Bijeljina

Bijeljina
Bijeljina – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice44°45′24″ s. š., 19°12′56″ v. d.
Nadmořská výška90 m n. m.
Časové pásmostředoevropský letní čas
UTC+01:00
StátBosna a HercegovinaBosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina
EntitaRepublika srbská
Bijeljina
Bijeljina
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha733,9 km²
Počet obyvatel114 663 (2013)
Hustota zalidnění156,2 obyv./km²
Správa
Oficiální webwww.gradbijeljina.org
Telefonní předvolba55
PSČ76300
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bijeljina (srbskou cyrilicí Бијељина) je město na severovýchodě Bosny a Hercegoviny, v Republice srbské, v regionu Semberie. V roce 2013 mělo podle sčítání lidu 45 291 obyvatel. Je centrem samostatné opštiny.

Poloha

[editovat | editovat zdroj]

Město se rozkládá v rovinaté krajině severovýchodního cípu Bosny. Vzniklo na křižovatce dopravních tahů směřujících do Bosny a Hercegoviny, Srbska a východního Chorvatska. Je vzdáleno 6 km od hranice se Srbskem, kterou tvoří řeka Drina, a 40 km od hranice s Chorvatskem, kterou tvoří řeka Sáva. Od zbytku Bosny je město se svým regionem odděleno pohořím Majevica. Bijeljina je vzdálena 120 km od Sarajeva, 100 km od Bělehradu, 72 km od Nového Sadu a 97 km od Osijeku.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Bijeljina je poprvé připomínána v roce 1446. Turecký cestovatel Evlija Čelebi popsal v 17. století Bijeljinu jako město s pěti sty domy[1] a pěti velkými obytnými čtvrtěmi (mahalami). Povšiml si okolní úrodné krajiny. Ve městě se tehdy nacházel také zájezdní hostinec (han), který nesl název Ali-paši Čengiće.

V roce 1716 během války Habsburků s Turky zaútočilo rakouské vojsko na Bijeljinu. Místní muslimské obyvatelstvo kladlo tuhý odpor. Mešita byla přebudována na kostel a tak sloužila až do roku 1739, kdy město opět obsadila Osmanská říše.

Během Prvního srbského povstání se spolu se Zvornikem stala jedním z mála měst současné Bosny, které obsadili srbští povstalci a které byly připojeny k Srbsku. Toto připojení bylo nicméně dočasné. Město se následně vrátilo pod tureckou moc, kde zůstalo až do roku 1878.

V roce 1838 získalo město první školu, a v roce 1902 zde byla otevřena první evropská škola západního typu; poté, co se město stalo součástí Rakousko-Uherska. V základní škole v Bijeljině učil také Jovan Dučić. V závěru 19. století byla podoba města zachycena na mapách třetího vojenského mapování. Na rozdíl od jiných měst tehdejší Bosny a Hercegoviny (např. Bihaće nebo Sarajeva) postrádala Bijeljina opevnění a připomínala spíše větší obec, volně se přelévající do krajiny. Rakousko-Uhersko zde nechalo na východním okraji Bijeljiny postavit vojenská kasárna. Stály zde jak kostely, tak i mešity.

V roce 1932 byla otevřena místní knihovna.

Od roku 1950 bylo město napojeno na železniční síť. Během období existence socialistické Jugoslávie bylo město industrializováno.

Bijeljina je jedním z prvních měst, kde v roce 1992 došlo ke střetům na začátku války v Bosně a Hercegovině. Byla zde vyhlášena Srbská autonomní oblast Semberie a Majevica[2], která se na počátku konfliktu vymezila proti republikové vládě v Sarajevu. Nacionalistické politické strany využily dlouhodobé nespokojenosti mezi místním obyvatelstvem, především pracujícími, kteří zažívali opožděné výplaty, klesající mzdy a často stávkovali.[3] Po vypuknutí konfliktu paravojenské jednotky Željka Ražnatoviće – Arkana vyhnaly nesrbské obyvatelstvo.[4] Ve městě docházelo k násilnostem a krutostem.[5][6] Dne 13. března 1993 bylo ve městě zničeno několik historických mešit a dalších objektů spojených s islámskou kulturou Bosny a Hercegoviny, např. Atik mešita.[7]

Poválečná obdoba probíhala postupně. Ve 3. dekádě 21. století byla budována dálnice směrem k hranici se Srbskem a řece Sávě (hraniční přechod Bosanska Rača).[8]

Památník Petru I. Karađorđevićovi v Bijeljině
Pohled na město.
Střed města.

