Bulat Okudžava

Bulat Šalvovič Okudžava
Bulat Okudžava, Palast der Republik, Německo, 29. listopadu 1976
Bulat Okudžava, Palast der Republik, Německo, 29. listopadu 1976
Narození9. května 1924
Moskva
Úmrtí12. června 1997 (ve věku 73 let)
Paříž
Místo pohřbeníVagaňkovský hřbitov
Povoláníscenárista, básník, herec, zpěvák, spisovatel, hudební skladatel, romanopisec, kytarista, autor písní a písničkář
Alma materFilologická fakulta Tbiliské univerzity
Žánrautorská píseň, poezie, próza, verš, črta, povídka a báseň
OceněníZlatý věnec (1967)
jubilejní medaile 40 let vítězství ve velké vlastenecké válce 1941–1945
jubilejní medaile 30 let vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–1945
Medaile 50. výročí Ozbrojených sil SSSR
medaile 70. výročí Ozbrojených sil SSSR
… více na Wikidatech
Politická příslušnostKomunistická strana Sovětského svazu
RodičeŠalva Stěpanovič Okudžava a Ashxen Nalbandyan
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Bulat Okudžava

Bulat Šalvovič Okudžava, rusky Булат Шалвович Окуджава, (9. května 1924, Moskva, Sovětský svaz – 12. června 1997, Paříž, Francie) byl básník, prozaik a šansoniér arménsko-abchazsko-gruzínského původu. V několika filmech působil jako scenárista, herec a autor filmové hudby.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině komunistických funkcionářů, kteří přišli studovat na Komunistickou akademii v Moskvě ve čtvrti Arbat. Dětství strávil střídavě v Tbilisi a v Moskvě. V roce 1937 byli rodiče zatčeni v rámci stalinských čistek. Otec byl 4. srpna 1937 po vykonstruovaném procesu zastřelen, matka byla uvězněna v gulagu „Karlag“ (Карлаг), Karagandská oblast, Kazachstán. Bulat žil s babičkou v Moskvě.

V roce 1942 se přihlásil ve svých 18 letech do Rudé armády jako dobrovolník[1]. Druhou světovou válku strávil na frontě, která výrazně ovlivnila jeho tvorbu. Byl několikrát raněn. Po válce studoval filologii v Tbilisi, studia dokončil v roce 1950. V letech 1950–1954 pracoval jako učitel v obcích Šamordinovo (Шамордино) a Vysokiniči (Высокиничи) v Kalužské oblasti. V letech 1954–1956 pracoval jako redaktor nakladatelství Molodaja gvardija (Молодая гвардия)[2], kde redigoval poezii v časopisu Litěraturnaja gazeta (Литературная газета). V té době začal psát a od roku 1955 také veřejně zpívat.[3]. V roce 1956 po XX. sjezdu KSSS a po rehabilitaci rodičů vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu. V roce 1959 se přestěhoval zpět do Moskvy.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Proslavily ho především jeho lyrické písně, mimo nich však psal také historické romány, novely, básnické sbírky.

V časopisech publikoval od roku 1953[4]. První básnickou sbírku Lyrika (Лирика) vydal v roce 1956 v Kaluze, druhá sbírka Ostrovy mu vyšla v roce 1959.

Jeho prozaickým debutem byla povídka Ahoj študente (Будь здоров, школяр). O její vydání se zasloužil Konstantin Paustovskij[2]. Významné autobiografické povídky jsou: Nás vzbudilo ráno již chladné... (Litěraturnaja gazeta 17, 1974) o odchodu mladičkých dobrovolníků do války; Soukromý život Alexandra Sergejeviče Puškina aneb použití nominativu v díle Michaila Jurieviče Lermontova (Litěraturnaja gazeta 47, 1976), kterou sám autor hodnotí slovy: „smutná povídka o mých smutných učitelských koncích“[2]; Dílčí neúspěchy v celé řadě úspěchů (Družba narodov 1, 1979) groteska ze života mladého redaktora.

