František Hrubín

František Hrubín
František Hrubín v roce 1942
František Hrubín v roce 1942
Narození17. září 1910
Královské Vinohrady, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. března 1971 (ve věku 60 let)
České Budějovice, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov [1]
PseudonymB. Červený, K. Vlášek, Rafael, Ivan Hrubín, J. Hrubín
Povoláníspisovatel, státní úředník, dramatik, básník, autor dětské literatury, překladatel, editor a scenárista
Alma materUniverzita Karlova
Významná dílaRomance pro křídlovku
Oceněnínárodní umělec (1966)
DětiJitka Minaříková (1940–2020, překladatelka)
Vít Hrubín (1945–1995, televizní režisér)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob F. Hrubína na Vyšehradském hřbitově

František Hrubín (17. září 1910 Královské Vinohrady[2] – 1. března 1971 České Budějovice) byl český spisovatel, básník (autor přírodní a milostné lyriky, později básník obav), dramatik, scenárista, překladatel (především z francouzštiny).

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na Královských Vinohradech v Balbínově ulici[3] čp. 486 (dům již neexistuje) v rodině stavitelského asistenta Františka Hrubína z Břežan (* 1880) a Anny, rozené Novotné z Lešan (* 1887).[2] Rodina žila na Královských Vinohradech,[4] po vypuknutí první světové války ale otec narukoval. Matka se proto v roce 1914 přestěhovala s Františkem i jeho jednoročním bratrem Josefem ke svému otci, chalupníku Josefu Novotnému, do Lešan.

V Lešanech v Posázaví prožil František Hrubín dětství a v letech 1916–1922 zde chodil do školy. Posázaví, které zobrazil například v dílech Romance pro křídlovku, Zlatá reneta či Lešanské jesličky, zůstalo jeho celoživotní inspirací.[5]

Studoval na několika gymnáziích v Praze, po maturitě v roce 1932 se neúspěšně pokoušel vystudovat filozofii a práva na Karlově univerzitě. Od roku 1934 byl zaměstnán v Městské knihovně v Praze a později na ministerstvu informací. V roce 1946 se stal spisovatelem z povolání.[5]

Dne 2. prosince 1939 se oženil s Jarmilou Holou,[2] s níž měl dceru Jitku (1940–2020, provd. Minaříková, překladatelka) a syna Víta (1945–1995, filmový a televizní režisér).[5]

Výrazně se podílel na založení dětského časopisu Mateřídouška, v letech 1945–1948 ho redigoval.

Na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1956) spolu s Jaroslavem Seifertem odvážně kritizoval spojení literatury a politiky. Zastal se zde nejen perzekvovaných, ale i zavřených básníků (Jiřího Koláře). Emotivně odmítl odsuzující názory Ladislava Štolla na poezii Františka Halase.[6] Na sjezdu byl též zvolen do ůstředního výboru svazu.[7] Jeho vystoupení vedlo nejprve k zákazu literární činnosti, velice brzy mu bylo povoleno překládat a psát literaturu pro děti, jeho samostatná tvorba procházela různými obdobími zákazů a vydávání.

Od roku 1945 žil v Praze-Holešovicích a v Lešanech. Často též pobýval v Chlumu u Třeboně, kde později vlastnil dům.

Je pochován na pražském Vyšehradském hřbitově.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

F. X. Šalda o Hrubínovi řekl: Tichý extatik a mámivý melodik.

Básnické sbírky

[editovat | editovat zdroj]
  • Zpíváno z dálky – 1933 – písňová melodická poezie, blízká Seifertově
  • Krásná po chudobě – 1935 – motivy zrození a smrti, země a vesmíru, objevuje se touha po harmonii, příklon k pozitivním hodnotám.
  • Země po polednách – 1937
  • Včelí plást – 1940 – meditativní
  • Země sudička – 1941 – příklon k tradičním poetickým hodnotám. V období okupace; říká, že země je jedinou jistotou.
  • Mávnutí křídel – 1944
  • Cikády – 1944
  • poéma Jobova noc – 1945 – JOB = BOJ, vyjadřování pocitu ohrožení rodné země, pětidílná poéma, patetický obraz českého národa
  • Chléb s ocelí – 1945 – reakce na válku
  • Hirošima – 1948 – lyrickoepická skladba, příklon k volnému verši. Marxistická kritika toto dílo nepřijala. Pojednává o osudech lidí před výbuchem. Milenci, nemocní, pak přijde výbuch.
  • Proměna – 1957
  • Přilby a šeříky; Stalingrad; Chléb s ocelí; Jobova noc; Pražský máj – 1960
  • Až do konce lásky – 1961
  • Romance pro křídlovku – 1962; dílo v roce 1966 zfilmoval režisér Otakar Vávra pod stejným názvem.
  • Černá denice – 1968
  • poéma Lešanské jesličky – 1970

