června 1935 (ve věku 77 let)
Budapešť
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbenínový městský hřbitov v Budapešti
ChoťStefanie Thomka von Tomkaháza und Falkusfalva
RodičeKarl Arz von Straußenburg a Luise Pfaffenhuber
DětiStefanie Arz von Straußenburg
Alma materSamuel von Brukenthal National College
Profesevoják
OceněníPour le Mérite
velkokříž Císařského řádu Leopoldova
komandér Vojenského řádu Marie Terezie
Železný kříž
CommonsBaron Arthur Arz von Straussenburg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arthur svobodný pán Arz von Straucenburg (německy Arthur Freiherr Arz von Straußenburg, maďarsky Arz Artúr von Straussenburg báró (16. června 1857 Sibiu – 1. června 1935 Budapešť) byl rakousko-uherský generál. V rakousko-uherské armádě sloužil od roku 1878, působil jako štábní důstojník a pedagog. Za první světové války bojoval na východní frontě a na Balkáně. V roce 1917 byl povýšen do hodnosti generálplukovníka a na konci první světové války byl posledním náčelníkem generálního štábu rakousko-uherské armády (1917–1918).

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Arthur Arz von Straussenburg jako polní podmaršál (1914)

Narodil se v Sedmihradsku, v šlechtické rodině místních saských kolonistů, byl synem evangelického kněze Karla Gustava Arze (1831–1893). Studoval v rodném Sibiu a v Drážďanech, chtěl pokračovat ve studiu práv, ale absolvoval roční dobrovolnou službu v armádě a nakonec se rozhodl pro dráhu důstojníka. V letech 1885–1887 studoval na vojenské škole pro vyšší důstojníky ve Vídni a po jejím absolvování s vynikajicími výsledky byl přidělen ke generálnímu štábu jako nadporučík. Později byl v hodnosti kapitána pobočníkem armádního inspektora Antona Schönfelda (1895–1898) a po jeho smrti se vrátil do generálního štábu, kde strávil následujících deset let.[1] V roce 1902 byl povýšen na plukovníka a v roce 1908 dosáhl hodnosti generálmajora. Od listopadu 1908 byl velitelem 61. brigády pěchoty v Budapešti[2] a v roce 1912 stál krátce v čele 15. divize pěchoty v Miskolci. Mezitím získal pozornost arcivévody Evžena, který jej doporučil k dalšímu postupu. V roce 1913 byl Arz povýšen do hodnosti polního podmaršála a přešel jako sekční šéf na ministerstvo války.[3]

První světová válka

[editovat | editovat zdroj]
Dům v ulici Esteplatz 5 ve Vídni, bydliště Arthura Arze po roce 1918

Na začátku první světové války setrval ještě několik měsíců na ministerstvu války, ale v září 1914 byl odvelen na východní frontu, kde se připojil k VI. armádnímu sboru. Se střídavými úspěchy se zúčastnil bojů o Halič, poté byl přidělen k 11. armádě německého generála Mackensena. V roce 1915 byl povýšen na generála pěchoty a se svým sborem operoval v Bukovině. Během Brusilovovy ofenzíy zachránil své jednotky včasným ústupem k německé jižní armádě. V srpnu 1916 byl převelen do Sedmihradska, kde měl zabránit rumunskému postupu. Získal velení nad nově zformovanou 1. armádou, která však trpěla zoufalým nedostatkem vojáků a jen s podporou německého generála Falkenhayna se mu podařilo odrazit rumunský útok.

