Ivan Medek

Ivan Medek
Ivan Medek
Ivan Medek
Narození13. července 1925
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí6. ledna 2010 (ve věku 84 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníBřevnovský hřbitov (50°5′6″ s. š., 14°21′3″ v. d.)
Povolánínovinář, spisovatel, hudebník, hudební žurnalista a politik
OceněníCena 1. června (2005)
Cena Ferdinanda Peroutky (2008)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm III. třída (1991)
Politická stranaKDU-ČSL
ChoťLjuba Medková (1945–1977) Helena Medková (1979–2010)
DětiZ prvního manželství:
Viktorie Medková (1950)
Jan Medek (1952)
Terezie Jakšová-Medková (1957)
RodičeRudolf Medek
Eva Medková
PříbuzníMikuláš Medek (bratr)
Emila Medková (švagrová)
Eva Kosáková (neteř)
Jan Slavíček (strýc)
Jiří Slavíček (strýc)
Herberta Masaryková (teta)
Anna Masaryková (teta)
Antonín Slavíček (děd)
Míla Masaryková (babička)
PodpisIvan Medek – podpis
Citát
Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Informační deska na domě (Janáčkovo nábřeží 471/49, 150 00 Praha 5 - Smíchov)

Ivan Medek (13. července 1925 Praha[1] – 6. ledna 2010 Praha[1][2]) byl český novinář, původní profesí muzikolog, spolupracovník Talichova Českého komorního orchestru a České filharmonie, hudební publicista, teoretik a kritik, bratr Mikuláše Medka.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Život v Československu

[editovat | editovat zdroj]

Dětství prožil v Národním památníku na Vítkově, který spravoval jeho otec Rudolf Medek. Vystudoval obecnou školu v Karlíně, Akademické gymnázium v Praze (čtyři ročníky) a pražskou konzervatoř, kterou ale musel po převratu v únoru 1948 přerušit pro nepřátelský postoj ke KSČ a k novému zřízení.[3]

V období komunismu na něj vedla složku Státní bezpečnost.[pozn. 1] V roce 1957 byl zatčen a odpykal si několikaměsíční trest kvůli údajnému podílu na finančních machinacích. Po propuštění se ho StB pokoušela naverbovat jako agenta, kteroužto nabídku odmítl.[3][pozn. 2]

Během pražského jara vstoupil do Československé strany lidové s cílem ji reformovat, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z ní vystoupil. Po roce 1969 měl zakázánu veřejnou činnost a v lednu 1977 po prosincovém podpisu Charty 77 dostal výpověď ze Supraphonu. Poté pracoval jako sanitář v Nemocnici Na Františku, po další výpovědi (opět z politických důvodů) pak jako umývač nádobí a šatnář v restauraci Pod Kinskou. Po řadě výslechů a přepadení Státní bezpečností v roce 1978, kdy byl odvezen mimo Prahu, omráčen a ponechán v lese,[4] emigroval do Rakouska.[5][6]

Hrob Ivana Medka na hřbitově v Praze 6 – Břevnově

Život v emigraci

[editovat | editovat zdroj]

Ve Vídni udržoval kontakty s disidentskými kruhy v ČSSR (Charta 77, VONS), stal se dopisovatelem Hlasu Ameriky a spolupracoval se Svobodnou Evropou a dalšími rozhlasovými stanicemi – BBC, Deutsche Welle, Radio Vatikán. Úzce spolupracoval s laickým katolickým sdružením Opus Bonum Anastáze Opaska.[7]

Po roce 1989 byl poradcem České filharmonie, poradcem ministra kultury, předsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V letech 1993–1996 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla jako ředitel Odboru vnitřní politiky, v období 1996–1998 byl vedoucím Kanceláře (kancléřem).[8]

V té době se též účastnil kulturních akcí, které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí (podvečery v divadle Kolowrat v Praze, publicistické pořady pořádané klubem TGM Kopřivnice[9])

Od roku 1991 byl nositelem Řádu T. G. Masaryka. V roce 1999 byl vyznamenán medailí Za zásluhy.[10] Za rok 2008 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.[11]

Jeho fejetony bylo možné slyšet na stanici Radio Classic FM a ve vysílání české redakce BBC.

