Lečo | |
---|---|
![]() | |
Základní informace | |
Místo původu | Maďarsko |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Lečo (maďarsky lecsó, slovensky lečo, polsky leczo, německy Letscho) je původně maďarský pokrm, který se rozšířil do střední Evropy. Tradičním jídlem je v české a slovenské kuchyni, značně rozšířeným je v Polsku a v Rakousku.
Základem tohoto teplého pokrmu je paprika, rajčata a cibule. Připravuje se především v létě, kdy je dostatek ingrediencí.[1]
Maďarské lečo patří mezi klasické pokrmy tamní maďarské kuchyně.[2] Původně se v Maďarsku podávalo jen jako příloha například k pečené kachně, až následně se z něj stal také svébytný pokrm podávaný s přílohou, který se rozšířil i do zmíněných evropských kuchyní. Prvotně je zaznamenáno v Týdenní kuchařce paní Emy z roku 1902 pod názvem omácska. Až v roce 1914 se objevil v 10. čísle časopisu Maďarský jazyk z roku 1914 název lecsó. Dle názoru některých lingvistů jde o zkomoleninu slovenského všeličo.[3]
V současnosti se v Maďarsku lečo stále podává buď jako hotové jídlo nebo jako omáčka k masům, nejčastěji pod biftek[2] nebo ke grilovaným masům.[4] Zavařené lečo se tu potom používá také jako základ pro tamní gulášovou polévku nebo pro perkelt.[2]
Základem je jeden díl cibule na plátky a dva díly rajčat[5] a tři[5] nebo čtyři díly papriky.[1][3] Paprika se preferuje zelená (v obchodech označovaná jako bílá), ale lze použít i sladší barevné.[4] Papriky a rajčata se někdy v maďarské verzi loupou, papriky po upečení, rajčata po spaření. Kvůli pracnosti se ale užívá i varianta ze syrové neoloupané zeleniny. Následně se papriky nakrájí na kolečka a rajčata na čtvrtky. Cibule se krátce osmaží na sádle, slanině či oleji a zasype se mletou paprikou[3] včetně pálivé kvůli typické ostřejší chuti,[2] nato se přidají papriky, rajčata, sůl a pepř a jídlo se dusí pod pokličkou. V maďarské verzi není žádná přidaná voda a směs se ani nezahušťuje.[3]
Recept má v rámci Maďarska své varianty. Často se před dušením přidává další zelenina, typicky lilek nebo cuketa,[3] někdy třeba dýně, kapusta,[4] fazole, jindy houby. Na rozdíl od české verze, kam se dává často vajíčko, se do maďarské standardně nedává.[2] V případě, že je podáváno jako samostatné jídlo, může se přidat na kolečka nakrájená často pikantní klobása a v takovém případě se podává s nočky nebo s tarhoňou, v některých regionech zase s rýží nebo bramborami,[3] nejčastěji jen s bílým chlebem.[1] Delikátnější verze může být podaná s kopečkem zakysané smetany uprostřed.[3] Ta zjemní pálivost jídla.[4]
V Česku je lečo oblíbeným jídlem, i když se najdou lidé, kterým lečo nechutná.[1] Nejčastěji se zde připravuje s rozšlehanými vejci, která se během vaření vmíchají, srazí a tím i zahustí pokrm.[4][6] Na rozdíl od maďarského originálu se zelenina neloupe, nepředvařuje, nepředpéká nikdy, což snižuje časové nároky na přípravu.[3] České lečo se obejde bez pálivé papriky[6] a při dušení se na rozdíl od maďarské verze lečo někdy podlévá trochou vody, následně zase zahušťuje moukou, případně především dříve strouhankou,[3] nejčastěji ale vejcem.[6] I v Česku existuje mnoho variací receptu a na rozdíl od maďarské verze tu není tak striktně stanoven poměr surovin.[5] Známé je například lečo se salámem a vejci, které není pikantní ani dochucené mletou paprikou a podává se s bramborami[6] nebo s chlebem.[7] Lečo po srbsku se zase připravuje s mletou paprikou, vepřovým masem a podává se s rýží.[6]
První průmyslově vyráběnou konzervu lecsó začala maďarská továrna vyrábět v období první poloviny 20. století a konzerva se stala vážným vývozním artiklem.[3]
V české kuchyni je oblíbená průmyslově vyráběná konzerva Lečo s moravskou klobásou a vejci.[4] Za jejím zrodem stál mistr v konzervování Jaroslav Balaštík.[8] Jejich kvalita ale dle mnohých jedlíků od dob, kdy se prodávaly za socialismu za 4,70 Kčs, upadla.[4]
V domácích podmínkách se lečo často zavařuje nebo mrazí na zimu[1] nebo na chvíle, kdy není čas na vaření.[2]
Leču se podobá italská peperonata, která je ale méně ostrá.[9] Podobné je také francouzské ratatouille,[5] katalánská xamfajna[4] nebo turecký menemen, do kterého se navíc přidává sýr. Směs se na pánvi nemíchá, ale otáčí po částech.