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]

V celé oblasti, která zahrnuje město s okolím žije přes 114 tisíc lidí. Bijeljina zaznamenala v 21. století jako jedna z mála obcí v Bosně a Hercegovině nárůst počtu obyvatel.[9]

V roce 1991 žilo v Bijeljině 36 414 obyvatel, kteří se ve sčítání lidu, uskutečněném těsně před vypuknutím bosenského konfliktu v 90. letech, přihlásili k následujícím národnostním skupinám:

Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2013 bylo rozložení národností na obyvatelstvu města následující:

Sčítání lidu potvrdilo trend homogenizace obyvatelstva v souvislosti s válkou v Bosně a Hercegovině v 90. letech 20. století. Bosňácké obyvatelstvo bylo vyhnáno a na jeho místo přišli srbští uprchlíci vyhnaní z jiných částí Bosny. Celkově se počet obyvatel na území města po válce zvýšil, a to z 36 tisíc na 42 tisíc lidí.

V Bijeljině je zaznamenána dlouhodobá přítomnost Židů (nachází se zde také židovský hřbitov) a Slováků, potomků kolonistů z 19. století, kteří přišli na území současné Bosny. Tito Slováci byli evangelického vyznání a dodnes mají vlastní Sdružení Slováků Semberie (slovensky Združenie Slovákov Sembérie)

Ekonomika

[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k poloze v úrodné rovinaté krajině se stala Bijeljina přirozeným centrem potravinářského průmyslu. V dobách existence socialistické Jugoslávie bylo město industrializováno a vznikly zde podniky, jako např. Sava, PD Semberija, Panaflex, Kurjak, nebo Zenit. Jejich význam však zanikl po válce v 90. letech a souvisejících privatizačních procesech. Význam potravinářství dodává i fakt, že v roce 2006 navrhl místní starosta vybudovat monument hlávce zelí,[10] jednoho z nejvýznamnějších exportních artiklů regionu Semberie.[11]

V roce 2017 bylo na území města Bijeljiny evidováno přes tisíc ekonomických subjektů. Většina z nich se zaměřuje na obchod (41 %), potom na zpracovatelský průmysl (cca 15 %) a technika (8 %).

Kultura

[editovat | editovat zdroj]
Výškové obytné domy.

V Bijeljině se nachází Muzeum Semberie, které je umístěno do nejstarší budovy ve městě. Muzeum má čtyři výstavní sály, vč. archeologické expozice, která popisuje dějiny regionu od dávnověku až po středověk. V blízkosti muzea se také nachází městská knihovna Filipa Višnjiće.

Do registru bosenských památek v Bijeljině jsou zapsány různé památníky, vč. sochy Petra I. Karađorđeviće (jugoslávského krále), která se nachází na hlavním náměstí před radnicí. Rovněž se zde nachází několik historických mešit, např. Atik mešita, která byla obnovena po válce v 90. letech 20. století.[12] Místní kostel sv. Jiří pochází z poloviny 19. století.[13]

Město se snaží rozvíjet i svůj turistický potenciál. Místní muzeum je věnováno Filipu Višnjićovi. Také se zde nacházi muzeum regionu Semberie. V blízkosti Bijeljiny se nachází tradiční vesnice (etno selo Stanišić).

Doprava

[editovat | editovat zdroj]

Do Bijeljiny vede již zmíněná železniční trať ze srbského města Šid. Město sice mělo železniční spojení, není ale napojeno na zbytek sítě v Bosně a Hercegovině. Po válce v 90. letech 20. století byla trať opuštěna (provoz přerušen v roce 2005[14]) a železniční stanice v Bijeljině zbořena.[15]

Výhledově má být do Bijeljiny dovedena již zmíněná dálnice.[16] V polovině roku 2023 probíhaly stavební práce.[17] Do města kromě toho vede několik hlavních silničních tahů, a to z Brčka, Tuzly, Kuzminu (v Srbsku) a Zvornika.

Bezpečnost

[editovat | editovat zdroj]

Ve městě se nachází věznice (srbsky Kazneno-popravni zavod).

Sport

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1908 bylo v Bijeljině založené gymnastické družstvo s názvem Srpski sokolovi, které bylo součástí mezinárodních Sokolů. V roce 1932 zde byl vybudován Sokolský dům.

Fotbalové týmy zde vznikaly po roce 1918. Fotbalový tým Radnički byl založen v roce 1938, je předchůdcem aktuálně v Bijeljině působicího týmu FK Radnik. Většina sportovních hal a další infrastruktury byla ve městě postavena po druhé světové válce.

