Ondřej I.

Ondřej I.
Král uherský
Portrét
Korunovace roku 1047 (Chronicon Pictum).
Doba vlády1046–1060
Korunovace1047
Narozeníasi 1015
Úmrtípřed 6. prosincem 1060
Zirc
ManželkaAnastázie Kyjevská
PotomciŠalamoun I. Uherský
David Uherský
Adléta Uherská
DynastieArpádovci
OtecVazul
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ondřej I. Bílý nebo také Katolický (maďarsky: I. (Fehér/Katolikus) András/Endre) (asi 1015 – před 6. prosincem 1060, Zirc) byl uherským králem z mladší větve arpádovské dynastie. Za své vlády posílil pozici křesťanství ve svém království a podařilo se mu uchránit nezávislost uherského království proti Svaté říši římské.

Uherská kmenová společnost neuznávala prvorozenství, místo toho favorizovala věk pro určení pořadí nástupnictví. To udělalo z ostatních mužských členů arpádovské dynastie nebezpečné konkurenty pro úřadujícího krále. Ondřejova větev dynastie dlouho soupeřila se starší větví, ke které patřili Štěpán I. Uherský a jeho otec. V předešlém půlstoletí se rodinná rivalita soustředila většinou na spor mezi pohanstvím a křesťanstvím, představovaným mladší a starší větví. Starší větev vymřela po meči v roce 1038, což otevřelo nové příležitosti pro mladší přeživší větev.

Život

[editovat | editovat zdroj]
Biskup povolává Ondřeje na trůn, v pozadí Petr Orseolo se svým katem (Chronicon Pictum)

Ondřej byl druhým synem vévody Vazula, bratrance Štěpána I., prvního krále Uher. Jeho matka byla pravděpodobně konkubína, dcera člena uherského rodu Tátonyů.

Jediný přeživší syn krále Štěpána Imrich byl 2. září 1031 zabit divočákem při lovu. Král chtěl pojistit pozici křesťanství v polorozvráceném království; z toho důvodu plánoval jmenovat svého synovce Petra Orseola, syna benátského dóžete, svým nástupcem. Vévoda Vazul, který byl považován za ctitele pohanských zvyků, se zúčastnil konspirace s cílem zabít krále. Atentát se nezdařil. Vazul byl oslepen, do uší mu bylo nalito roztavené olovo a jeho tři synové byli vyhnáni do exilu.

Nejprve prchli do Čech a pokračovali do Polska, kde se Béla oženil s Ryksou z dynastie Piastovců. Ondřej a Levente se pravděpodobně cítili zastíněni svým bratrem, pokračovali v cestě a usídlili se v Kyjevě. Preláti, vedení biskupem Gerardem z Csanádu, se rozhodli povolat Vazulovy syny zpět do Uher a napsali jim dopis. V době, kdy se Ondřej a Levante vrátili do Uher, rozpoutalo se obrovské bogomilské povstání. Oba bratři vytvořili v Abaújváru alianci s pohanskými rebely, kteří je přijali jako své vůdce. Petr Orseolo se pokusil uprchnout na dvůr císaře Jindřicha III., ale byl uvězněn a oslepen a vykastrován.

Boj o trůn

[editovat | editovat zdroj]
Ondřejův denár

Ondřej byl korunován roku 1047. Pokračoval v politice christianizace, po korunovaci potvrdil dekrety krále Štěpána a pozval do Uher cizí kněze, protože bogomilové zabili několik členů křesťanských duchovních.

„ Po nástupu na trůn přikázal všemu svému lidu vzdát se pod trestem smrti pohanských zvyklostí, které jim předtím povolil. Měli se tak vrátit k pravé víře a ve všem žít podle zákona, jako je učil svatý král Štěpán... “
— Dubnická kronika[1]

Vztahy se Svatou říší římskou zůstaly napjaté, protože Petr Orseolo byl nejenom blízkým spojencem císaře Jindřicha III., ale také vazalem Svaté říše římské.[2] Ondřej poslal k císařskému dvoru diplomaty s nabídkou, že bude akceptovat císařovu nadřazenost, ale císař smír odmítl; proto se Ondřej musel začít připravovat na hrozící válku. Roku 1048 pozval ke svému dvoru mladšího bratra Bélu.

