Oleh Sencov

Oleg Sencov
Oleg Sencov (26. listopadu 2019)
Oleg Sencov (26. listopadu 2019)
Narození13. července 1976 (48 let)
Simferopol
Alma materKyjevská národní ekonomická univerzita Vadyma Hetmana
Povolánífilmový režisér, scenárista, filmový producent, režisér, spisovatel a filmový scenárista
PříbuzníNatalia Kaplan (sourozenec)
Významná dílaGámer
OceněníŘád za odvahu (2014)
Řád za odvahu (2015)
Státní cena Tarase Ševčenka (2016)
Seznam čestných občanů města Paříže (2018)
čestné občanství města Paříže (2018)
Sacharovova cena za svobodu myšlení (2018)
Cena Platformy evropské paměti a svědomí
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oleh Hennadijovyč Sencov (ukrajinsky Олег Геннадійович Сенцов, rusky Олег Геннадьевич Сенцов, Oleg Gennaďjevič Sencov, * 13. července 1976, Simferopol, Krymská oblast, Ukrajinská SSR) je ukrajinský režisér ruské národnosti[1] a občanský aktivista.

Sacharovova cena za svobodu myšlení - 2018

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství a studia

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 13. července 1976 v Simferopolu, hlavním městě Krymské oblasti tehdejší Ukrajinské SSR. Studoval nejprve na Kyjevské státní ekonomické univerzitě.[2]

Občanská aktivita a obvinění z terorismu

[editovat | editovat zdroj]

Oleg Sencov se aktivně podílel na akcích hnutí Automajdan a stal se i odpůrcem připojení Krymu k Rusku. Po anexi poloostrova Ruskou federací se účastnil demonstrací a byl jedním z aktivistů zatčených v květnu 2014 ruskou FSB.[3]

Po zatčení byli členové skupiny obviněni z členství v ukrajinské nacionalistické straně Pravý sektor,[pozn. 1] v Rusku zařazené mezi teroristické organizace. Obžaloba je dále vinila ze zapálení kanceláří Ruské obce Krymu a místní pobočky strany Jednotné Rusko, ze záměru vyhodit do povětří památník Vladimira Iljiče Lenina a z přípravy teroristických činů na Krymu.[5][6] Podle soudních záznamů se místní FSB o skupině dozvěděla poté, co se její člen Alexej Čirnij - ve snaze o získání bomby - obrátil na kamaráda-chemika Alexandra Pirogova, který upozornil policii.[7]

Podle samotného Sencova byla všechna obvinění smyšlená. Popíral, že by kdy patřil ke straně Pravý sektor, nebo že by na Krymu zakládal její novou buňku. Pravý sektor jeho slova potvrdil - vydal prohlášení, že není ani nebyl členem strany.[8] Oleg Sencov také odmítal, že by se podílel na žhářských útocích v sídlech Ruské obce Krymu a Jednotného Ruska. Nesouhlasil ani s obviněním, že chystal odpálení Leninova památníku a památníku s věčným ohněm a nezákonně držel zbraně a výbušniny. K činům se sice dříve přiznal, ale přiznání bylo podle něj vynuceno výhrůžkami a mučením.[9] O údajném mučení promluvili i dva další obžalovaní – Gennadij Afanasjev a Alexandr Čirnij. Oba uvedli, že je vyšetřovatelé fyzicky týrali a Gennadij Afanasjev, který předtím potvrzoval, že patřil do teroristické skupiny vedené Sencovem, později vypověděl, že byl k tomuto tvrzení donucen. Za to, že obviní Sencova a dalšího obžalovaného aktivistu Oleksandra Kolčenka, měl také získat kratší a lehčí trest.[10][11] Vyšetřovatelé odmítli prošetřovat, jestli k fyzickému nátlaku došlo nebo ne. Jizvy na těle Olega Sencova vysvětlili jeho údajnou zálibou v sadomasochistických praktikách. Poukazovali přitom na erotické pomůcky, jež byly nalezeny v jeho bytě.[12][13]

Obžaloba opírala svá obvinění například o nálezy výbušnin a zbraní, které měly patřit Olegu Sencovovi, nebo je podle jeho pokynů měli pořizovat jiní členové skupiny.[14] Jako další důkazy byla předložena telefonická nebo internetová data, která měla dokládat, že byl hlavní obviněný v kontaktu se zástupci Pravého sektoru.[15] Důkazy, které by zaznamenávaly přímou účast Olega Sencova na trestných činech, předloženy nebyly. Obžaloba tvrdila, že Sencov nevystupoval přímo, ale prostřednictvím Afanasjeva a Čirného.[14] Obhajoba jakákoli obvinění odmítala.

