Klement Slavický | |
---|---|
Základní informace | |
Narození | 22. září 1910 Tovačov |
Úmrtí | 4. září 1999 (ve věku 88 let) Praha |
Místo pohřbení | Vinohradský hřbitov |
Žánry | klasická hudba |
Povolání | hudební skladatel, hudební pedagog, klavírista, varhaník, houslista, dirigent, dramaturg a hudební režisér |
Ocenění | Cena Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (1965) zasloužilý umělec (1967) Řád republiky (1968) |
Manžel(ka) | Vlasta Voborská-Slavická |
Děti | Milan Slavický |
Příbuzní | sestra Aša Slavická- Vondrovicová tchán Kamil Voborský |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Klement Slavický (22. září 1910 Tovačov – 4. září 1999 Praha) byl český hudební skladatel.
Klement Slavický pocházel z muzikantské rodiny z Tovačova. Otec, Janáčkův žák, byl varhaníkem, sbormistrem a houslařem. Když doma hrával Beethovenovy sonáty, krčil se maličký Klement pod pianem a bez dechu jim naslouchal. Sám od sedmi let hrával na housle na kůru.
K. B. Jirák na pražské konzervatoři jej vyzbrojil základními kompozičními znalostmi, jeho absolventskou Fantazii pro klavír a orchestr mu sám provedl s Českou filharmonií, což znamenalo velkou poctu. Ve studiu pokračoval Slavický na mistrovské škole u Josefa Suka, u něhož si vytříbřil smysl pro instrumentální barvy a architektonickou výstavbu díla. Životními skladbami jsou i jeho práce vznikající pod Sukovým dohledem, I. symfonietta a I. smyčcový kvartet. Ve 30. letech, kdy skladatel pracoval v rozhlase jako hudební režisér, na něj mocně působila hudba Stravinského, Bartóka, Prokofjeva, Janáčka a Ostrčila.
V čase ohrožení národa se Slavický přimkl k folklóru rodného kraje. Svůj vztah k moravské písni a hře hudců charakterizoval jako „okouzlení a inspiraci“. V tomto opojení zkomponoval písňové cykly Zpěv rodné země a Ej, srdénko moje, V reakci na krutý útisk vytvořil náročný mužský dvojsbor Lidice na Halasovy verše, ovšem na jeho provedení musel patnáct let čekat. Na konci své „folklórní éry“ se dopracoval k rozměrným symfonickým formám: Moravským tanečním fantaziím a Rapsodickým variacím. V nich neidealizoval lidové předlohy, jen v jejich duchu tvořil vlastní hudbu.
Kompoziční přerod se u Slavického odehrál na počátku 50. let příklonem k instrumentální tvorbě vytříbeného slohu a techniky. Tehdy i na něho dolehla tíha oficiální kultury, která každé vybočení od socialistického realismu považovala za nežádoucí formalismus. Slavický se však nenechal sevřít do kazajky dobových představ o realistické hudbě a tvořil po svém i za cenu ztráty přízně představitelů státní moci.
Jeho hudba je citově angažovaná, rozechvělá i v nejtišším lyrickém zpěvu. Patří k nejcennějšímu odkazu české hudby druhé poloviny dvacátého století.
Zemřel roku 1999 v Praze. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.
Klement Slavický roku 1985 dostal za své rozsáhlé dílo, zejména za 4. symfoniettu „Pax hominibus in orbi universo“ zlatou medaili OSN. Skladbu předznamenanou mottem Alberta Schweitzera vytvořil v roce 1984 a věnoval ji 40. výročí založení OSN. V premiéře dílo zaznělo na koncertě Pražského jara 1986.