Hrabě Arvid Berhard Horn af Ekebyholm, | |
---|---|
Narození | 6. dubna 1664 Halikko |
Úmrtí | 18. dubna 1742 (ve věku 78 let) Ekebyholmský zámek |
Choť | Anna Beata Ehrenstéenová (1696–1703) Margareta Gyllenstiernová (od 1740) |
Děti | Eva Hornová af Ekebyholm Adam Horn af Ekebyholm |
Rodiče | Gustav Horn af Kanckas |
Příbuzní | Christer Horn (sourozenec) Eva Helena Löwenová (vnučka) |
Vojenská kariéra | |
Hodnost | generálporučík |
Bitvy | severní válka devítiletá válka |
multimediální obsah na Commons |
Hrabě Arvid Bernhard Horn af Ekebyholm (6. dubna 1664 Salo - 18. dubna 1742 Rimbo)[1] byl švédský generál, diplomat a politik, člen šlechtické rodiny Hornů. Působil jako kancléř královské rady (1710–1719 a 1720–1738) a byl jednou z vedoucích osobností švédského období tzv. svobody.
Arvid Bernhard Horn af Ekebyholm se narodil ve Finsku, které bylo tehdy součástí Švédska. Jeho rodiče byli plukovník Gustaf Horn af Kanckas a Anna Helena von Gertten. Po ukončení studií na univerzitě v Turku vstoupil do švédské královské armády a stal se mušketýrem. V roce 1685 byl jmenován poručíkem. Několik následujících let sloužil v Nizozemsku, Uhrách u knížete Evžena Savojského a ve Flandrech u prince Jiřího Friedricha von Waldeck.[2] V roce 1700 byl švédským králem Karel XII. jmenován generálmajorem a získal titul barona. Na začátku severní války se zúčastnil válečných tažení spolu se švédským králem. Účastnil se bitvy u Narvy v roce 1700 a poté v roce 1702 byl součástí švédského vojska v bitvě u Kliszowa, kde byl zraněn. V roce 1704 jej švédský král Karel XII. pověřil diplomatickým jednáním v Polsku, kde vnutil polské šlechtě sesazení polského krále Augusta II. Silného a zvolení nového krále Stanislava I. Leszczyńského. Následně jej sesazený polský král obklíčil ve Varšavě a byl nucen se vzdát, díky výměně vězňů byl propuštěn.[3] V roce 1705 se stal členem královské rady, následně se stal kancléřem univerzity v estonském Pärnu a guvernérem. Po zdrcující porážce bitvě u Poltavy v roce 1709 prosazoval Horn samostatnou politiku, která oslabila jeho vztahy s králem, ten byl držen v tureckém zajetí. Od roku 1710 vedl královskou radu a byl předsedou válečné rady. Arvid Horn byl v letech 1710 a 1713 pro svolání stavů, nakonec je rozpustil. Po smrti Karla XII. v roce 1718 přesvědčil švédskou princeznu Ulriku Eleonoru, která měla být budoucí švédskou královnou, aby se zřekla svých neomezených pravomocí vlády (absolutní monarchie). Později protestoval proti způsobu vládnutí švédské královny a odstoupil ze švédské královské rady. V roce 1720 byl zvolen za stranu tzv. čapek (Mössorna) maršálkem (švédský: lantmarskalk) stavovského Riksdagu. Zasloužil se o rezignaci královny a zvolení nového švédského krále Fredericka I.. Byl zastáncem opatrné politiky, byl si vědom, že Švédsko potřebuje mír. Arvid Horn byl odpůrcem jakékoliv války. V roce 1727 se Švédsko připojilo s jeho k Hannoverské alianci, která byla obrannou alianci Velké Británie, Francie a Pruska. V roce 1734 byla vydána kniha zákonů, která revidovala zákony království z 15. století.[2] V stejném roce došlo k válce o polské následnictví, Švédsko zůstala neutrální. Jeho vláda se stala terčem kritiky. Strany usilují o válku a zpětné získání švédských pozic v Evropě, vedli proti němu štvavou kampaň, která ho měla pošpinit a dostat ho z královské rady. V roce 1738 získala v Riskdagu převahu Strana válečníků - Hattarna, která jej odvolala. Zbytek života strávil Arvid Horn na svém panství v Ekebyholms slott.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arvid Horn na anglické Wikipedii.