Soud, věznění a hladovka

[editovat | editovat zdroj]

Vojenský soud vynesl rozsudek 25. srpna 2015 v jihoruském Rostově na Donu. Oleg Sencov byl odsouzen ke 20 letům vězení. S obviněním, soudem ani rozsudkem nesouhlasilo několik ruských, evropských a mezinárodních organizací. Veřejně ho zpochybnila například organizace Amnesty International, ruské hnutí Открытая Россия[16], nebo mimo jiné Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Nesouhlas vyjádřili i někteří světoví režiséři - Wim Wenders, Pedro Almodóvar, Agnieszka Holland a další.

Několik narážek na proces s Olegem Sencovem udělal i ruský performer Pjotr Pavlenskij. Pavlenskij se po svém uměleckém vystoupení Strach také zodpovídal před soudem a mj. požadoval, aby nebyl souzen za vandalismus, ale za teroristický čin, tak jako ukrajinský režisér.[17]

Dne 14. května 2018 zahájil ve vězení ve městě Labytnangi časově neomezenou hladovku. Podmínkou jejího přerušení bylo propuštění všech ukrajinských politických vězňů na území Ruska.[18] Šestadvacátý den hladovky byl kritický, Sencov byl převezen do nemocnice, kde byl jeho stav stabilizován. Od té doby dostával katetrem 3 až 4 litry výživy.[19] Po měsících ale hladovku bez výsledku ukončil.[20]

Výměna vězňů 2019

[editovat | editovat zdroj]

19. července 2019 požádal nový prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj ruskou stranu o propuštění a výměnu Oleha Sencova za filmaře a novináře Kyryla Vyšinského, který byl tou dobou vězněn v Kyjevě.[20] Z ruského vězení byl nakonec propuštěn se 34 dalšími Ukrajinci 7. září 2019. Stalo se tak během výměny 70 zajatců z obou stran konfliktu.[21]

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Sencov má s Natalií Kaplanovou 2 děti: dceru Alinu (* 2002) a syna Vladislava (*2004).

V Praze

[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 3.-5. března 2020 Sencov navštívil Prahu na pozvání pořadatelů festivalu Jeden svět, na němž proslovil projev, přednášel také na FAMU[22].

Tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Filmová režie

[editovat | editovat zdroj]

Svůj první krátký film Den jako stvořený pro banánové rybičky natočil v roce 2008. Ve tvorbě krátkometrážních filmů pokračoval i v následujícím roce, kdy vznikl jeho druhý snímek Roh býka.[23] Roku 2011 natočil svůj zatím jediný celovečerní film Gamer (rusky Гамер, „Hráč“) o hráči počítačových her, který skončí druhý na mistrovství světa.[24] Film se účastnil několika zahraničních festivalů - například festivalu v Rotterdamu (Nizozemsko) a festivalu v Chanty-Mansijsku (Rusko). Zde získal cenu asociace filmových vědců a kritiků a na festivalu v Oděse mu byla udělena speciální cena poroty.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Knihy:
    • Kupte si knihu, je směšná (Купите книгу — она смешная), 2014
    • Povídky (Рассказы) - autobiografické; Kijev: Laurus, 2015
    • Marketér (Mapkeтеp) - druhá sbírka povídek; z vězení; 2019, česky Artforum 2020

