Kammu
| Kammu | |
|---|---|
 | |
| Narození | 737 Heidžó-kjó |
| Úmrtí | 9. dubna 806 (ve věku 68–69 let) Heian-kjó |
| Pohřben | Fušimi Momojama no Misasagi |
| Potomci | Heizei, Saga, Koši, Džunna, Asahara, Ijo, Kazurawara, Sami, Kaja, Manta, Ójake, Kózu, Fudžii, Nakano, Ate, Ito, Asuka, Fuse, Jošimine no Jasujo, Sugawara, Sakamoto, Kara, Kannabi a Okanari Nagaoka |
| Otec | Kónin |
| Matka | Takano no Niigasa |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Kammu (japonsky 桓武天皇, Kammu-tennó, 735 – 9. dubna 806), též Kanmu, byl padesátý císař Japonska[1] v souladu s tradičním pořadím posloupnosti.[2] Vládl od roku 781 do své smrti v roce 806. Během jeho vlády dosáhl rozsah císařské moci svého vrcholu.[3][4][5]
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Kammu byl nejstarším synem prince Širakabeho (později známého jako císař Kónin) a narodil se ještě před otcovým nástupem na Chryzantémový trůn.[3] jeho rodné jméno bylo Jamabe (山部).[4] Podle historického textu Šoku Nihongi (続日本紀) z roku 797 byla Jamabeho matka Niigasa (později zvaná Niigasa Takano) v 10. generaci potomkem krále Murjonga z Päkče (462–523).[6]
Po otcově nástupu na císařský trůn byl korunním princem jmenován Jamabeho nevlastní bratr princ Osabe, jehož matkou byla císařova manželka a dcera císaře Šómua princezna Inoe (717–775). Nicméně byl to právě princ Jamabe, kdo byl později určen za Kóninova nástupce poté, co byli Inoe a Osabe roku 773 uvězněni a následně v roce 775 zemřeli. Osabeho sestra a Jamabeho nevlastní sestra princezna Sakahito (754 –829) se stala Jamabeho manželkou.[7] Později, když princ Jamabe nastoupil v roce 781 na trůn jako císař Kammu, jmenoval korunním princem svého bratra Sawaru, jehož matkou byla rovněž Niigasa Takano. V roce 782 se Kawacugu Hikami, syn vnuka císaře Temmua prince Šiojakiho a dcera císaře Šómua Fuwa neúspěšně pokusili o státní převrat, načež byl Kawacugu i s matkou poslán do vyhnanství. Také princ Sawara byl roku 785 vyhnán ode dvora pro účast na vraždě správce nového hlavního města Tanecugu Fudžiwary a zemřel na cestě do exilu.
V roce 794 jmenoval císař Kammu prvního šóguna. Stal se jím generál Otomaro Ótomo (731–809), který tak získal téměř absolutní moc ve všem, co se týkalo vojenských záležitostí Japonska.[8] Druhý titul šóguna udělil císař Kammu generálu Tamuramarovi Sakanouemu (758–811) za podmanění lidu Emiši, který žil ve východních oblastech ostrova Honšú a nebyl ještě podroben centrální vládou. Emiši byli zbytkem kultury Džómon a byli příbuzní národa Ainu, jehož příslušníci dodnes obývají severní ostrov Hokkaidó, ačkoli je Japonci v 19. století téměř úplně zlikvidovali a asimilovali.[5]
Kammu měl 16 císařoven a manželek a 32 císařských synů a dcer.[4] Tři z jeho synů posléze usedli na Chryzantémový trůn, a sice císařové Heizei, Saga a Džunna. Někteří jeho potomci (známí jako Kammu Taira nebo Kammu Heiši) přijali dědičný rodový titul Taira a z generací jejich pozdějších následníků vzešli význační válečníci, jako byli například Masakado Taira, Kijomori Taira či příslušníci klanu Hódžó. Jedním z jeho vnuků byl i básník Narihira Ariwara.
