Káně Harrisova

Jak číst taxoboxKáně Harrisova
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Řáddravci (Accipiformes)
Čeleďjestřábovití (Accipitridae)
RodParabuteo
Ridgway, 1874
Binomické jméno
Parabuteo unicinctus
(Temminck, 1824)
Areál rozšíření
Synonyma

káně Harrisovo

Některá data mohou pocházet z datové položky.
Detail hlavy z profilu

Káně Harrisova (Parabuteo unicinctus) je středně velký dravec z čeledi jestřábovitých, vyskytující se v rozmezí od jihozápadu Spojených států jižně až po Chile a střední část Argentiny. Jeho výskyt je občas hlášen i v západní Evropě, většinou ve Velké Británii. Káně Harrisova je oblíbeným sokolnickým druhem; je tedy pravděpodobné, že její výskyt v Evropě má původ právě v jedincích, kteří unikli ze zajetí.

Káně Harrisova je jediným zástupcem rodu Parabuteo. Vědecké jméno je odvozeno z řeckého para, což znamená „jako“ nebo „podobný“, a latinského buteo, označující „káni“, uni značí „jeden“ a cinctus znamená „obklopený“ nebo „ohraničený“, což poukazuje na bílý pás na základu a na konci ocasu.[2] Anglické a převzatě i české jméno pták dostal od Johna Jamese Audubona, který jej pojmenoval na počest svého ornitologického druha, finančního sponzora a přítele Edwarda Harrise.[3] Káně Harrisova je známá svým význačným chováním – loví ve skupině, která sestává z členů jedné rodiny (téměř všichni ostatní dravci loví samostatně).

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Obecně

[editovat | editovat zdroj]
Káně Harrisova při vzlétání

Jedinci se liší délkou v rozmezí od 46 do 59 cm a mají rozpětí křídel 1 až 1,2 m.[4] Ve Spojených státech se průměrná hmotnost samců pohybuje okolo 710 g, zatímco průměr u samic je 1020 g.[5] V rámci pohlavního dimorfismu jsou tedy samice až o 40 % těžší než samci. Ptáci mají tmavě hnědé opeření s kaštanovými rameny, lemem křídel a stehny[6] a bílý základ a konec ocasu[7], dlouhé žluté nohy a žluté ozobí.[8] Hlasové projevy kání Harrisových tvoří velmi ostré zvuky.[4]

V přírodě se ptáci dožívají v průměru 11 let, nejdéle žijící zdokumentovaná samice měla 14 let a 11 měsíců[9]. V zajetí žijí až 25 let.[10]

Mláďata

[editovat | editovat zdroj]

Dravci v šatě mladých jsou podobní rodičům, ale jsou více žíhaní a během letu je možné naspodu křídel pozorovat bledě žluté zbarvení s hnědým žíháním.[8]

Poddruhy

[editovat | editovat zdroj]

Jsou známy tři poddruhy káně Harrisovy:

  • P. u. superior: nalezen v Baja California, Arizoně, Sonoře, Sinaloe. Věří se, že P. u. superior je větší a má delší křídla i tmavší zbarvení než P. u. harrisi. Bohužel množství pozorovaných jedinců je velmi malé, pouze pět samců a šest samic. Další výzkum doplnil, že fyzické rozdíly jsou menší, než se původně předpokládalo. Proti odůvodněnosti oddělení poddruhu hovoří též další ekologické rozdíly, např. klima daného prostředí.[11]
  • P. u. harrisi: nalezen v Texasu, východním Mexiku a většině Střední Ameriky.[11]
  • P. u. unicinctus: nalezen výhradně v Jižní Americe. Je menší než severoamerický poddruh.[11]

Biotop

[editovat | editovat zdroj]

Ptáci žijí v řídkých lesích a polopouštích, stejně tak i v mokřinách (s občasnými stromy) a v některých částech jejich rozšíření také v mangrovových bažinách, vyskytujících se v jihoamerické oblasti rozšíření.[12] Káně Harrisova nemigruje a má trvalé teritorium,[11] jehož velikost se pohybuje mezi 0,2–5,5 km2.[10]