Partnerská města

[editovat | editovat zdroj]

Významné osobnosti

[editovat | editovat zdroj]

Z Bijeljiny pocházejí tyto významné osobnosti

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grad Bijeljina na srbské Wikipedii.

  1. ↑ ČELEBI, Evlija. Putopis: Odlomci o jugoslavenskim zemljama. Sarajevo: Svjetlost, 1967. Kapitola Kasaba Bijeljina, s. 479. (srbochorvatština) 
  2. ↑ CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 128. (angličtina) 
  3. ↑ ANĐELIĆ, Neven. Bosnia-Herzegovina The End of Legacy. Londýn: Frank Cass Publishers, 2003. ISBN 0-7146-8431-7. S. 166. (angličtina) 
  4. ↑ CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 141. (angličtina) 
  5. ↑ V Bosně tajně vyfotil popravu Muslimů, srbský velitel za to chtěl pít jeho krev. iDNES [online]. [cit. 2023-05-28]. Dostupné online. 
  6. ↑ Trideset godina od Arkanovih zločina u Bijeljini: Dan kad je krv potekla Bosnom. Radio Sarajevo [online]. [cit. 2023-08-06]. Dostupné online. (bosenština) 
  7. ↑ CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 150. (angličtina) 
  8. ↑ Kako teku radovi na autoputu Bijeljina-Rača?. atvbl [online]. [cit. 2023-05-28]. Dostupné online. (srbština) 
  9. ↑ Bijeljina sa najvecim prilivom stanovnika. RTVBN [online]. [cit. 2023-08-06]. Dostupné online. (srbština) 
  10. ↑ CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 185. (angličtina) 
  11. ↑ Článek na portálu b92.net (srbsky)
  12. ↑ Článek na portálu dw.com (bosensky)
  13. ↑ Článek na portálu noviglas.info (srbsky)
  14. ↑ Bijeljina: Stanica bez voznog reda. Novosti [online]. [cit. 2023-08-06]. Dostupné online. (srbština) 
  15. ↑ STAVLJENA TAČKA NA PRIČU O VOZOVIMA! Srušena stara železnička stanica u Bijeljini, nekadašnja žila kucavica Semberije. Novosti [online]. [cit. 2023-08-06]. Dostupné online. (srbština) 
  16. ↑ China to finance and build highway in Bosnia and Herzegovina. Global Construction Review [online]. [cit. 2023-08-06]. Dostupné online. (angličtina) 
  17. ↑ Radovi na auto-putu Bijeljina-Rača u punom jeku. ATVBL [online]. [cit. 2023-08-06]. Dostupné online. (bosenština) 
  18. ↑ CARMICHAEL, Catherine. A concise history of Bosnia. [s.l.]: Cambridge University Press, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-107-01615-6. S. 96. (angličtina) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Strategija lokalnog razvoja grada Bijeljina 2014-2023.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Obce a města Republiky srbské
Berkovići • Bileća • Bratunac • Brod • Čajniče • Čelinac • Derventa • Doboj • Donji Žabar • Foča • Gacko • Gradiška • Han Pijesak • Istočna Ilidža • Istočni Drvar • Istočni Mostar • Istočni Stari Grad • Istočno Novo Sarajevo • Jezero • Kalinovik • Kostajnica • Kotor-Varoš • Kozarska Dubica • Krupa na Uni • Kupres • Laktaši • Ljubinje • Lopare • Lukavica • Milići • Modriča • Mrkonjić Grad • Nevesinje • Novi Grad • Novo Goražde • Osmaci • Oštra Luka • Pale • Pelagićevo • Petrovo • Prijedor • Prnjavor • Ribnik • Rogatica • Rudo • Skelani • Skender Vakuf • Sokolac • Srbac • Srebrenica • Stanari • Srebrenik • Šamac • Šekovići • Šipovo • Teslić • Trebinje • Trnovo • Ugljevik • Ustiprača • Višegrad • Vlasenica • Vukosavlje • Zvornik
Regiony Republiky srbské : Banja Luka • Bijeljina • Doboj • Foča • Sarajevo - Romanija • Trebinje • Vlasenica
Bosna a Hercegovina – Bosna i Hercegovina, Босна и Херцеговина – (BIH)
Federace Bosny a Hercegoviny • Republika srbská • Federální distrikt Bosny a Hercegoviny : Distrikt Brčko
Kantony Federace Bosny a Hercegoviny
Regiony Republiky srbské