Max Picard

Max Picard
Narození5. června 1888
Schopfheim
Úmrtí3. října 1965 (ve věku 77 let)
Sorengo
Povolánílékař-spisovatel, filozof, psychiatr a spisovatel
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Max Picard (5. června 1888 Schopfheim – 3. října 1965 Neggio) byl švýcarský psychiatr, filosof a spisovatel.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Schopfheimu ve Švýcarsku, který je na hranicích s Německem. Jeho pradědeček byl slavným rabínem. Picard studoval v Freiburgu, Berlíně a Mnichově medicínu, ale navštěvoval také filozofické přednášky Heinricha Rickerta a Ernsta Troeltsche. Stal se lékařem v Heidelbergu a poté vykonával lékařskou praxi v Mnichově jako asistent na univerzitní klinice. V roce 1918 zanechal své lékařské praxe a usadil se jako spisovatel na volné noze v kantonu Ticino, aby mohl začít psát.[1] Důvodem jeho odchodu do Ticina, kde žil pak následujících více než třicet let, byla také nemoc jeho ženy.

Psal práce o teorii umění, kulturní filozofii a kulturní kritiku. Stal se známým díky první práci, která byla o lidské fyziognomii, a ve které poeticky líčí tajemství lidské tváře. Všímal si v díle výrazu „tváře“ zvířat, které se nacházejí v portrétech lidských historických osobností.

Ve svém díle Die unerschütterliche Ehe (Neochvějné manželství) si všímá instituce manželství a brání ji proti modernímu subjektivismu.[2] Velký rozruch způsobil svou knihou Hitler in uns selbst (Hitler v nás). V této své práci, napsané po druhé světové válce, je velmi kritický k měšťáckému životu a hromadným sdělovacím prostředkům jako jsou rozhlas a televize. V nich nenachází mír a více klidu a jako psychoanalytik je odmítá. Stal se tak anachronickým a antimoderním, nikoliv však reakčním myslitelem.[1]

V přírodě a krajině objevoval, že jsou nadány velkou existenční hodnotou. Jako filozof, básník a spisovatel zkoumal rozměr bytí a dialektický vztah mezi současným světem a vnitřním a věčným životem v tichu a duchu, jak jsou zakoušené v každodenním životě. Ve svém díle se pak stal jedním z mála myslitelů 20. století, který byl hluboce oddán platónské citlivosti.

V roce 1952 mu byla udělena Cena Johanna Petera Hebela. Mezi lidi, kteří spolupracovali s Picardem či obdivovali jeho dílo patřili: Rainer Maria Rilke, Joseph Roth, André Gide, Gabriel Marcel, Hermann Hesse a Rudolf Kassner.[1]

Vliv

[editovat | editovat zdroj]

Spisovatel Ernst Wiechert napsal na popud Maxe Picarda druhý díl knihy „Jeromin-Kinder“, dále pokračování „Wälder und Menschen“ (Lesy a lidé) a vzpomínkové dílo „Jahre und Zeiten“ (Roky a časy), které vyšlo ve Švýcarsku.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

v němčině vyšlo:

  • 1914 Der Bürger. Verlag der weißen Bücher, Leipzig
  • 1916 Das Ende des Impressionismus. Piper, München
  • 1917 Expressionistische Bauernmalerei. Delphin, München
  • 1919 Mittelalterliche Holzfiguren. Rentsch, Erlenbach
  • 1921 Der letzte Mensch. E.T.Tal & Co, Leipzig
  • 1929 Das Menschengesicht. Delphin, München; 2. bis 6.Aufl. 1941ff Rentsch, Erlenbach
  • 1933 Die Ungeborenen, Rundgespräch zwischen M. P., Otto Gemlin, Paul Alverdes, Fritz Künkel, Hermann Herrigel, Wilhelm Michel.
  • 1934 Die Flucht vor Gott. Rentsch, Erlenbach
  • 1937 Die Grenzen der Physiognomik. Rentsch, Erlenbach
  • 1942 Die unerschütterliche Ehe. Rentsch, Erlenbach
  • 1946 Hitler in uns selbst. Rentsch, Erlenbach
  • 1948 Die Welt des Schweigens. Rentsch, Erlenbach
  • 1951 Zerstörte und unzerstörbare Welt. Rentsch, Erlenbach
  • 1953 Wort und Wortgeräusch. Furche, Hamburg
  • 1953 Die Atomisierung in der modernen Kunst. Furche, Hamburg
  • 1955 Der Mensch und das Wort. Rentsch, Erlenbach
  • 1955 Ist Freiheit heute überhaupt möglich? Furche, Hamburg
  • 1958 Die Atomisierung der Person. Furche, Hamburg
  • 1961 Einbruch in die Kinderseele. Furche, Hamburg
  • 1965 Fragmente. Aus dem Nachlass 1920–1965. Rentsch, Erlenbach
  • 1967 Nacht und Tag. Rentsch, Erlenbach
  • 1970 Briefe an den Freund Karl Pfleger. Rentsch, Erlenbach
  • 1974 Das alte Haus in Schopfheim. Aus dem Nachlass. Rentsch, Erlenbach
  • 1988 Wie der letzte Teller eines Akrobaten, Auswahl aus dem Werk, hrsg. von Manfred Bosch. Thorbecke, Sigmaringen
  • 1989 Nach Santa Fosca. Tagebuch aus Italien. (identisch mit 'Zerstörte und unzerstörbare Welt') List, München

Také vyšly jeho články v časopisech, překlady aj.

v češtině vyšlo:

  • 1938 Útěk před Bohem. Josef Florian, Stará Říše
  • 1970 Člověk na útěku. Vyšehrad, Praha
  • 1996 Hitler v nás. ERM, Praha

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Max Picard na německé Wikipedii, Max Picard na anglické Wikipedii a Max Picard na italské Wikipedii.

  1. ↑ a b c HAMM, Peter. Das Schwinden des Schweigens. Die Zeit [online]. 1990-02-19 [cit. 2016-07-27]. Dostupné online. 
  2. ↑ LUX, Antonius. Grosse Männer der Weltgeschichte. Tausend Biographien in Wort und Bild (rukopis). Mnichov: Sebastian Lux Verlag, 1960. S. 358. (němčina) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KLOEDEN, Wolfdietrich von. Max Picard. In: Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL). Herzberg: Bautz, 1994. ISBN 3-88309-048-4. Svazek 7. S. 561–565. (němčina)
  • Hausenstein, W. u. B. Reifenberg (Hrsg.): Max Picard zum siebzigsten Geburtstag. E. Rentsch, Erlenbach-Zürich 1958. - Mit Beiträgen von E. Spranger, W. Leibbrand, Reinhold Schneider, R. Kassner, Gabriel Marcel, Th. Bovet, F. J. J. Buytendijk u.v.a. (německy)
  • PFLEGER, Karl. Kundschafter der Existenztiefe. (Über Max Picard, Simone Weil, Paul Claudel, Peter Wust, Reinhold Schneider, Georges Bernanos). Frankfurt am Main: Verlag Josef Knecht, 1960. (němčina) 
  • Lexikon deutsch-jüdischer Autoren, Band 18, de Gruyter, Berlin 2010, S. 46–54 (německy)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.