V roce 1962 byl přijat do Svazu spisovatelů SSSR.

V roce 1963 se mu dostalo prvního mezinárodního ocenění: obdržel hlavní cenu na básnickém festivalu Stružské večery v Jugoslávii za písničku Cínovej vojášek mýho syna[2]. Velkou popularitu získal především v Polsku.

V roce 1971 vydal svůj první historický román Nebohý Avrosimov, vyšlo časopisecky v roce 1969 pod názvem Бедный Авросимов (Družba narodov 1969), první knižní vydání vyšlo pod názvem Doušek svobody, Глоток свободы, Politizdat, 1971).

Okudžavovy písně byly hudebně jednoduché, přesto se jeho písně s vlastním doprovodem na sedmistrunnou kytaru staly velmi populární. Patřil ke skupině lidí, která se stavěla kriticky k socialistickému režimu, přesto neusilovali o jeho odstranění, usilovali o zlepšení podmínek v rámci socialismu[zdroj?].

V roce 1991 během pobytu v USA se u něj projevila srdeční choroba. Musel absolvovat operaci srdce a po uzdravení již veřejně vystupoval velmi málo.[5]

Romány

[editovat | editovat zdroj]

Básnické sbírky

[editovat | editovat zdroj]
  • Lyrika – 1956
  • Ostrovy – 1959
  • Cesta na Tinatin – 1964
  • Veselý bubeníček (Веселый барабанщик) – 1964 – řada textů byla zhudebněna
  • Velkomyslný březen (Март великодушный) – 1967
  • Arbate, můj Arbate (Арбат, мой Арбат) – 1976 – řada textů byla zhudebněna

Novela pro děti

[editovat | editovat zdroj]
  • Blíží se k nám fronta – 1965

České výbory

[editovat | editovat zdroj]
  • OKUDŽAVA, Bulat. Kapela naděje. Příprava vydání Ludmila Dušková; překlad Václav Daněk (básně) a Ludmila Dušková (povídky). Praha: Odeon, 1980. 
  • OKUDŽAVA, Bulat. Půlnoční trolejbus. Příprava vydání Petr Kovařík; překlad Petr Kovařík. Praha: Československý spisovatel, 1981. (Klub přátel poezie). 
  • Koně k nezkrocení - Bulat Okudžava a Vladimír Vysockij. Příprava vydání Václav Daněk; překlad Václav Daněk (Bulat Okudžava) a Milan Dvořák (Vladimír Vysockij). Praha: Svaz Hudebníků, 1983. (Edice Kruhu přátel mladé hudby). 

Filmografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Scenárista

[editovat | editovat zdroj]
  • 1965 Věrnosť (Верность)
  • 1967 Žeňa, Ženěčka a „kaťuše“ (Женя, Женечка и "катюша"...)

Herec

[editovat | editovat zdroj]
  • 1964 Je mi 20 let
  • 1967 Žeňa, Ženěčka a „kaťuše“, režie Vladimír Motyl. Ve filmu sám hraje písničku Píseň o kapkách dánskýho krále (Капли Датского короля)
  • 1975 Hvězda kouzelného štěstí

Hudba

[editovat | editovat zdroj]
  • 1970 Běloruské nádraží, režie Vladimír Motyl. Pro tento film napsal písničku Ať to stojí cokoliv (Мы за ценой не постоим, český překlad pod názvem Desátý prapor), která tak dosáhla široké popularity nejen v Rusku, ale i v zahraničí.[2]

Okudžava a Československo

[editovat | editovat zdroj]

Poprvé navštívil Československo v roce 1964. Tehdy zde veřejně nevystoupil, pro Československý rozhlas ale nahrál písničku Balada o starým králi.[2]

Okudžavovi čeští překladatelé jsou Václav Daněk, Ludmila Dušková, Libor Dvořák, Milan Dvořák, Jiří Honzík, Petr Kovařík, Jaromír Nohavica[6], Anna Nováková, Jiří Vondrák.