Během bojů v Rumunsku na sebe upozornil následníka trůnu arcivévodu Karla, který se po smrti Františka Josefa stal císařem a okamžitě přistoupil k personálním změnám ve vedení armády. Arz byl 3. března 1917 jmenován náčelníkem generálního štábu a stal se blízkým spolupracovníkem nového panovníka, který sám převzal vrchní velení. Namísto bývalého ambiciózního a sebevědomého šéfa generálního štábu Franze Conrada byl Arz spíše jen loajálním konzultantem císaře. Ve srovnání s Conradem měl také mnohem lepší vztahy s německým vrchním velením, což se projevilo větším vlivem německých generálů na další postup rakousko-uherské armády. Díky tomu Arz přistoupil na poslední ofenzívu v Itálii (léto 1918), která však skončila neúspěchem. Císař Karel I. se 3. listopadu 1918 vzdal vrchního velení a svým nástupcem chtěl jmenovat Arze. Ten však odmítl nést zodpovědnost za nepříznivé podmínky podepsaného příměří a místo sebe navrhl do čela vrchního velení maršála Kövesse.[4] Formálně byl penzionován k datu 1. prosince 1918.[5]

Po válce

[editovat | editovat zdroj]

Po demobilizaci rakousko-uherské armády se Arz usadil ve Vídni, kde žil v ulici Esteplatz 5. Ačkoliv nástupnické státy zaniklé monarchie většinou převzaly finanční závazky k bývalým důstojníkům, Maďarsko a Rumunsko odmítly Arzovi vyplácet penzi, do rodného Rumunska měl dokonce zakázaný vstup. Mezitím byl postaven i před soud za předčasné ukončení bojových akcí v Itálii v roce 1918, které vedlo k zajetí statitisíců rakousko-uherských vojáků, soud jej ale zprostil viny. V soukromí napsal dvě knihy autobiografických vzpomínek na válečná léta. Až v roce 1926 získal nárok na penzi v Maďarsku s podmínkou osobního vyzvedávání v Budapešti. Právě při přebírání penze zemřel náhle v Budapešti na následky infarktu 1. července 1935. V Budapešti je také pohřben.

Tituly a ocenění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1916 byl jmenován c. k. tajným radou,[6] v roce 1917 získal titul barona (svobodný pán - Freiherr)[7] a stal se také doživotním členem uherské Sněmovny magnátů.[8] Během své vojenské služby obdržel také řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků. V období před první světovou válkou získal pruský Řád koruny II. třídy (1902) a Řád červené orlice II. třídy (1909), rurmunský Řád hvězdy (1907) nebo perský Řád lva a slunce (1910). Za války se stal nositelem dvou stupňů pruského Železného kříže (1914, 1915) a prestižního řádu Pour le Mérite (1915). Během válečných let v Rakousku-Uhersku získal Řád železné koruny I. třídy (1914) a velkokříž Leopoldova řádu (1917), dále byl nositelem Vojenského záslužného kříže (1914) a Vojenské záslužné medaile (1916).[9] V roce 1917 obdržel komandérský kříž prestižního Řádu Marie Terezie.[10]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Jeho manželkou byla Stephanie Thomka de Thomkaháza (1863–1935), dcerou c. k. plukovníka Viléma Thomky, sňatek se konal v roce 1903 v Košicích.[11] Z jejich manželství se narodily dvě děti. Syn Albert (1892–1968) vystudoval politologii a působil jako pedagog.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Zur Geschichte des großen Krieges 1914-18, Rikola-Verlag, Wien 1924
  • Kampf und Sturz der Kaiserreiche, Verlag Günther, Wien 1935

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer 1902; Vídeň, 1902; s. 112 dostupné online
  2. ↑ Schematismus für k.u.k. Heer 1911; Vídeň, 1911; s. 157 dostupné online
  3. ↑ Schematimus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 60 dostupné online
  4. ↑ Arthur Arz na webu Slovenské akademie věd dostupné online
  5. ↑ Služební postup Arthura Arze von Straussenburg in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 6 dostupné online
  6. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 345 dostupné online
  7. ↑ ŽUPANIČ, Jan:Karlovská šlechta. Rakouské a uherské nobilitace ve světle materiálů kabinetní kanceláře Karla I. in: Sborník archivních prací, Ministerstvo vnitra České republiky; Praha, 2011; s. 26 ISSN 0036-5246
  8. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 1126 dostupné online
  9. ↑ Přehled vyznamenání Arthura Arze na webu valka.cz dostupné online
  10. ↑ MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 118
  11. ↑ Arthur Arz von Straussenburg in: Deutsche Biographie dostupné online

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]