„ Nejmilejší bratře, spolu jsme kdysi snášeli nouzi a útrapy, prosím tě, neváhej přijít ke mně, abychom byli spolu účastni radosti a osobně se těšili z prospěchu země. Kromě tebe nemám ani bratra, ani dědice, buď mým dědicem a nástupcem ... “
— Dubnická kronika[3]

Bratrovi daroval knížecí úděl, který se skládal z Nitranska a Biharska.[pozn. 1] Zároveň určil Bélu svým nástupcem, protože mu první manželka stále nedala dědice.[4] V roce 1051 podnikl Jindřich III. útok na Uhry, ale císařské vojsko bylo poraženo v kopcích Vértes, zatímco císařská flotila byla donucena na základě zfalšovaného listu k návratu. Koncem roku jednal mezi vládci opat Hugo z Cluny, ale císař opět odmítl mír přijmout. Další rok vedl císař svoji flotilu proti pohraničnímu hradu v Prešpurku (Bratislavě), ale díky diverzní akci obránců, kteří potopili císařské lodě, se Uhry říšskému nájezdu opět ubránily. V tomto období se pokusil papež Lev IX. zprostředkovat mír, ale císař opět nepřijal. Po odchodu císařských vojsk Ondřej vytvořil v roce 1053 alianci s bavorským vévodou Konrádem II., který podporoval císařskou opozici. V roce 1055 založil Ondřej na březích Balatonu benediktýnské opatství Tihany a dosadil tam konvent ortodoxních jeptišek.

Nástupnická krize

[editovat | editovat zdroj]
Ondřej na smrtelné posteli, u zdi stojící Béla I. (Chronicon Pictum)

Zřejmě roku 1053 se Ondřejovi v druhém[5] manželství konečně narodil vytoužený syn, jehož matkou byla Anastázie, dcera kyjevského velkovévody Jaroslava. Roku 1058 se Ondřej I. pokusil zajistit nástupnictví své krve tím, že nechal ve Stoličném Bělehradě korunovat svého pětiletého syna Šalamouna.

„ Jako stařec v dvanáctém roce svého panování dal totiž svého syna již v dětském věku pomazat za krále... “
— Dubnická kronika[6]

Nečekaná korunovace porušila předchozí domluvu a zkazila dosud dobré bratrské vztahy. Nespokojený Béla opustil královský dvůr a odešel do své země.[pozn. 2] V září 1058 se Ondřej v tu dobu již ochrnutý po mrtvici[7] osobně setkal na Moravském poli s novým německým králem Jindřichem IV. Uzavřeli mírovou smlouvu stvrzenou zásnubami Šalamouna a Jindřichovy sestry Judity Švábské.

Po dosažení míru s říší se Ondřej snažil přesvědčit Bélu, aby se smířil s Šalamounem na uherském trůně. Béla se nechtěl vzdát nároku na korunu, a proto se v roce 1059 rozhodl hledat pomoc u svého švagra Boleslava Smělého. Ondřej poslal rodinu do Rakouska a připravil se na válku, ačkoliv byl tak nemocný, že nebyl ani schopen chodit. Na jaře 1060 vpadl Béla s polským vojskem do Uherska. Vojska obou bratrů se střetla v bitvě u řeky Tisy, ze které Béla i přes Ondřejovy posily z říše, odešel jako vítěz. Ondřej se spolu s míšeňským markrabětem Vilémem snažil utéct do Německa, ale Bélovi vojáci je chytili u Mošenského hradu, kde Ondřej v Thébském průsmyku spadl z koně. Byl odvezen do Zircu, kde krátce nato zemřel. Byl pohřben v opatství Tihany.[8]