Okudžavovy písničky zpívali a zpívají:

V roce 1975 napsal Vladimír Merta píseň „Na dluh Bulatu Okudžavovi“[10], která byla nahrána v roce 1988 na LP desce Vladimír Merta 1.

V České republice hrál Okudžava dvakrát: 27. října 1995 koncertoval v Divadle Husa na provázku v Brně a 29. října 1995 v pražském Divadle Komedie. Brněnský koncert uváděl Jiří Vondrák, pražský pak Jiří Suchý. Tyto koncerty byly posledním vystoupením Bulata Okudžavy na veřejnosti.[5]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ ŽÁK, Jaroslav. heslo Okudžava, Bulat. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 169–170.
  2. ↑ a b c d e f DANĚK, Václav. Kapela naděje. Příprava vydání Václav Daněk (překladatel); překlad Václav Daněk (básně) a Ludmila Dušková (povídky). Praha: Odeon, 1980. Kapitola Ediční poznámky. 
  3. ↑ DORŮŽKA, Lubomír. Panoráma populární hudby 1918/1978. Praha: Mladá Fronta, 1987. Kapitola Bulat Okudžava, s. 240. 
  4. ↑ KOVAŘÍK, Petr. Bulat Okudžava - Půlnoční trolejbus. Praha: Československý spisovatel, 1981. Kapitola Doslov, s. 65. 
  5. ↑ a b c VONDRÁK, Jiří. Bulat Okudžava - poslední koncert. Brno: Books, 1998. (JOTA - OSTROVY V PROUDU). ISBN 80-7242-024-0. 
  6. ↑ Jaromír Nohavica: Překlady textů B. Okudžavy. www.nohavica.cz [online]. [cit. 2012-05-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-11. 
  7. ↑ Karel Kryl - písničky, Píseň o mém životě. www.karel-kryl.wz.cz [online]. [cit. 2020-12-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-13. 
  8. ↑ Milan Dvořák a Věra Slunéčková
  9. ↑ informace k albu Hana Hegerová - Recital 2
  10. ↑ MERTA, Vladimír. Narozen v Čechách. Příprava vydání Stanislav Zárybnický. Praha: ARTeM, 1992. ISBN 80-900963-2-8. S. 121. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ŽÁK, Jaroslav. heslo Okudžava, Bulat. In: Milan Hrala a kol. Slovník spisovatelů, Sovětský svaz,. Praha: Odeon, 1978. Svazek II (L-Ž). S. 169–170.
  • VONDRÁK, Jiří. Bulat Okudžava - poslední koncert. Brno: Books, 1998. (JOTA - OSTROVY V PROUDU). ISBN 80-7242-024-0. 
  • VONDRÁK, Jiří. Bulat Okudžava, aneb, Od Nohavici k Provázku. Praha: Dobrovský, 2014. 209 + 16 příloha s. ISBN 978-80-7390-224-7. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nositelé ceny Premio Tenco
Pro hudebníka
Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023)
Pro kulturní osobnost
Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023)
Laureáti Ruského Bookera Logo ceny

Mark Charitonov (1992) • Vladimir Makanin (1993) • Bulat Okudžava (1994) • Georgij Vladimov (1995) • Andrej Sergejev (1996) • Anatolij Azolskij (1997) • Alexandr Morozov (1998) • Michail Butov (1999) • Michail Šiškin (2000) • Ljudmila Ulická (2001) • Oleg Pavlov (2002) • Rubén Gallego (2003) • Vasilij Aksjonov (2004) • Denis Gucko (2005) • Olga Slavnikovová (2006) • Alexandr Iljičevskij (2007) • Michail Jelizarov (2008) • Jelena Čižovová (2009) • Jelena Koljadinová (2010) • Alexandr Čudakov (2011) • Andrej Dmitrijev (2012) • Andrej Volos (2013) • Vladimir Šarov (2014) • Alexandr Sněgirjov (2015) • Pjotr Aleškovskij (2016) • Alexandra Nikolajenko (2017)