Chování

[editovat | editovat zdroj]

Potrava

[editovat | editovat zdroj]

Potrava se skládá z malých živočichů včetně ptáků, ještěrek, savců a velkého hmyzu. Káně Harrisova loví ve skupinách, proto může ulovit též větší kořist, jako např. králíka.[13]

Lov

[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv je většina dravců samotářských a setkávají se pouze při hnízdění a tahu, káně Harrisova loví ve spolupracujících skupinách od dvou do šesti jedinců. Tato kooperace je výsledkem adaptace na pouštní klima, ve kterém žije. Jedna lovecká technika spočívá v tom, že malá skupina létá vepředu a pátrá po kořisti, zatímco jiný člen této skupiny letí zezadu a kořist nahání, a to tak dlouho, dokud není kořist zahnána do pasti a následně rozdělena. Jiná technika je založena na tom, že celá skupina se rozmístí okolo kořisti a jeden člen ji usmrtí.[14]

Predátoři

[editovat | editovat zdroj]

Největším predátorem dospělých kání je výr virginský, pro mladé ptáky představují největší nebezpečí zejména kojoti a velcí krkavci, kteří vybírají i jejich hnízda. Káně však svá hnízda aktivně brání; v případě pokusu o napadení hnízda se dorozumívají varovným voláním a na predátora útočí celá skupina, aby jej od vyplenění hnízda odradila.[10]

Hnízdění a mláďata

[editovat | editovat zdroj]

Káně Harrisovy hnízdí na malých stromech, křovinách nebo kaktusech (viz švédské pojmenování kaktusvråk). Hnízdo je většinou kompaktní, vystavěné z větviček, kořenů rostlin, listů, mechu a kůry. Hnízdo většinou staví samice. Snůška obsahuje většinou dvě až čtyři vejce barvy bílé až namodralé, občas se světle hnědými nebo šedými skvrnami. Hnízdoši (mláďata v prachovém peří) jsou zprvu světle žlutohnědí, v pěti nebo šesti dnech změní barvu na tmavě hnědou.[15]

Velmi často obývají hnízdo tři káně: dva samci a jedna samice.[13] Diskutuje se o tom, zda se jedná o polyandrii, matoucí je tzv. backstanding, kdy jeden pták stojí na zádech prvního, případně ještě třetí na zádech druhého.[16] Inkubační doba je od 31 do 36 dnů a na snůšce sedí většinou samice. Ve 38 dnech začínají mláďata prozkoumávat okolí hnízda a ve 45 až 50 dnech začínají létat. Samice hnízdí dvakrát nebo třikrát do roka.[15] Mláďata mohou zůstat se svými rodiči až tři roky a v té době pomáhají s vyváděním dalšího potomstva.

Lidé a káně Harrisovy

[editovat | editovat zdroj]

Změny biotopu

[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli není káně Harrisova ohroženým druhem, její divoká populace je v současné době na ústupu kvůli ztrátě životního prostředí, pod tlakem určitých okolností je však nicméně známo, že se stěhuje v rámci rozvinutých oblastí.[17] V současné době se jako původní druh vyskytuje na území sedmi států Střední, Jižní a Severní Ameriky, na území dalších dvou, Panamy a Surinamu, je její původ nejistý.[18] Od roku 2004 je v Červeném seznamu IUCN zařazeno do kategorie málo dotčených druhů a v CITES jej nalezneme v příloze II.[10] V roce 2003 populace káně Harrisovy čítala přibližně 390 000 jedinců žijících na ploše velké zhruba 6 000 000 km2.[19]

Sokolnictví

[editovat | editovat zdroj]
Mladý jedinec při ukázce v sokolnictví

Okolo roku 1980 se začal zvedat zájem o užívání káně Harrisovy v sokolnictví a nyní je nejpopulárnějším dravcem na západě (kromě Asie) chovaným pro tyto účely, a to hlavně kvůli jednoduchému výcviku a snadné socializaci.[20]

