Jaroslav Šabata
| PhDr. Jaroslav Šabata | |
|---|---|
 | |
| ministr bez portfeje ČR (v rámci federace) | |
| Ve funkci: 29. června 1990 – 2. července 1992 | |
| Předseda vlády | Petr Pithart |
| poslanec Federálního shromáždění (SL) | |
| Ve funkci: 30. ledna 1990 – 5. června 1990 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | KSČ (do 1970) OF (1989–1991) Občanské hnutí ČSSD (1997–2012) |
| Narození | 2. listopadu 1927 Dolenice  Československo |
| Úmrtí | 14. června 2012 (ve věku 84 let) nebo 15. června 2012 (ve věku 84 let) Brno Česko |
| Choť | Anna Šabatová Květoslava Šabatová |
| Děti | Anna Šabatová Jan Šabata Václav Šabata |
| Příbuzní | Saša Uhlová (vnučka) |
| Alma mater | Masarykova univerzita |
| Profese | politik, psycholog, politolog, pedagog, filozof, vysokoškolský učitel a literární publicista |
| Ocenění | Cena Pelikán Řád za zásluhy Polské republiky  komandérský kříž |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jaroslav Šabata (2. listopadu 1927 Dolenice – 14. června 2012 Brno[1]) byl český levicový politik, filozof, psycholog a politolog, do roku 1969 funkcionář KSČ, za normalizace disident, mluvčí Charty 77 a politický vězeň, po sametové revoluci předák Občanského fóra, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a ministr bez portfeje vlády České republiky.
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Mládí a kariéra v KSČ
[editovat | editovat zdroj]Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity členem tzv. trojek, jež rozhodovaly o vyloučení studentů, kteří po komunistickém převratu už neměli mít na studiích co dělat.[2][3]
V letech 1953–1964 přednášel na katedře marxismu-leninismu University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, pak v období let 1964–1968 vedl katedru psychologie na Filozofické fakultě této školy. V 50. letech 20. století byl aktivním stoupencem stalinistického křídla KSČ, v 60. letech 20. století byl jako funkcionář KSČ stoupencem jejího reformního křídla. V letech 1968–1969 zastával post tajemníka Krajského výboru KSČ pro Jihomoravský kraj.[4][5] Na post vedoucího tajemníka jihomoravského KV KSČ ho zvolila konference v červenci 1968. V této funkci měl tehdy podporu Společnosti pro Moravu a Slezsko a v Jihomoravském kraji tehdy výrazně zesílila podpora pro projekt československé trojfederace, tedy spolkového státu složeného ze tří zemí/republik (Čechy, Morava + Slezsko a Slovensko). Koncepce ale nebyla realizována.[6]
Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968 ho bezprostředně po okupaci zvolil i za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[7]
Aktivity v disentu za normalizace
[editovat | editovat zdroj]V roce 1969 byl zbaven všech funkcí a nastoupil jako betonář, později skladový dělník. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ. Poté se stal jedním z vedoucích představitelů opozice, za což byl pronásledován a dvakrát vězněn. Na počátku 70. let se okolo něj zformovala skupina nazvaná Komunisté v opozici. Byl zatčen 20. listopadu 1971 a v létě roku 1972 odsouzen na šest a půl roku. Podmínečně se na svobodu dostal v prosinci 1976. Podepsal Chartu 77 a v letech 1978 a 1981 byl jejím mluvčím. Opětovně byl ve vězení v období říjen 1978 – prosinec 1980. Společně s Rudolfem Battěkem v roce 1988 inicioval vznik Hnutí za občanskou svobodu.[4][5][8]
Profesně byl k roku 1989 uváděn jako důchodce, bytem Brno.[9]
Návrat do politiky po roce 1989
[editovat | editovat zdroj]Po sametové revoluci se vrátil do vrcholné politiky. Byl jedním z mluvčích Občanského fóra v Brně. V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 109 – Žďár nad Sázavou-Jihlava, Jihomoravský kraj) jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Ve Federálním shromáždění setrval do svobodných voleb roku 1990.[10][11] V parlamentu byl zvolen v lednu 1990 do předsednictva FS a předsedal zahraničnímu výboru Sněmovny lidu.[5][8]
Zastával i vládní post. V letech 1990–1992 působil jako ministr bez portfeje ve vládě Petra Pitharta. Ve funkci měl na starosti mimo jiné kontakty mezi českou a slovenskou a českou a federální vládou. Podílel se tak na diskuzích o státoprávním uspořádání. Prosazoval vstřícný postoj české vlády ke slovenským tendencím k přesunu kompetencí na národní republiky.[12] Po rozpadu Občanského fóra roku 1991 byl významným členem Občanského hnutí. Od července do prosince 1992 zastával post poradce předsedy Federálního shromáždění Michala Kováče.[5][13] Jako jeden z mála českých politiků si i v letech 1991–1992 udržel dobré vztahy s Vladimírem Mečiarem. Ještě v září 1992 zorganizoval dvě schůzky mezi Kováčem a představiteli české opozice s cílem vytvořit alternativu k řízenému zániku Československa.[14]
Po rozkladu Občanského hnutí působil v 90. letech jako publicista a analytik. V letech 1991–1998 zastával post předsedy správní rady Nadace Bernarda Bolzana. V roce 1996 neúspěšně kandidoval do senátu jako nezávislý kandidát na Znojemsku. V roce 1997 vstoupil do ČSSD.[5]
Jeho dcera Anna Šabatová v letech 2001–2007 zastávala post zástupkyně veřejného ochránce práv, v letech 2008–2013 byla předsedkyní Českého helsinského výboru, od roku 2014 zastává post veřejného ochránce práv. Syn Jan založil nakladatelství Doplněk a stál i u zrodu nakladatelství Atlantis.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Zemřel disident a politolog Jaroslav Šabata. idnes.cz [online]. 2012-06-14 [cit. 2012-06-14]. Dostupné online.
- ↑ Luděk Navara: Dva v jednom, MF DNES 15.6.2012, str. A10
- ↑ Dějiny Jaroslava Šabaty (2007), režie: Vít Janeček
- ↑ a b kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1269.
- ↑ a b c d e Jaroslav ŠABATA [online]. totalita.cz [cit. 2012-05-28]. Dostupné online.
- ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 486.
- ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 – 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-05-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29.
- ↑ a b MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 282.
- ↑ NÁVRH na volbu – nových poslanců Sněmovny lidu (příloha 1) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-28]. Dostupné online.
- ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-28]. Dostupné online.
- ↑ Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986, č. 11/1986 Sb., o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz [cit. 2012-05-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-16.
- ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 591–592.
- ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1670.
- ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 612.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Václav Burian, Tomáš Tichák: Sedmkrát sedm kruhů Jaroslava Šabaty. Příběh paradoxního politika, Olomouc, Votobia 1997
- Jan Šabata (ed.): Když se řekne Šabata. Opožděný sborník k 70. narozeninám Jaroslava Šabaty. Brno: Doplněk. 1998
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Osoba Jaroslav Šabata ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Šabata
- Profil na webu totalita.cz
- Vždycky někdo vyhraje a někdo prohraje Pořad Českého rozhlasu Plus, množství unikátních nahrávek z archivu Českého rozhlasu a Rádia Svobodná Evropa, projevy Jaroslava Šabaty a rozhovory.
- Jaroslav Šabata, přední komunista v opozici: pořad Českého rozhlasu, 1. díl a 2. díl
