Michail Michajlovič Bachtin
| Michail Michajlovič Bachtin | |
|---|---|
 | |
| Narození | 5.jul. / 17. listopadu 1895greg. Orel |
| Úmrtí | 7. března 1975 (ve věku 79 let) Moskva |
| Místo pohřbení | Vvěděnský hřbitov |
| Povolání | filozof, jazykovědec, spisovatel, literární kritik, literární historik, literární vědec a teoretik umění |
| Alma mater | Petrohradská státní univerzita |
| Témata | filozofie |
| Významná díla | polyphony |
| Vlivy | Fjodor Michajlovič Dostojevskij Vjačeslav Ivanovič Ivanov Alexandr Alexandrovič Mejer ruská náboženská filozofie Immanuel Kant … více na Wikidatech |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Michail Michajlovič Bachtin (17. listopadu 1895, Orel – 7. března 1975, Moskva)[1] byl ruský literární vědec a teoretik kultury, původce pojmů chronotop, monologičnost/polyfoničnost, karnevalismus. Navazují na něj mj. Tzvetan Todorov a Julia Kristeva.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se ve staré ruské šlechtické rodině. Jeho otec byl ředitelem banky a často se stěhoval. Z tohoto důvodu Bachtin strávil své dětství v Orlu, Vilniusu a Oděse, kde v roce 1913 nastoupil ke studiu na místní univerzitě. Studoval historii a filologii. Později přešel na Petrohradskou státní univerzitu. Zde ho výrazně ovlivnil polský klasický filolog Tadeusz Stefan Zieliński.
Studium dokončil v roce 1918. Poté se přestěhoval do malého města Něvel v západním Rusku, ve Pskovské oblasti. Zde dva roky působil jako učitel. Tehdy vznikl první "Bachtinův kruh", skupina intelektuálů diskutujících pravidelně o literárních, náboženských a politických tématech. V této skupině byli Valentin Vološinov a později Pavel Medveděv. Hlavním tématem diskusí byla německá filozofie. Bachtin tehdy pracoval na rozsáhlé práci týkající se morální filozofie, která nebyla nikdy plně publikována, v roce 1919 byla otištěna pouze malá část tohoto díla.
V roce 1921 se Bachtin oženil s Elenou Alexandrovnou Okolovičovou. V roce 1923 u něj diagnostikovali osteomyelitidu, kostní onemocnění, které nakonec vedlo k amputaci nohy v roce 1938.
V roce 1924 se Bachtin přestěhoval do Leningradu, kde získal post v Historickém ústavu. Chtěl časopisecky publikovat text O otázce metodiky estetiky v písemných dílech, avšak časopis, ve kterém se měl článek objevit, byl zastaven. Tato práce byla nakonec publikována až o 51 let později. Špatné publikační možnosti Bachtina provázely po celou kariéru. V roce 1929 nicméně vyšla práce Problematika Dostojevského děl, Bachtinovo první velké dílo, kde zavádí koncept dialogismu.
Pocity triumfu však netrvaly dlouho. Bachtin v Leningradě občas navštívil schůze zvláštní skupiny, která se nazývala Voskresenije.[1] Podporovala sice komunismus, avšak odmítala ateismus. Krátce po vydání Bachtinovy první knihy se na skupinu vrhla sovětská tajná policie OGPU. Zatčen byl i Bachtin. Ač nebyl členem skupiny, byl odsouzen k pětiletému[1] pobytu v pracovním táboře na Soloveckých ostrovech.[1] Po odvolání, v němž apeloval, aby soud zvážil jeho zdravotní stav, byl rozsudek zmírněn na nucený odchod do Kazachstánu.[1] Tam spolu se svou ženou strávil šest let, v Kostanaji, kde pracoval v knihkupectví. Ve volném čase napsal několik důležitých esejů, včetně textu Diskurs románu.
Roku 1936 se přestěhoval do Saransku v Mordvinsku, kde pak vyučoval na Mordvinském pedagogickém institutu. Roku 1937 se přestěhoval do města Kimry, sto kilometrů od Moskvy. Zde mu byla amputována noha (což mu poměrně ulevilo a stal se vitálnějším) a dokončil zde také knihu o německém románu 18. století, kterou následně přijalo vydavatelství Sovetskij Pisatel. Než však došlo k vydání, došlo ke vpádu německých vojsk do Sovětského svazu a rukopis se v nastalém chaosu ztratil.
Bachtin se před frontou stáhl do Moskvy, kde pak žil až do konce druhé světové války. V Moskvě odevzdal Gorkého institutu světové literatury svou dizertační práci o Françoise Rabelaisovi. K obhajobě mohlo dojít ale až po válce. V letech 1946–1949 tato dizertační práce rozdělila moskevské učence do dvou nesmiřitelných skupin. Do sporu nakonec vstoupila vláda, která dala za pravdu odpůrcům práce. Bachtin tak nezískal titul doktor věd a vrátil se do Saransku, kde se stal předsedou oddělení všeobecné literatury na Mordvinském pedagogickém institutu. Když se v roce 1957 Institut změnil z učitelské školy na univerzitu, stal se Bachtin vedoucím katedry ruské a světové literatury.
V roce 1961 ho zhoršené zdraví přinutilo odejít do invalidního důchodu. Roku 1969 se přestěhoval do Moskvy, kde žil až do své smrti v roce 1975.
Bachtinovy práce a myšlenky získaly po jeho smrti popularitu, zvláště v západní Evropě. Jeho práce se staly nesmírně módními a vlivnými v kulturálních studiích, ale i v lingvistice a literární teorii.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e Махлин, В. Л. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-12-31]. Heslo БАХТИ́Н. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-29. (rusky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Michail Michajlovič Bachtin na Wikimedia Commons 
Osoba Michail Michajlovič Bachtin ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Michail Michajlovič Bachtin
- Recenze knihy na iLiteratura.cz
