Gaston Paris | |
---|---|
![]() | |
Rodné jméno | Bruno-Paulin-Gaston Paris |
Narození | 9. srpna 1839 Avenay-Val-d'Or |
Úmrtí | 5. března 1903 (ve věku 63 let) Cannes |
Povolání | filolog, medievalista, historik, profesor, literární historik a spisovatel |
Stát | ![]() |
Alma mater | École des chartes |
Témata | dějiny |
Významná díla | Romania |
Ocenění | prix Gobert (1866 a 1872) rytíř Řádu čestné legie (1875) důstojník Řádu čestné legie (1886) komandér Řádu čestné legie (1895) Řád za zásluhy v oblasti umění a věd |
Manžel(ka) | Marguerite Paris (od 1891) |
Rodiče | Alexis Paulin Paris |
Příbuzní | otec Paulin Paris |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Gaston Paris (9. srpen 1839, Avenay-Val-d’Or, Marne – 5. březen 1903, Cannes) byl francouzský romanista, medievalista a člen Francouzské akademie. Platí za doyena francouzské romanistiky.[1]
Byl synem spisovatele a jazykovědce Paulina Parise. Studoval mimo jiné románskou filologii na univerzitě v Bonnu u německého romanisty Friedricha Christiana Diezeho, který jej oborově velice ovlivnil.[2] Od roku 1872 zastával pozici profesora francouzského jazyka a literatury na Collège de France v Paříži, mezi jehož studenty zde náležel např. Joseph Bédier.[3] Věnoval se mnoha oblastem, především pak francouzské středověké literatuře a formuloval první hypotézu o vzniku starofrancouzské hrdinské epiky (chansons de geste).[4]
Gaston Paris je autorem řady odborných literárněvědných publikacích a zakladatelem časopisu Revue critique d'histoire et de littérature (1866) a odborně zaměřeného romanistického časopisu Romania (1872).[4]. Byl třikrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu (1901, 1902 a 1903).[5]
Na základě toho, že děje, které jsou v jednotlivých chansons de geste vypravovány, mají většinou historický základ, ale skutečná fakta jsou v nich zpravidla silně deformována, došel Gaston Paris k názoru, že základem skladeb byly tzv. kantilény, krátké lyricko-epické básně, které vznikaly v 7. až 10. století pod přímým vlivem opěvovaných událostí a vyjadřovaly nejprve převážně lyrickou formou hrdost z vítězství, bolest z porážky nebo žal nad mrtvými. V průběhu dalších století pak tyto hypotetické písně prošly literární redakcí a začaly v nich převažovat epické prvky.[6]
Tuto teorii odmítl Parisův žák, literární historik Joseph Bédier. Ve svých čtyřsvazkových Les Légendes épiques (1908-1913, Epické legendy) dokazoval, že jednak o existenci Parisových kantilén neexistuje žádný doklad, jednak že písně zcela jasně odrážejí kulturně-politickou situaci společnosti 11. až 13. století, nikoliv však ducha dob starších.[6]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gaston Paris na německé Wikipedii.
17. křeslo Francouzské akademie | ||
---|---|---|
Předchůdce: Louis Pasteur |
1896–1903 Gaston Paris |
Nástupce: Frédéric Masson |