Operace Ezdráš a Nehemjáš (anglicky Operation Ezra and Nehemiah; v Izraeli známá jako Operace Alí Baba[1]) byla série operací mezi lety 1950 a 1952, během kterých bylo z Iráku do Izraele (přes Kypr a Írán) letecky přepraveno 121 000 Židů.[1] K roku 1968 žilo v Iráku 2 000 Židů, v současnosti jich žije v Bagdádu 100.
Operace je pojmenována po Ezdrášovi a Nehemjášovi, kteří v 5. století př. n. l. vedli židovský lid z Babylonského exilu zpět do Izraele, jak je popsáno v Tanachu v Knize Ezdráš[2] a Knize Nehemjáš[3].
V Iráku se v minulosti nacházela jedna z největších, nejstarších a nejváženějších východních židovských komunit.[1] Za její původ se pokládá Babylonský exil. Zdejší židovská komunita se v období antiky a středověku považovala za jednu z nejbohatších a nejkulturnějších na světě. Největšího rozkvětu v moderních dějinách se zdejší komunita dočkala po první světové válce, kdy nastalo obrození a iráčtí Židé hráli často klíčové role v největších obchodních podnicích národa. Mnoho z nich také bylo na důležitých pozicích v policii a vládních službách.[1]
Negativní zkušenosti přišly ve 30. letech 20. století, kdy se v Iráku zvedá vlna nacionalismu a xenofobie podporovaná německými agenty. Ta vyvrcholila 1.-2. června 1941 během povstání Rašída Alího, během níž byly podniknuty útoky na židovské obchody a domy a při níž bylo zabito na 200 Židů.[1] Tento proněmecký režim však byl zanedlouho svržen invazí britské armády. Tyto zkušenosti vedly irácké Židy k prvním malým odchodům do Palestiny.[1]
Nejhorší situace pro irácké židovstvo však začala po vyhlášení nezávislosti Státu Izrael a během Války o nezávislost. Židé byli bagdádskou vládou organizovaně pronásledováni, probíhaly razie a loupeže v židovských domech. Mnoho Židů bylo zatčeno, uvězněno a odsouzeno za velezradu. Židovským lékařům a lékárníkům byly odejmuto oprávnění vykonávat praxi, židovským obchodníkům pak koncese. Židé byli vyhnáni ze všech pozic ve státní správě a represe postihly i židovské studenty univerzit.[1]
Iráčtí Židé se ve světle těchto událostí rozhodli odejít ze země.[1] 18. května 1950 byla imigrace do Izraele legalizována iráckou vládou.[4] Probíhala leteckým transferem, který se však nesměl být přímý, a tak byli iráčtí Židé letecky přepraveni převážně na Kypr, částečně pak do Íránu. Irácká vláda schválila zvláštní program, který umožnil v roce 1951 Židům emigrovat. Když se Židé dozvěděli o novém povolení, tisíce jich dorazily do Bagdádu a shromáždily se u registračních center, kde se zaregistrovali pro odchod do Izraele. V prosince 1951 z těchto přesunů dorazilo do Izraele 113 000 Židů z Kypru, zbylých 8 000 pak dorazilo z Íránu.[1]
Čekání v Bagdádu bylo velmi obtížným obdobím. Během jednoho měsíce se zaregistrovalo na 50 tisíc Židů a o dva měsíce později jich již bylo 90 tisíc. Tato obrovská čísla ohromila bagdádskou vládu, která neočekávala, že množství imigrantů přesáhne 8 tisíc. V důsledku ohromného množství imigrantů se obávala kolapsu administrativy. Ve stejnou dobu začala sionistická hnutí podporovat iráckou imigraci.
První letadlo odletělo do Izraele přes Kypr v polovině května roku 1951. O několik měsíců později se uskutečnil obří letecký most přímo z Bagdádu na letiště Lod (dnešní Ben Gurionovo mezinárodní letiště). Operace Ezdráš a Nehemjáš skončila začátkem roku 1952, kdy z Iráku odešlo již pouhých 6 tisíc Židů. Touto operací byla přesunuta většina z této 2 800 let staré židovské komunity.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Operation Ezra and Nehemiah na anglické Wikipedii.