V umění

[editovat | editovat zdroj]

John James Audubon vytvořil ilustraci káně Harrisovy v publikaci Birds of America (Londýn, 1827–38) na desce č. 392 s titulem „Louisiana Hawk – Buteo harrisi“. Obraz byl vyryt a kolorován Robertem Havellem v londýnské dílně v roce 1837. Originální dílo bylo zakoupeno Newyorskou historickou společností, kde je možné jej zhlédnout až do nynějška (leden 2009).

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Harris's Hawk na anglické Wikipedii.

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ JOBLING, James A. A Dictionary of Scientific Bird Names. [s.l.]: [s.n.], 1991. Dostupné online. ISBN 0198546343. (anglicky) 
  3. ↑ AUDUBON, John James. Birds of America [online]. [cit. 2009-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-09. (anglicky) 
  4. ↑ a b UDVARDY, Miklos D. F. National Audobon Society Field Guide to North American Birds "Western Region". New York: Alfred A. Knopf, 1994. Dostupné online. ISBN 0679428518. (anglicky) 
  5. ↑ DUNNING, John B. Jr. CRC Handboook of Avian Masses. Boca Raton, Fla: CRC Press, 1993. Dostupné online. ISBN 0849342589. (anglicky) 
  6. ↑ National Geographic Society. Birds of North America. Washington, D.C: National Geographic Society, 1983. ISBN 0870444727. (anglicky) 
  7. ↑ SIBLEY, David Allen. National Audobon Society The Sibley Guide to Birds. New York: Alfred A. Knopf, 2000. Dostupné online. ISBN 0679451226. (anglicky) 
  8. ↑ a b RAPPOLE, John, H. Birds of the Southwest. College Station: Texas A&M University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0890969582. (anglicky) 
  9. ↑ KLIMKIEWICZ, M. Longevity Records of North American Birds [online]. [cit. 2009-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-11. (anglicky) 
  10. ↑ a b c d TRUGLIO, Mary. Parabuteo unicinctus [online]. [cit. 2009-04-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b c d BEDNARZ, James, C. Harris's Hawk (Parabuteo unicinctus) [online]. 1995. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ OLMOS, Fábio; ROBSON, Silva e Silva. Guará-Ambiente, Flora e Fauna dos Manguezais de Santos-Cubatão. São Paulo, SP: Empresa das Artes, 2003. ISBN 85-89138-06-2. (portugalsky) 
  13. ↑ a b KAUFMANN, Kenn. Lives of North American Birds. Boston: Houghton Mifflin Co., 1996. Dostupné online. ISBN 0395770173. (anglicky) 
  14. ↑ COOK, William E. Avian Desert Predators. Berlin; New York: Springer, 1997. ISBN 3540592628. (anglicky) 
  15. ↑ a b BAICICH, Paul J.; HARRISON, Colin J. O. Nests, Eggs, and Nestlings of North American Birds. Princeton, NJ: Princeton University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 0691122954. (anglicky) 
  16. ↑ LIGON, J. David. The Evolution of Avian Breeding Systems. Oxford; New York: Oxford University Press, 1999. Dostupné online. ISBN 019854913X. (anglicky) 
  17. ↑ DISCOLL, James T. Harris's Hawk [online]. [cit. 2007-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-23. (anglicky) 
  18. ↑ IUCN RED LIST. Parabuteo unicinctus [online]. [cit. 2009-04-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ BUTCHART, Stuart; EKSTROM, Jonathan. Parabuteo unicinctus [online]. [cit. 2009-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-26. (anglicky) 
  20. ↑ BORCH, Jakob E. Harris' Hawk [online]. [cit. 2009-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-05. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • HOWELL, Steve, N. G; WEBB, Sophie. A guide to the birds of Mexico and northern Central America. Oxford ; New York: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 0-19-854012-4. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]