Jean Gaspard Deburau

Jean-Baptiste Gaspard Deburau
Deburau jako Pierot, plakát okolo 1830
Deburau jako Pierot, plakát okolo 1830
Rodné jménoJan Kašpar Dvořák
Narození31. července 1796
Kolín
České královstvíČeské království České království
Úmrtí17. června 1846 (ve věku 49 let)
Paříž
FrancieFrancie Francie
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise
Grave of Deburau
Povolánímim, divadelní herec a herec
DětiCharles Deburau
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Auguste Bouquet, Le Repas de Pierrot : Jean-Gaspard Deburau: Pierrot gourmand, 1830.

Jean-Baptiste Gaspard Deburau[1] (vlastním jménem Jan Kašpar Debrio alias Dvořák) (31. července 1796, Kolín17. června 1846, Paříž) byl česko-francouzský mim a herec narozený v Čechách, nejvýraznější představitel evropské pantomimy 19. století.

Jeho otec se jmenoval Philip Deburau [2] byl prostým vojákem Wallisovského pluku, později byl profesí uváděn jako „barbirer“ (nesprávně balwirer), to jest lazebník nebo holič. Matka se jmenovala Kateřina Gráffová (Králová). Jan Kašpar se narodil v Kolíně v domě čp. 77 tehdejších kolínských kasáren,[1] které byly po přestavbě v letech 1898-99 připojeny jako nové křídlo sousední radnice. Místo narození připomíná na radničním nádvoří plaketa. Otec v Kolíně marně hledal obživu, a proto se rodina se čtyřmi dětmi po roce 1802 vydala do světa. Živili se pouliční akrobacií.[3]

V roce 1811 či 1812 odjel Jean-Gaspard s částí rodiny vystupovat do Paříže, kde se roku 1816 stal hvězdou v komediích dell'arte v Théâtre des Funambules, jež se nacházelo na slavné divadelní ulici Boulevard du Temple. Jeho postavy, jako např. Silueta mileneckého měsíce či Tiše trpící, a zejména provedení slavného Pierota byly dobovými kritikami v novinách hodnoceny jako podmanivé, okouzlující až dech beroucí. O Deburauovi tehdy psali např. Honoré de Balzac nebo Théophile Gautier. Pařížské obecenstvo svého Pierota milovalo a začátkem 30. let 19. století patřil k nejpopulárnějším umělcům.

Výjimečný výkon byl inspirací i nedostižným vzorem po následující desetiletí. K odkazu jeho mistrovství se vracela i pantomima 20. let 20. století jako Marcel Marceau nebo Ladislav Fialka, kteří převzali nejen jeho klasické etudy (např. Socha Pierot), ale i scénáře jako Hadrář či Pierot v Africe.

Jean-Gaspard Deburau byl ženatý. Měl dceru Rosinu a dva syny: Philippe Germain Anselme byl provazochodec a Charles tanečník, herec a mim. Jsou pohřbeni v rodinné hrobce na hřbitově Père-Lachaise v Paříži (sektor VIII, oddělení 59).

Černým dnem v jeho životě se stal 18. duben 1836, kdy uhodil holí muže, který urážel jeho manželku. Muž na následky zranění zemřel a Deburau musel do vězení. Obával se, že jeho čin ho připraví o přízeň diváků. Soud ho však shledal nevinným a také obecenstvo ho po návratu do divadla přijalo s nadšením.[3]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Josef Kajetán Tyl: Putování českých umělců
  • Jan Neruda: Jean Gaspard Deburau, český šašek v Paříži, časopis Rodinná kronika 1863
  • František Kožík: Největší z pierotů (1939, přepracováno 1954) – životopisný román o dramatických osudech francouzského mima Jana Gasparda Deburaua
  • Děti ráje (1945) – francouzský romantický film - fikce o osudech J. G. Deburaua, režie Marcel Carné, v roli Deburaua Jean-Louis Barrault
  • Největší z Pierotů (1990) – český televizní seriál na motivy stejnojmenného románu Františka Kožíka, režie Ivan Balaďa, v roli J. G. Deburaua Vladimír Javorský
Pamětní deska Jana Kašpara Deburau z roku 1996 od kolínského sochaře Jaroslava Hylase

Výtvarné umění

[editovat | editovat zdroj]
  1. a b Genealogické pátrání o narození Jana Kašpara Debureau
  2. Matriční záznam sňatku rodičů Jana Kašpara Debureau Kolín 21.5.1794
  3. a b CODR, Milan; HRON, Jan. Přemožitelé času sv. 5. 1. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Jan Kašpar Deburau, s. 145–148. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 12. sešit : D–Die. Praha: Libri, 2009. 105–215 s. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 152–153. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]