Próza

[editovat | editovat zdroj]
  • U stolu – 1958
  • Zlatá reneta – 1964

Drama

[editovat | editovat zdroj]
  • Srpnová neděle – 1958 – zde se odvrací od pracovního prostředí a volí prostředí jihočeského rybníka; o jeho postavách nelze jednoznačně říci, zda jsou kladné, či záporné. Tím se toto drama značně liší od tehdejších československých her a lze říci, že bylo určitým signálem k pomalé reakci na světovou tvorbu. Jsou zde rozebírány vztahy jednotlivých rekreantů a rozdíly generační. Hra byla v roce 1960 zfilmována v režii Otakara Vávry.
  • Křišťálová noc – 1961
  • Oldřich a Božena – hra byla v roce 1984 zfilmována v režii Otakara Vávry.

Pro děti

[editovat | editovat zdroj]

Pro děti psal říkanky, hádanky, rozpočítadla, písničky a básničky (Říkejte si se mnou, 1943; Jak se chytá sluníčko, 1948; Hrajeme si celý den, 1955; Běží ovce, běží: hádanky, 1957, ilustrovala Dagmar Berková; Sviť, sluníčko, sviť, 1961), větší lyrickoepické básně, pohádky veršem i prózou (Pohádky z Tisíce a jedné noci, 1956; Dvakrát sedm pohádek, 1958; obě ilustroval Jiří Trnka). Průřez tvorbou pro děti vyšel v roce 1960 pod titulem Špalíček veršů a pohádek s Trnkovými ilustracemi.

  • Říkejte si se mnou – moderní poezie pro děti využívající lidové slovesnosti (říkadel, pohádek)
  • Nesu, nesu kvítí – volné listy s obrázky a verši, které seznamují děti s šestnácti květinami, 1951

Překlady

[editovat | editovat zdroj]

Překládal z francouzštiny (např. Charles Baudelaire, Stéphane Mallarmé, Arthur Rimbaud, Paul Verlaine), němčiny a za jazykové spolupráce přebásňoval z řady dalších jazyků (např. z čínštiny, indických jazyků, ruštiny, srbocharvátštiny).[8]

Ostatní

[editovat | editovat zdroj]

Televize

[editovat | editovat zdroj]

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]
  • Zatímco Literární noviny vydané ještě během II. sjezdu Svazu československých spisovatelů zveřejnily Hrubínův a Seifertův diskusní příspěvek v plném znění,[9][6] Literární noviny z 20. května 1956, které shrnují obsah celého II. sjezdu, již Hrubínovo a Seifertovo vystoupení neotiskly; otiskují vystoupení ostatních diskutujících.[7]
  • Václav Černý uvádí ve svých pamětech: … Čep toužil hlavně po rodné hroudě a teplém vzduchu nad ní, chyběla mu sladká družnost přátelská, nyl po domově. … situace byla u nás roku 1966 natolik politicky pokročilá, že bylo do několika roků možné předpovídat uvolnění interdiktu nad Čepem vysloveného, a v Praze už byli lidé, kteří by pečovali o čin. Co nebylo možné v Čepově nemocném srdci ničím přikrýt, byla vzpomínka: před čáskem byla v Paříži v Hoffmeisterově režii delegace československé obce spisovatelské, na jejím čele Hrubín, byl jsem rád, že jsem svou pomocí verlainovsko-mallarméovskou expříteli, který francouzsky ústa otevřít nedovedl, k té cestě a cti přidopomohl; na zprávu o příjezdu delegace Čep poslal Hrubínovi do hotelu dopis, dopis příteli z nejstarších, byl by ho rád uvítal u sebe, ve své domácnosti. A Hrubín, básník režimu, ten dopis před očima svědků – potřeboval jich do Prahy – roztrhal a spláchl v abortu [záchodu], ať všichni vidí, že nemá, nechce mít nic společného se zrádcem.[10]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Státní ceny:[11]

