Michel Barnier
| Michel Barnier | |
|---|---|
 | |
| 175. premiér Francie | |
| Ve funkci: 5. září 2024 – 13. prosince 2024 | |
| Prezident | Emmanuel Macron |
| Předchůdce | Gabriel Attal |
| Nástupce | François Bayrou |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Unie pro lidové hnutí Sdružení pro republiku Les Républicains |
| Narození | 9. ledna 1951 (73 let) La Tronche |
| Choť | Isabelle Altmayerová (od 1982) |
| Rodiče | Jean Barnier a Denise Durandová |
| Děti | Nicolas Barnier |
| Alma mater | ESCP Europe |
| Profese | politik a diplomat |
| Ocenění | Zlatý olympijský řád (1992) Medaile Uruguayské východní republiky (1997) medaile Roberta Schumana (2005) důstojník Řádu čestné legie (2006) velkokříž Řádu Isabely Katolické … více na Wikidatech |
| Podpis |  |
| Commons | Michel Barnier |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Michel Barnier (* 9. ledna 1951 La Tronche, Francie) je francouzský politik, od září[1] do prosince 2024 předseda vlády Francie. Od července 2016 byl hlavním vyjednavačem Evropské unie pro jednání s britskou vládou o podmínkách vystoupení Spojeného království z EU (tzv. brexitu).[2]
Politická kariéra
[editovat | editovat zdroj]Vystudoval ESCP Europe a byl zaměstnán v úřadu několika francouzských ministrů. Sám vstoupil do politiky ve svých 27 letech, kdy byl zvolen poslancem za neogaullistické Rassemblement pour la République (Sdružení pro republiku).[3] Poslancem byl až do roku 1993, kdy se stal členem kabinetu.
Byl šéfem kandidatury města Albertville na pořádání Zimních olympijských her 1992, po přidělení pořadatelství předsedal organizačnímu výboru spolu s Jean-Claudem Killym.[4]
O rok později se poprvé stal členem francouzské vlády, když nastoupil do úřadu ministra životního prostředí. V roce 1995 ho tehdejší premiér Jacques Chirac jmenoval státním sekretářem pro evropské záležitosti. V této funkci setrval do porážky pravice ve volbách v roce 1997.[3] V této době, v letech 1995 až 1999, byl také senátorem za Savojsko.
Následně poprvé nastoupil jako člen Evropské komise, v letech 1999 až 2004 vykonával funkci komisaře pro regionální politiku.[3]
Mezi 31. březnem 2004 a 2. červnem 2005 zastával úřad francouzského ministra zahraničních věcí ve vládě Jeana-Pierra Raffarina.[3] Z tohoto úřadu byl odvolán v souvislosti se zamítnutím Evropské ústavy ve francouzském referendu.[5]
Od roku 2006 do roku 2009 byl místopředsedou Evropské lidové strany.
Od roku 2007 byl francouzským ministrem zemědělství, v roce 2009 však tento post opustil,[3] aby se opět mohl věnovat funkci evropského komisaře.
