Narodil se v rodině truhláře Františka Buriana a jeho manželky Františky, rozené Černé.[1] Studovat začal na Akademickém gymnáziu v Praze, ale po pěti letech studium opustil a věnoval se pouze umění. Před smrtí se dlouho léčil, musela mu být amputována noha, zemřel na zhoubný nádor.[3]
Začínal jako operetní zpěvák, na konci 19. století působil v brněnské opeře (1896–1898), následně byl členem operních souborů divadel v Plzni (1898–1899 a 1902–1904), v Záhřebu (1899–1902), Freiburgu (1904–1916), v Drážďanech a Hamburku (1908–1909).[5] Znal zpaměti 60 oper ve třech světových jazycích.
Od roku 1900 hostoval jako sólista opery Národního divadla v Praze. V roce 1906 byl do Národního poprvé angažován a působil na něm s několika přerušeními až do své smrti v roce 1926.[6]
PROCHÁZKA, Vladimír (ed.) a kol. Národní divadlo a jeho předchůdci: slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního. Praha : Academia, 1988. 623 s. S. 53–54.
Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně : Český divadelní slovník. III, 1884–1994 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Národní divadlo, 1994. 791 s. S. 49–52.
JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan Pavel. Malá encyklopedie české opery. Praha : Paseka, 1999. 347 s. ISBN80-7185-236-8. S. 37.
TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN80-7185-245-7. S. 160.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 8. sešit : Brun–By. Praha: Libri, 2007. 225–368 s. ISBN978-80-7277-257-5. S. 339–340.
Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN80-7008-107-4. S. 17, 81, 150, 307, 330, 389, 487, 544.
Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN978-80-7360-796-8. S. 84–85.
FROLÍK, František. Osobnosti Rakovnicka a Novostrašecka s ukázkami jejich rukopisů. 1. vyd. Nové Strašecí: Jiří Červenka – Gelton, 2016. 315 s. ISBN978-80-88125-04-4. Kapitola Emil Burian, s. 125–127.