  • 1942 Státní cena za literaturu Země sudička
  • 1954 Státní cena za literaturu, poezie Mánesův orloj, Kuřátko v obilí, Hrajte si s námi
  • 1958 Státní cena za literaturu Můj zpěv. Proměna
  • 1964 Cena Marie Majerové (za nejlepší díla dětské literatury)
  • 1966 titul národní umělec
  • 1968 Cena Marie Majerové
  • 1968 Státní cena za literaturu, film. Romance pro křídlovku
  • V roce 1969 byl oceněn při příležitosti setkání ke 40 letům od smrti Otokara Březiny, kdy obdržel pamětní medaili ke 100. výročí narození Otokara Březiny.[12]

Veřejná prostranství:

Pamětní síň:

  • Pamětní síň Františka Hrubína je v Lešanech čp. 23 (v okrese Benešov).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ hrob spisovatele Františka Hrubína na Vyšehradském hřbitově v Praze[nedostupný zdroj]
  2. ↑ a b c Matrika narozených Královské Vinohrady, sv. Ludmila 1909-1911, snímek 313
  3. ↑ Rozhovor s paní Jitkou Minaříkovou
  4. ↑ Policejní přihlášky Praha, rodina Františka Hrubína Pozn.: Rodný dům, původní čp. 486, stál v ulici Balbínově a ustoupil stavbě budovy Československého rozhlasu; číslo bylo znovu obsazeno.
  5. ↑ a b c FORST, Vladimír. Lexikon české literatury, H–L. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0345-2. Kapitola František Hrubín, s. 329–334. 
  6. ↑ a b Diskusní příspěvek Františka Hrubína na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů 24. dubna 1956. 03. červen 2013 [cit. 30. 1. 2025].
  7. ↑ a b Ve jménu pravdy, života a krásy. Literární noviny. 1956, roč. 5, č. 20, s. 1–14. (20. 5. 1956)
  8. ↑ Hrubín František. In: Obec překladatelů [online]. ©2016–2025 [cit. 30. 1. 2025]. Dostupné z: http://databaze.obecprekladatelu.cz/databaze/H/HrubinFrantisek.htm
  9. ↑ Z dalších diskuzních příspěvků. František Hrubín. Literární noviny. 28. 4. 1956, roč. 5, čís. 18, s. 10. Dostupné online. 
  10. ↑ ČERNÝ, Václav. Paměti: 1945–1972. 3. díl. 2. rozš. vyd. Brno: Atlantis, 1992, s. 502. ISBN 80-7108-036-5.
  11. ↑ Ústav pro literaturu AV ČR: František Hrubín: ceny
  12. ↑ Ocenění Ministerstva kultury pamětní medailí ke 100. výročí narození Otokara Březiny. Bulletin Společnosti Otokara Březiny. 09.2018, roč. 2018, čís. 72, s. 16. 
  13. ↑ Praha 7, záznam z jednání Kulturní komise 1/2015. www.praha7.cz [online]. [cit. 2016-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-25. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ČERNÝ, Václav. Paměti: 1945–1972. 3. díl. 2. rozš. vyd. Brno: Atlantis, 1992. 670 s. ISBN 80-7108-036-5.
  • FORST, Vladimír, ed. a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2, H–L. Svazek I, H–J. 1. vyd. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0345-2.
  • MÁLKOVÁ, Iva. Adresát František Hrubín: dopisy F. Hrubína, J. Seiferta, J. Strnadla, E. Frynty. 1. vyd. Brno: Host, 2010. 376 s. (Spis OU, č. 212/2010). ISBN 978-80-7294-373-9. Pozn.: Z pozůstalosti Františka Hrubína. 
  • MÁLKOVÁ, Iva. František Hrubín z archivních fondů. 1. vyd. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2011. 336 s. ISBN 978-80-7368-971-1. 
  • MÁLKOVÁ, Iva a ŘEHÁK, Daniel. Tvůrčí osobnost Františka Hrubína: bibliografie. 1. vyd. Brno: Host, 2009. 333 s. ISBN 978-80-7368-740-3.
  • PETŘÍČEK, Miroslav. Glosy k současné české poesii. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1957. 117 s.
  • STRNADEL, Josef. František Hrubín. 1. vyd. V Praze: Československý spisovatel, 1980. 207 s., 8 nečísl. s. obr. příloh. Portréty spisovatelů.
  • ZAHRADNÍČEK, Jan et al. Ve znamení „jadis“…: vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína z let 1937–1950. 1. vyd. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2018. 204 s. Scholares, sv. 57. ISBN 978-80-7579-029-3.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]