Zemřel 6. ledna 2010 a byl pohřben na Břevnovském hřbitově.[12]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • MEDEK, Ivan. Hádejte 10x. [s.l.]: Panton, 1968. 46 s. 
  • MEDEK, Ivan. Jak to vidím. Praha: Vyšehrad, 2003. 123 s. ISBN 80-7021-585-2. 
  • MEDEK, Ivan. O čem přemýšlím. Praha: Bonaventura, 2004. 85 s. ISBN 80-85197-39-1. 
  • MEDEK, Ivan. Děkuji, mám se výborně. Praha: Torst, 2005. 136 s. ISBN 80-7215-245-9. 
  • MEDEK, Ivan; KOTYK, Petr. Malinký peníz na jeden telefonát do nového života. České Budějovice: Karmášek, 2010. 44 s. ISBN 978-80-87101-20-9. 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Podle znění složky: "K únorovým událostem zaujal vlažné a nevšímavé stanovisko. [...] Akcí, pořádaných jak stranou, tak i organisacemi Národní Fronty se nezúčastňuje. Na naše zřízení dost často nadává i veřejně, ke členům stranu v jeho bydlišti se chová nevšímavě a nadřazeně. Naše zřízení považuje za dočasné, neustále se vyjadřuje o tom, že u nás není žádná demokracie, že prý demokratický stát je USA. Sám pevně věří tomu, že u nás v nejbližší době dojde k převratu, že u nás budou osvobozovat Američané. [...] Je zaměřen proti našemu zřízení reakčně a nepřátelsky. Ve své nenávisti k našemu zřízení by byl schopen i těch nejhorších činů. [...] Vyhýbá se stykům se soudruhy."[3]
  2. ↑ Slovy StB nabídku odmítl "zábranou, která nedává předpoklady k okamžitému zapojení Ivana Medka do naší práce je jest jeho povaha a charakterové rysy. Ivan Medek se jeví jako nesmlouvavě přímý, upřímný a v tomto směru i přísný vůči sobě, jest hluboce myšlenkově založen a v tomto směru vývojově zatížen katolicismem."[3]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b KRATOCHVÍL, Luboš. Zemřel Ivan Medek, kritik hudby i režimu a Havlův kancléř. iDNES.cz [online]. 2010-01-06 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. 
  2. ↑ ČTK: Zemřel někdejší Havlův kancléř Ivan Medek, 6. 1. 2010
  3. ↑ a b c d Archiv bezpečnostních složek, sbírka Svazky kontrarozvědného rozpracování, arch. č. KR-31279 MV
  4. ↑ MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 276. 
  5. ↑ Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Sdělení VONS č.7. Informace o Chartě 77. 29. květen 1978, roč. 1978, čís. 7, s. 4. Dostupné online [cit. 2008-12-19]. 
  6. ↑ Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Sdělení VONS č.22. Informace o Chartě 77. 11. září 1978, roč. 1978, čís. 10, s. 6. Dostupné online [cit. 2008-12-19]. 
  7. ↑ ŠTUMPF, Martin. Opustil nás Ivan Medek. Neviditelný pes [online]. 2010-01-07 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. 
  8. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3 , str. 23 - 24, 153 - 54
  9. ↑ Sazovský, Lubomír. Proslov k poslednímu rozloučení s Pavlem Pecháčkem ve Svatovítské katedrále: ČAS č. 142, duben-červen 2023, roč. XXXI. ISSN 1210-1648, str. 36-38.
  10. ↑ ČT24: Zemřel Ivan Medek – vídeňský Hlas Ameriky[nedostupný zdroj]
  11. ↑ SLEZÁK, Milan. Ceny Ferdinanda Peroutky znají své držitele. ČT24 [online]. Česká televize, 2009-02-05 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. 
  12. ↑ VADLEJCHOVÁ, Lucie. Poslední rozloučení s Ivanem Medkem: přišli Havel s Fischerem [online]. Lidové noviny, 14.10.2010 [cit. 2013-06-12]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky