Karel Jaromír Erben

Karel Jaromír Erben
Narození7. listopadu 1811
Miletín,
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí21. listopadu 1870 (ve věku 59 let)
Praha,
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PseudonymJarmil Erben
Povoláníhistorik, archivář, spisovatel, básník
Národnostčeská
StátRakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
VzděláníZákladní škola v Miletíně, Gymnázium v Hradci Králové, poté práva a filozofie v Praze
Alma matergymnázium
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Období19. století
Témataústní lidová slovesnost, archivnictví, sběratelství, literární tvorba, poezie, překlad a překlady z ruštiny
Literární hnutíČeské národní obrození
Významná dílaKytice z pověstí národních
Manžel(ka)
  • Barbora Mečířová 1. žena
  • Žofie Mastná 2. žena
Děti6
Příbuzní
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Podpis Karla Jaromíra Erbena z roku 1849

Karel Jaromír Erben (7. listopadu 1811 Miletín[1] – 21. listopadu 1870 Praha[2]) byl český historik, právník, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek; představitel literárního romantismu. Patřil mezi významné osobnosti českého národního obrození. Užíval řadu pseudonymů (Jarmil Erben, J. E. Miletínský, K. Jarmil Erben, Květomil Podlipský) a šifer (R. Bn., J. K. E. a j.).[3]

Po svých studiích na gymnáziu v Hradci Králové a v Praze byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Od roku 1851 působil jako archivář města Prahy a od roku 1864 se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou. Později se také seznámil s Františkem Palackým, spolupracoval s ním (mj. na přípravě českého českého diplomatáře) a jeho politickými názory byl trvale ovlivněn.[4] Spory s Martinem Hattalou Erbena vyčerpávaly a přispívaly ke zhoršení jeho zdravotního stavu.[5]

Erben je znám především jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů, se kterými se znal, hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých mýtů (slovanských, na rozdíl od Grimmů, kteří hledali germánské),[6] jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842–1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla.[4]

Nejvíce však Erben proslul sbírkou Kytice z pověstí národních (1853, zkráceně jen Kytice),[7] která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i třináctá balada – Lilie) básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice.[4]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství a studia

[editovat | editovat zdroj]
Karel Jaromír Erben, matrika narozených Miletín

Karel Jaromír Erben se narodil v Miletíně 7. listopadu 1811. Příjmení jeho předků bylo však psáno Erban (tak je zapsán i on sám v matrice narozených).[8] Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbanovi a jeho ženě Anně Žábové (dcera učitele) – se narodila dvojčata Karel a Jan. Jan však již 29. 12. 1811 zemřel.[9] Ani jeho bratr Karel na tom nebyl zdravotně dobře, často churavěl a trpěl poruchou řeči. Základního vzdělání se mu dostalo v miletínské škole, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia.[10] Rodiče z něj chtěli mít také učitele, on se však kvůli vadě řeči nakonec rozhodl pro studium práv. (Později přispěl k ustavení české právnické terminologie.)

Aby mohl studovat na hradeckém gymnáziu, musel si sám obstarat výdělek – a to vyučováním hry na klavír.[11] Na gymnázium nastoupil roku 1825. Když měl prázdniny, často rád podnikal výlety se svými přáteli, zejména do okolí rodného Miletína. Roku 1831 nastoupil Erben na filozofickou fakultu v Praze. V témže městě také započal studium práv (1833–1837), při tomto studiu se plně projevily jeho historické a přírodovědecké zájmy. V této době také Erben začal svými básněmi přispívat do českých časopisů.[10]

Rodinný život

[editovat | editovat zdroj]

První manželkou Karla Jaromíra Erbena byla Barbora (Betyna) Mečířová (28. 7. 1818 Žebrák[12] – 20. 8. 1857). Seznámil se s ní na prázdninových pobytech v Žebráku. Svatba se konala po téměř desetileté známosti roku 1842 a manželé Erbenovi měli čtyři děti, Blaženu (1844–1933), Ladislavu (1846–1892), Jaromíra (1848–1849) a Bohuslavu (1850–1924). Po smrti manželky se Karel Jaromír Erben v roce 1859 znovu oženil. S druhou manželkou Žofií Mastnou (14. 5. 1836 Jičín – 23. 9. 1905 Praha) měl ještě syna Vladimíra (1859–1860) a dceru Marii (1862–1864).[13]

Zaměstnání

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1837, poté, co dokončil svá právnická studia, nastoupil Erben jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze. Vedle své práce také pomáhal Palackému spravovat tehdy velmi zanedbaný archiv stavovský. Tímto se ukázal jako velmi způsobilý pro tuto funkci, a tak byl roku 1842 zvolen českou učenou společností nauk za aktuára (kdysi nižší správní úředník). Dále pokračoval v historických studiích,[14] v roce 1841 byl zvolen řádným členem Královské české společnosti nauk,[15] v letech 1852–1853 a 1863–1864 pak jejím direktorem (předsedou).[16] Roku 1845 byl jmenován členem jazykové komise při Matici české a začal se tak podílet na formování spisovné češtiny.[10] Rok 1848 nebyl moc příznivý pro muže, který se hodlal zabývat historií, proto se pustil Erben do politiky. V květnu tohoto roku byl Erben poslán do Chorvatska, aby obeznámil tamní občany s děním v Čechách a zároveň dopisoval do Prahy o důležitých věcech mezi Jihoslovany. Na podzim téhož roku byl jmenován překladatelem u zemské vlády.[14] Roku 1850 byl Erben ustanoven sekretářem Českého muzea (dnešního Národního muzea). O rok později byl zvolen archivářem města Prahy – konečně se mu tak dostalo uspokojivého finančního ohodnocení. Erben se také podílel na projektu vědeckého a kritického časopisu Obzor a byl jedním ze zakladatelů dodnes vycházejícího časopisu Právník[17]. Roku 1864 byl Erben jmenován ředitelem pomocných kanceláří úřadů města Prahy, ve stejný rok také vydal Prostonárodní české písně a říkadla a o rok později Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních.[18]

Hrob Karla Jaromíra Erbena na Olšanském hřbitově

Zemřel 21. listopadu 1870 v domě U Tří tykví na Starém Městě v Praze v Michalské ulici. Byl pohřben na Malostranském hřbitově na pražském Smíchově, jeho ostatky však byly v roce 1908 přemístěny na pražské Olšanské hřbitovy.[19]

Místa pobytu a památky

[editovat | editovat zdroj]
  • 1828–1842 při studiích a rané praxi: podnájem u oficiála Ignáce Kellera, dům čp.367/III Tržiště 11 a později Tomášská 9, čp. 12/III, Praha – Malá Strana.[20]
  • 1842–1856 ?
  • 1857–1867: Dům U Velkého střevíce (také dům U Velké boty), Vlašská 30, čp.333/III, Praha – Malá Strana,
  • 1867 (16. 1.) – 1870 (21. 11.): dům U Jelena (také U Pěti tykví), Michalská11, čp. 440/I, Praha – Staré Město. Na fasádě je pamětní deska s textem: Zde žil a dne 21. listopadu 1870 zemřel KAREL JAR. ERBEN.

Pomníky, sochy a busty

[editovat | editovat zdroj]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
Báje a pověsti slovanské. Obálka s kresbou Věnceslava Černého

Těžiště svého odborného zájmu měl Erben v edicích starých českých pramenů spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Sbíral lidové písničky, říkadla, pohádky atd. pouze z Čech, nikoliv na Moravě. Tam působili například František Sušil, František Bartoš nebo Františka Stránecká.

Erben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat, a tím ji i ovlivňovat. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád.

V jeho básních se opakují témata viny a trestu.

  • Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) – jakási „slovanská čítanka“
  • Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských[23] (1869) – výše uvedená „slovanská čítanka“ ve zkrácené úpravě a v českém překladu
  • Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861) – jediná sbírka básní, kterou vydal; podkladem Kytice jsou staré české lidové báje[24]
  • Písně národní v Čechách – obsahuje 500 písní
  • Prostonárodní české písně a říkadla (1864) – pětidílná sbírka folklóru z Čech. Toto dílo je velmi ovlivněno romantismem, ten předpokládal, že lidová slovesnost je projevem nedochovaného prastarého mýtu, který vyjadřuje jakousi národní povahu (charakter). Tento mýtus měl vyjadřovat ucelený soubor představ o vztazích mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Karel Jaromír Erben se tento mýtus pokoušel znovu sestavit.[25]
  • České pohádky[26]
  • Chorvatské pohádky (1916)[27]
  • Básně a překlady (1938)[28]
  • Mladší bratr – vlastenecké dílo
  • Večer – vlastenecké dílo
  • Tulák
  • Na hřbitově
  • Slovanské pohádky – výbor 58 pohádek z výše uvedených Vybraných bájí a pověstí, nakl. Melantrich (1948, 1951, 1952), Svoboda (1974)[29]

Historická díla

[editovat | editovat zdroj]
  • Rukopis musejní letopisů Kosmových
  • Ondřej Puklice ze Vstruh
  • Příspěvky k dějepisu českému, sebrané ze starých letopisů ruských
  • Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské radnici
  • Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae – Výtahy listin Čech a Moravy. Dílo se zabývá nejstaršími českými a moravskými listinami do roku 1253, tj. smrti Václava I. Pravděpodobně jeho nejvýznamnější práce z oblasti historie. Dalšími díly navázal Josef Emler.
  • Sebrané spisy Jana Husa

Napsal vědecká pojednání k legendě o svaté Kateřině, Tomáši Štítnému, J. A. Komenskému.

Dále vydal několik starších českých děl. Společně s Josefem Fričem a Antonínem Strobachem přeložil do češtiny Soudní a konkursní řád a Občanský zákoník.

Autentický ukazatel

[editovat | editovat zdroj]

Genealogové a další badatelé používají Erbenův Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních král. hl. města Prahy dle nového, starého i nejstaršího číslování, vydaný roku 1870. Jedná se o převodník pražských čísel popisných z r. 1805 na tehdy nová čísla orientační včetně názvů ulic. Autentický ukazatel obsahuje též srovnání popisných čísel z r. 1770 a z r. 1805; dále uvádí jména majitelů domů a domovní znamení. Obsahuje čísla domů tehdejších pražských čtvrtí (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov) a předměstí Karlín a Smíchov.[30]

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]

Jméno Karla Jaromíra Erbena je umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ SOA Zámrsk, Matrika narozených 1782-1849 v Miletíně, sign.101-7, ukn.6075, str.233. Dostupné online
  2. ↑ Matrika zemřelých, sv. Jiljí, 1857-1871, snímek 185
  3. ↑ Biografický slovník českých zemí, Historický ústav AV ČR: ERBEN Karel Jaromír 7.11.1811-21.11.1870
  4. ↑ a b c HRABÁK, Josef; JEŘÁBEK, Dušan; TICHÁ, Zdeňka. Průvodce po dějinách české literatury. Praha: nakladatelství Orbis, 1976. 511 s. Kapitola 8, s. 197. 
  5. ↑ O těchto sporech více in: František Bílý: Z mých vzpomínek na Jana Gebauera, IV. Dostupné online.
  6. ↑ http://www.novinky.cz/zena/deti/288360-pohadka-o-popelce-zrejme-pochazi-z-ciny.html Archivováno 26. 2. 2014 na Wayback Machine. - Pohádka o Popelce zřejmě pochází z Číny
  7. ↑ heslo v Ottově slovníku naučném. leccos.com [online]. [cit. 2011-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-10-10. 
  8. ↑ http://www.region-jizera.cz/news/k-j-erben-cech-ci-nemec-/ Archivováno 10. 1. 2015 na Wayback Machine. - K. J. Erben - Čech či Němec?
  9. ↑ Matrika narozených Miletín, 1782-1849. s.233. 195.113.185.42:8083 [online]. [cit. 2016-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-04. 
  10. ↑ a b c Erben a jeho doba I [PDF]. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. [cit. 2011-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-03. 
  11. ↑ ÚČL: Erben a jeho doba I.. www.ucl.cas.cz [online]. [cit. 2011-07-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-03. 
  12. ↑ Matrika N Žebrák, s.205 (snímek 104), Barbora Mečířová
  13. ↑ HLAVATÝ, Jan. Miletín. www.hlavati.cz [online]. [cit. 2016-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-08-09. 
  14. ↑ a b SOJKA, Jan. Naši Mužové. Biografie a charakteristiky mužův slovanských [online]. books.google.com [cit. 2011-06-09]. S. 338, 339. Dostupné online. 
  15. ↑ Biografický slovník archivářů českých zemí, s. 164.
  16. ↑ Bohemia docta : k historickým kořenům vědy v českých zemích, s. 143.
  17. ↑ Archivovaná kopie. casopis.vsehrd.cz [online]. [cit. 2014-03-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-12. 
  18. ↑ Erben a jeho doba II [PDF]. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. [cit. 2011-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-03. 
  19. ↑ Karel Jaromír Erben - HRBITOVY-ADOPCE. www.hrbitovy-adopce.cz [online]. [cit. 2018-10-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-22. 
  20. ↑ Policejní přihláška Ignáce Kellera
  21. ↑ https://pamatkovykatalog.cz/pomnik-karla-jaromira-erbena-12853557
  22. ↑ Galerie Hořice
  23. ↑ Dílo Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských ve Wikizdrojích
  24. ↑ ERBEN, Karel Jaromír. Kytice z pověstí národních [online]. Praha: Státní nakladatelství, 1946 [cit. 2021-09-22]. Dostupné online. 
  25. ↑ ERBEN, Karel Jaromír. Prostonárodní české písně a říkadla [online]. Praha: Evropský literární klub, 1937 [cit. 2021-09-22]. Dostupné online. 
  26. ↑ ERBEN, Karel Jaromír. České pohádky [online]. Praha: Jan Laichter, 1928 [cit. 2021-09-22]. Dostupné online. 
  27. ↑ ERBEN, Karel Jaromír. Chorvatské pohádky [online]. Praha: Přemysl Plaček, 1916 [cit. 2021-09-22]. Dostupné online. 
  28. ↑ ERBEN, Karel Jaromír. Básně a překlady [online]. Praha: Melantrich, 1948 [cit. 2021-09-22]. Dostupné online. 
  29. ↑ Slovanské pohádky
  30. ↑ Karel Jaromír Erben: Autentický ukazatel...'. www.digitalniknihovna.cz [online]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • AUGUSTA, Pavel, et al. Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 93–94. 
  • Biografický slovník archivářů českých zemí / Jaroslava Hoffmanová, Jana Pražáková. Praha : Libri, 2000. 830 s. ISBN 80-7277-023-3. S. 164–165.
  • Biografický slovník českých zemí : 16. sešit : Ep–Fe. Praha : Academia; Historický ústav AV ČR, 2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia); ISBN 978-80-7286-215-3 (Historický ústav AV ČR). S. 11–13.
  • Bohemia docta : k historickým kořenům vědy v českých zemích / Alena Míšková, Martin Franc, Antonín Kostlán (eds.). Praha: Academia, 2010. 529 s. ISBN 978-80-200-1809-0. S. 91–92, 143. 
  • BRANDL, Vincenc. Život Karla Jaromíra Erbena. Brno: Matice Moravská, 1887. Dostupné online. 
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 60–64.  Dostupné online
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha: Albatros, 1985. S. 84–88. 
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 542–566.  Dostupné online
  • Otomar Dvořák. Vřeteno osudu (životopisný román o K. J. Erbenovi): nakl. Čas, Řitka 2015
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 667–674. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 342–343, 351. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 295–296, 339. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 109–110. 
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 49–50. 
  • ŠTECH, Václav Vilém. V zamlženém zrcadle. Praha: Československý spisovatel, 1969. S. 80. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]