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Sencovova známá, producentka Anna Palenčuková, popírá jeho členství v Pravém sektoru s odůvodněním, že nemluví ukrajinsky, což je podle ní v Pravém sektoru podmínka členství.[4]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ukrajinistka Víchová: Moc dobře víme, že Putin z humanitárních důvodů Sencova nepropustí. Radiožurnál [online]. 2018-08-22 [cit. 2018-08-22]. (slyš audio: 12:51). Dostupné online. 
  2. ↑ Oleg Sentsov [online]. 2015-09-03 [cit. 2016-06-27]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  3. ↑ Additional Information. Amnesty International [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-02. 
  4. ↑ НЕХЕЗИН, Виктор. Как режиссера Сенцова обвиняли в терроризме. BBC [online]. 2015-6-21 [cit. 2015-9-1]. Dostupné online. (rusky) 
  5. ↑ Ukrajinský režisér se letos na svobodu nedostane. Moskva mu prodloužila vazbu. Hospodářské noviny [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné online. 
  6. ↑ Ukranian activists sentenced after unfair trial. Amnesty International [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-02. 
  7. ↑ Детектив по делу Олега Сенцова. Open Russia [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-04. 
  8. ↑ Additional information. Amnesty International [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné online. 
  9. ↑ Na 20 let odsouzený režisér Sencov: Rusku vládnou zločinci. Bojíte se, že vás zabijí. lidovky.cz [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné online. 
  10. ↑ Russian Federation: Witness must be protected against torture: Gennady Afanasiyev. Amnesty International [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné online. 
  11. ↑ СВЕТОВА, Зоя. Детектив по делу Олега Сенцова. Open Russia [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-04. 
  12. ↑ Russia jails Ukraine director Sentsov on terror charges. BBC [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné online. 
  13. ↑ OSAVOLIYK, Andriy. The case of Oleg Sentsov. Open Dialog Foundation [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b Процесс Сенцова. Допрос Чирния. Медиазона [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné online. 
  15. ↑ Процесс Сенцова. Доказательства обвинения. Медиазонa [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné online. 
  16. ↑ Дело Сенцова — притча о трусости, предательстве и смелости. Открытая Россия [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-17. 
  17. ↑ Ruský soud odsoudil, ale nepotrestal performera Pavlenského. Svobodné fórum [online]. [cit. 28.6.2016]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-20. 
  18. ↑ MACHONIN, Jan. Hladovka až do konce. ‚Smrt Olega Sencova by zostudila Rusko,‘ bije ruská inteligence na poplach. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-5-26. Dostupné online. 
  19. ↑ Режиссер Сенцов отказался просить Путина о помиловании. BBC News [online]. BBC, 2018-06-22 [cit. 2018-06-23]. Dostupné online. (rusky) 
  20. ↑ a b Zelenskyj chce s Ruskem vyměnit Sencova. Vraťte nám námořníky, urgoval navíc prezident. ČT24.cz [online]. 2019-07-19 [cit. 2019-07-19]. Dostupné online. 
  21. ↑ Letadla přistála v Moskvě a Kyjevě. Výměna vězňů mezi Ukrajinou a Ruskem skončila. iDNES.cz [online]. 2019-09-07 [cit. 2019-09-07]. Dostupné online. 
  22. ↑ https://www.jedensvet.cz/2020/novinky/628-oleh-sencov-hostem-jednoho-sveta
  23. ↑ Сценарна майстерня. Олег Сенцов. screenplay.com.ua [online]. [cit. 2016-06-27]. Dostupné online. 
  24. ↑ Фильм "Гамер" - дебют украинского режиссера Олега Сенцова. Трейлер. РИА Новости [online]. 2012-5-3 [cit. 2015-9-1]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nositelé Sacharovovy ceny za svobodu myšlení

Nelson Mandela / Anatolij Marčenko i.m. (1988) • Alexander Dubček (1989) • Aun Schan Su Ťij (1990) • Adem Demaçi (1991) • Matky z Plaza de Mayo (1992) • Oslobođenje (1993) • Taslima Nasrinová (1994) • Leyla Zanaová (1995) • Wej Ťing-šeng (1996) • Salima Ghezaliová (1997) • Ibrahim Rugova (1998) • Xanana Gusmão (1999) • ¡Basta Ya! (2000) • Izzat Ghazzawi / Nurit Peled-Elhanan / Zacarias Kamwenho (2001) • Oswaldo Payá Sardiñas (2002) • Kofi Annan / OSN (2003) • Běloruská asociace novinářů (2004) • Dámy v bílém / Reportéři bez hranic / Hauwa Ibrahimová (2005) • Aljaksandar Milinkevič (2006) • Salí Mahmúd Osman (2007) • Chu Ťia (2008) • Memorial (2009) • Guillermo Fariñas (2010) • Asmaa Mahfouz / Ahmed al-Senussi / Razan Zaitouneh / Ali Ferzat / Muhammad Buazízí i.m. (2011) • Nasrín Sotúdeová / Džafar Panahí (2012) • Malála Júsufzajová (2013) • Denis Mukwege (2014) • Ráif Badawí (2015) • Nadja Muradová / Lamíja Bašárová (2016) • Venezuelská demokratická opozice (2017) • Oleh Sencov (2018) • Ilham Tohti (2019) • Běloruská demokratická opozice (2020) • Alexej Navalnyj (2021) • lid Ukrajiny (2022) • Mahsá Amíníová (2023) • María Corina Machadová / Edmundo González Urrutia (2024)