Vévoda Béla byl 6. prosince 1060 korunován uherským králem a pokračovaly další boje o uherské království.[pozn. 3]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Nitranský úděl byl považován za předstupeň k získání svatoštěpánské koruny.
  2. ↑ Dle kronikáře jej velmi rozčílil zpěv během mše o podřízenosti jeho synů dětskému králi.[7]
  3. ↑ Šalamounovi se nikdy dočista nepodařilo stát se králem; synové Ondřejova mladšího bratra převzali postupně moc, obzvláště poté, co ani Šalamoun, ani David nezanechali žádné přeživší mužské následníky. Přesto pokračovala Ondřejova linie v Piastovské dynastii, ale ne v Uhrách.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andrew I of Hungary na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 66. 
  2. ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí : (1034-1198). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-905-8. S. 64. Dále jen [Čechy v době knížecí]. 
  3. ↑ Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická, str. 66
  4. ↑ ZUPKA, Dušan. Rituály zmierenia v zápasoch o uherský trón v druhej polovici 11. storočia. In: NODL, Martin; WIHODA, Martin. Rituál smíření. Konflikt a jeho řešení ve středověku. [s.l.]: [s.n.], 2008. Dále jen [Rituály]. ISBN 978-80-86488-48-6. S. 58.
  5. ↑ www.mittelalter-genealogie.de
  6. ↑ Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická, str. 69
  7. ↑ a b Rituály, str. 59
  8. ↑ Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická, str. 70

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KRISTÓ, Gyula. Die Arpaden-Dynastie : die Geschichte Ungarns von 895 bis 1301. Budapest: Corvina, 1993. 310 s. ISBN 9631338576. (německy) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Petr Orseolo 		Znak z doby nástupu Uherský král
1046–1060 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Béla I.
Uherští panovníci
Mýtičtí Arpádovci
(do 9. století)
Arpádovci
(9. století–1038)
Arpád (asi 845–asi 907) • Zoltán (náčelník) (asi 907–asi 950) • Fajsz (asi 950–955) • Takšoň (955–asi 970) • Gejza (asi 970–997) • Štěpán (997–1038)
Nedynastičtí
(1038-1046)
Petr Orseolo (1038–1041) • Samuel Aba (1041–1044) • Petr Orseolo (1044–1046)
Arpádovci
(1046-1301)
Ondřej I. (1046–1060) • Béla I. (1060–1063) • Šalamoun (1063–1074) • Gejza I. (1074–1077) • Ladislav I. (1077–1095) • Koloman (1095–1116) • Štěpán II. (1116-1131) • Béla II. (1131–1141) • Gejza II. (1141–1162) • Ladislav II.¹ (1162-1163) • Štěpán III. (1162–1172) • Štěpán IV. Uherský¹ (1163–1165) • Béla III. (1172–1196) • Emerich Uherský (1196–1204) • Ladislav III. (1204-1205) • Ondřej II. (1205-1235) • Béla IV. (1235-1270) • Štěpán V. (1270-1272) • Ladislav IV. Kumán (1272-1290) • Ondřej III. (1290-1301)
Boje o trůn
(1301–1308)
Ladislav V.² (1301-1305) • Béla V.³ (1305–1308)
Anjouovci
(1308–1387)
Karel I. Robert (1308–1346) • Ludvík I. (1346–1382) • Marie Uherská⁴ (1382–1395) • Karel II.¹ (1385–1386)
Různé rody
(1387–1526)
Zikmund Lucemburský (1387–1437) • Albrecht II. Habsburský (1437–1439) • Alžběta Lucemburská⁵ (1439–1440) • Vladislav I. Jagellonec (1440–1444) • Ladislav Pohrobek (1444–1457) • Matyáš Korvín (1458–1490) • Vladislav Jagellonský (1490–1516) • Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Habsburkové
(1526–1780)
Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) • Maxmilián II. Habsburský (1564–1576) • Rudolf II. (1576–1608) • Matyáš Habsburský (1608–1619) • Ferdinand II. Habsburský (1619–1637) • Ferdinand III. Habsburský (1637–1657) • Ferdinand IV. Habsburský • Leopold I. (1657–1705) • Josef I. Habsburský (1705–1711) • Karel VI. (1711–1740) • Marie Terezie (1740–1780)
Habsburko-Lotrinkové
(1780–1918)
Josef II. (1780–1790) • Leopold II. (1790–1792) • František I. Rakouský (1792–1835) • Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) • František Josef I. (1848–1916) • Karel I. (1916–1918)
¹ vzdorokrál, ² Přemyslovec , ³ Wittelsbach, ⁴ od roku 1387 spoluvládkyní Zikmunda Lucemburského, ⁵ polooficiální vládce