Císař Kammu je tradičně uctíván ve své hrobce. Úřad pro záležitosti japonského císařského dvora stanovil Císařské muzeum Kašiwabara (柏原陵) v kjótské čtvrti Fušimi jako místo Kammuova mauzolea.[1]
Události za Kammuovy vlády
[editovat | editovat zdroj]V roce 773 obdržel Kammu titul korunního prince.[4]
Roku 781, v 11. roce své vlády, císař Kónin abdikoval a jeho nástupcem se stal jeho syn Jamabe,[3] který krátce nato usedl na Chryzantémový trůn jako císař Kammu.[5] Během jeho vlády došlo k přesunutí hlavního města z Nary (Heidžó-kjó) do Nagaoka-kjó. Deset let nato došlo k dalšímu přesunu.[4]
Dne 28. června roku 782 se starší ministr či ministr zleva (sadaidžin) Uona Fudžiwara zapletl do události, jež posléze vedla k jeho odvolání z úřadu a odeslání do vyhnanství na Kjúšú.[4] Poté co Fudžiwara požádal o změnu trestu vzhledem ke své nemoci, mu byl povolen návrat do hlavního města, kde zemřel. Příkaz k vypovězení byl po jeho smrti spálen a ministerský úřad obnoven.[4] Zhruba ve stejnou dobu byl Tamaro Fudžiwara jmenován mladším ministrem či ministrem zprava (udaidžin). V době, kdy byly úřady sadaidžina a udaidžina neobsazené, připadly jejich pravomoci starším rádcům (dainagon) a císaři.[3]
V roce 783 zemřel ve věku 62 let mladší ministr Tamaro Fudžiwara. Téhož roku se novým udaidžinem stal Korekimi Fudžiwara.[3]
Roku 784 rozhodl císař o přemístění hlavního města z Heidžó-kjó (dnešní Nara) do Nagaoka-kjó.[4]
V roce 788 založil mnich Saičó (767–822) na hoře Hiei buddhistický klášter Enrjakudži, jeden z nejvýznamnějších klášterů v japonských dějinách.
Roku 794 došlo k dalšímu přemístění hlavního města, tentokrát do města Heian-kjó neboli Města míru a klidu (dnešní Kjóto), které pro tento účel nově založil císař Kammu. Sám se do něj z Nary přestěhoval za doprovodu velkého průvodu 17. listopadu téhož roku.[4] To je začátek období Heian. Téhož roku jmenoval císař generála Otomara Ótoma prvním japonským šógunem s titulem "Sei-i Taišógun", což znamená „Velký generál, který podmaňuje barbary“.[8]
V roce 797 udělil císař druhý titul šóguna generálu Tamuramarovi Sakanouemu za podmanění národa Emiši, který obýval východní část ostrova Honšú.
Císař Kammu zemřel roku 806 ve věku 70 let.[5] Vládl dlouhých 25 let.
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emperor Kanmu na anglické Wikipedii.
- ↑ a b Imperial Household Agency (Kunaichō): 桓武天皇 (50); retrieved 2013-8-22.
- ↑ Nussbaum, Louis-Frédéric. (2005). "Etchū" in Japan Encyclopedia, p. 464; Ponsonby-Fane, Richard. (1959). The Imperial House of Japan, pp. 61–62.
- ↑ a b c d e Titsingh, Isaac. (1834). Annales des empereurs du Japon (Nihon Ōdai Ichiran). Paris: Royal Asiatic Society, Oriental Translation Fund of Great Britain and Ireland. OCLC 5850691
- ↑ a b c d e f g h i Brown, Delmer M.; ICHIRŌ ICHIDA, 1979. The Future and the Past. [s.l.]: Berkeley: University of California Press.. Dostupné online. ISBN 978-0-520-03460-0. OCLC 251325323
- ↑ a b c d Varley, H. Paul. (1980). Jinnō Shōtōki: A Chronicle of Gods and Sovereigns. New York: Columbia University Press. ISBN 978-0-231-04940-5; OCLC 59145842
- ↑ Watts, Jonathan. "The emperor's new roots: The Japanese emperor has finally laid to rest rumours that he has Korean blood, by admitting that it is true," The Guardian (London). December 28, 2001.
- ↑ VAN GOETHEM, Ellen. Nagaoka: Japan's Forgotten Capital. Redakce Bolitho H.. Leiden; Boston: Brill, 2008. (Brill’s Japanese Studies Library; sv. 29). ISBN 978-90-474-3325-5. doi:10.1163/ej.9789004166004.i-370. OCLC 592756297 S. 229. (English)
- ↑ a b Encyclopædia Britannica. Shogun. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kammu na Wikimedia Commons
| Japonští císaři | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Kónin |
781–806 Kammu |
Nástupce: Heizei |