V letech 2010–2014 byl Barnier komisařem pro vnitřní trh a služby v Evropské komisi vedené José Barrosem.[3] Jmenován byl s cílem regulovat zejména finanční a bankovní trh, symbolizovaný londýnskou finanční čtvrtí City.[6] Během svého působení ve funkci prosadil na čtyři desítky regulačních předpisů týkajících se bankovního a pojišťovacího sektoru a trhu.[7] V roce 2013 prohlásil, že fiskální unie v Evropě musí vést i k užší politické unii pro všech 27 zemí, což vyvolalo odpor zejména ve Spojeném království.[5]
V roce 2014 se ucházel o post kandidáta Evropské lidové strany na předsedu Evropské komise, ale prohrál s Jeanem-Claudem Junckerem.[8]
V červenci 2016 byl jmenován hlavním vyjednavačem Evropské unie pro jednání s britskou vládou o modalitách vystoupení Spojeného království z EU.[2] V té souvislosti byl připomínán jeho napjatý vztah ke Spojenému království od doby jeho působení ve funkci evropského komisaře pro vnitřní trh. Tehdy byl charakterizován jako pragmatický politik, více Evropan než Francouz.[6] 19. března 2020 bylo oznámeno, že Barnier byl pozitivně testován na koronavirus, což značně ovlivní současná vyjednávání o dalších vztazích se Spojeným královstvím po již uskutečněném brexitu, která měla původně být uzavřena dohodou do konce roku 2020.[9] Kvůli Barnierovu onemocnění byla vyjednávání dočasně přerušena, také z toho důvodu, že všichni členové delegací obou stran se museli uchýlit do karantény. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásila, že předepsaná lhůta pro dosažení dohody nebude stačit.[9]
Barnier je také členem komise Mezinárodního olympijského výboru pro udržitelnost a dědictví.[10]
Premiér Francie
[editovat | editovat zdroj]Po předčasných volbách do Národního shromáždění konaných na přelomu června a července 2024 se jeho strana umístila na čtvrtém místě se ziskem 39 mandátů. Kvůli povolebnímu patu žádná z velkých stran či aliancí nebyla schopna sestavit vládu. V září 2024 prezident Emmanuel Macron překvapivě jmenoval Barniera premiérem. Barniera podpořila Macronova strana Obnova, Demokratické hnutí, Unie demokratů a nezávislých a Radikální strana. Vládní strany však neměly většinu. Levicová Nová lidová fronta proto vyvolala hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Při hlasování pravicovou vládu podpořila krajně pravicová strana Národní sdružení.
Na začátku prosince 2024 Národní shromáždění schvalovalo státní rozpočet na rok 2025. Ten obsahoval pravicové reformy Macrona a opatření ke konsolidaci veřejných rozpočtů. Se škrty ovšem nesouhlasily jak levicová Nová lidová fronta, tak krajně pravicové Národní sdružení. Jelikož vláda odmítla dělat v návrhu ústupky požadované Národním sdružením, schválila si možnost schválit státní rozpočet bez hlasování parlamentu, což francouzské zákony umožňují. Poté je ovšem automaticky nutné hlasovat o vyslovení nedůvěry vládě. V tomto hlasování však Národní sdružení již vládu nepodrželo a ta tak dne 4. prosince 2024 padla. Barnier následně úřadoval v demisi.[11]
Soukromý život
[editovat | editovat zdroj]Michel Barnier je ženatý a má tři děti.[3]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Michel Barnier na anglické Wikipedii.
- ↑ Macron jmenoval bývalého ministra zahraničí Michela Barniera premiérem Francie. iROZHLAS [online]. 2024-09-05 [cit. 2024-09-05]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g Biography of Michel BARNIER [online]. EU, [2015] [cit. 2016-11-10]. Dostupné online.
- ↑ XVI Olympic Winter Games, Albertville, 1992 [PDF]. Lausanne: International Olympic Committee : Historical Archives, [2016] [cit. 2016-11-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-10. (anglicky)
- ↑ a b HUGHES, Laura. Who is Michel Barnier: The Frenchman in charge of the EU's Brexit negotiations. The Telegraph. 2016-08-30. Dostupné online [cit. 2016-11-10].
- ↑ a b WATERFIELD, Bruno. Michel Barnier: the most dangerous man in Europe?. Telegraph. 2010-02-27. Dostupné online [cit. 2016-11-10]. (anglicky)
- ↑ GRICE, Andrew. Michel Barnier: Who is the new EU Brexit negotiator labelled 'no friend of the City'?. The Independent. 2016-07-27. Dostupné online [cit. 2016-11-10]. (anglicky)
- ↑ KEATING, Dave. Three-way fight for EPP nomination. Politico. 2014-04-14. Dostupné online [cit. 2016-11-10]. (anglicky)
- ↑ Sustainability And Legacy Commission. International Olympic Committee. 2016-10-19. Dostupné online [cit. 2016-11-10].
- ↑ ČT24, ČTK. Francouzští poslanci vyslovili nedůvěru vládě. Premiér musí podat demisi. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-12-05]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Michel Barnier na Wikimedia Commons - Michel Barnier – oficiální stránka na webu Evropské komise
| Ministr zahraničních věcí Francie | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Dominique de Villepin |
31. března 2004 – 2. června 2005 Michel Barnier |
Nástupce: Philippe Douste-Blazy |
