Ota III. Dolnobavorský

Ota III. Dolnobavorský
Narození11. února 1261
Burghausen
Úmrtí9. listopadu 1312 (ve věku 51 let) nebo 9. září 1312 (ve věku 51 let)
Landshut
PohřbenKlášter Seligenthal
PotomciJindřich XV. Dolnobavorský
OtecJindřich XIII. Dolnobavorský
MatkaAlžběta Uherská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ota III. Dolnobavorský (11. února 1261, Burghausen – 9. září 1312, Landshut) byl dolnobavorský vévoda a uherský král z rodu Wittelsbachů.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Ota III. Dolnobavorský se narodil z manželství dolnobavorského vévody Jindřicha XIII. a Alžběty Uherské, dcery uherského krále Bély IV. a byzantské princezny Marie Laskariny.[1] Roku 1276 došlo k dohodě mezi Otovým otcem Jindřichem a římskoněmeckým králem Rudolfem Habsburským, podle které se Ota měl oženit s Rudolfovou dcerou Kateřinou a jako věno dostat 40 000 marek. Za tuto sumu Jindřich jako zástavu požadoval zemi nad Enží. De facto byla tato dohoda důsledkem snahy Rudolfa Habsburského o získání spojenců proti českému králi Přemyslovi Otakarovi II. Svatba proběhla v lednu 1279 ve Vídni. O rok později se mladým manželům narodila dvojčata. Oba chlapci ještě téhož roku však zemřeli a Kateřina je následovala do hrobu v roce 1282. Wittelsbachové proto její věno museli Habsburkům navrátit.[2]

V roce 1290 se Ota po smrti svého otce chopil vlády nad Dolnobavorským vévodstvím. Samostatně zde vládl však pouze do roku 1294, kdy se jeho mladší bratři Ludvík III. a Štěpán I. Dolnobavorský stali jeho spoluvládci. Ludvík III. ale již v roce 1296 zemřel.[1] Na počátku své vlády Ota napomáhal svému bratrovi Štěpánovi získat místo salcburského arcibiskupa. Papež Mikuláš IV. Štěpána však v této funkci odmítl potvrdit. Salcburským arcibiskupem Mikuláš zároveň jmenoval lavantského biskupa Konráda IV. z Fohnsdorfu. Blížící se válka byla odvrácena až mírovou dohodou mezi oběma stranami z 14. října 1291. Štěpán byl donucen se funkce salcburského arcibiskupa vzdát.[3] Na přelomu let 1291 a 1292 Ota spolu s Konrádem Salcburským podpořil štýrské šlechtice, kteří se vzbouřili proti nadvládě Albrechta Habsburského. Odboj štýrských šlechticů Albrecht však brzy potlačil.[4] Roku 1292 Ota podpořil úhlavního soka Habsburků Adolfa Nasavského v jeho kandidatuře na římský trůn.[1] V reakci na žádost salcburského arcibiskupa Ota v roce 1296 proti Habsburkům podnikl další tažení do Štýrska. V roce 1298 se na straně Adolfa Nasavského proti Albrechtovi Habsburskému zúčastnil bitvy u Göllheimu. Adolf Nasavský byl v této bitvě však poražen a dokonce v ní padl. Ota v bitvě utrpěl zranění. Následně byl donucen Albrechta uznat římským králem, což vedlo k usmíření Wittelsbachů a Habsburků na říšském sněmu v Ulmu roku 1300. V létě 1301 Ota válčil proti mohučskému arcibiskupovi Gerhardovi II. V letech 1302 a 1304 se zapojil do habsburské kampaně proti českému králi Václavovi II.[5] Na přelomu let 1304 a 1305 však Ota Habsburky zradil a přestoupil na českou stranu. Václav II. Otu na oplátku jmenoval českým generalissimem.[6]

Pečeť Oty III. Dolnobavorského

Po smrti uherského krále Ondřeje III. uherští magnáti Otovi nabídli uherskou korunu. Učinili tak především z důvodu, že v Otovi po matce kolovala arpádovská krev. Ota tuto nabídku však kvůli velmi komplikované situaci v Uhrách odmítl.[1] Uherským králem tak byl nakonec zvolen Václav III. z dynastie Přemyslovců, který si však nedokázal udržet podporu předních uherských magnátů a v roce 1304 se vrátil zpět do Čech. Uherské koruny se Václav III. sice nevzdal, ale v Uhrách fakticky nevládl. Po smrti svého otce Václava II. Václav III. nastoupil také na český a polský trůn. Dne 9. října 1305 Václav na uherskou korunu proto rezignoval a práva k uherskému trůnu i s uherskými korunovačními klenoty předal právě Otovi III., čímž získal cenného spojence.[7]

Ota se do Uher vydal v přestrojení za obchodníka a dne 5. prosince 1305 byl ve Stoličném Bělehradě korunován na uherského krále Bélu V. Ačkoli jeho vláda z počátku působila nadějně, nedokázal si udržet přízeň předních uherských velmožů. Jižní část Uherského království navíc ovládal Karel I. Robert z Anjou, který se chtěl rovněž zmocnit uherského trůnu. Otovu vládu definitivně ukončila zrada bavorských šlechticů, kteří Otu do Uher doprovázeli. Otu následně zajal sedmihradský vévoda Ladislav Kán, do jehož rukou se zároveň dostaly uherské korunovační klenoty. Po mnoha dalších dobrodružstvích se Ota v únoru 1308 vrátil z Uher zpět do Bavorska a až do konce svého života používal titul uherského krále.[5]

Po svém návratu z Uherska Ota pokračoval ve válce proti rakouskému vévodovi a synovi zesnulého Albrechta Habsburského Fridrichovi I. Sličnému.[5] Spolu se svým bratrem Štěpánem Ota pomáhal Jindřichovi Korutanskému získat českou korunu, o kterou usilovali i Habsburkové.[8] Konflikt mezi Wittelsbachy a Habsburky ukončil až takzvaný salcburský mír (2. února 1311), podle kterého mělo zůstat hlavní jablko sváru – města Schärding, Wernstein a Neuburg v Habsburkových rukou. Na jaře 1311 se Ota zúčastnil velkého mírového shromáždění v Pasově. V květnu 1309 se znovu oženil s Anežkou Hlohovskou. Mladá žena porodila Otovi dvě děti a přežila jej téměř o 50 let († 1361). Dne 9. září 1312 Ota v Landshutu zemřel.[5] Byl pohřben v klášteře Seligenthalu.[1]

Za Otovy vlády se Dolnobavorské vévodství potýkalo s velmi obtížnou finanční situací, kterou Ota musel řešit radikálními úspornými opatřeními.[1]

Potomci

[editovat | editovat zdroj]

1. manželství ∞ 1279 Kateřina Habsburská (1282) (1256–1282)

  • Rudolf (*/† 1280)
  • Jindřich (*/† 1280)

2. manželství ∞ 1309 Anežka Hlohovská (1293/96–1361)

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 Ota I. Bavorský
 
 
 Ludvík I. Bavorský
 
 
 
 
 
 
 Agnes z Loonu
 
 
 Ota II. Bavorský
 
 
 
 
 
 
 Bedřich
 
 
 Ludmila Přemyslovna
 
 
 
 
 
 
 Alžběta Uherská
 
 
 Jindřich XIII. Dolnobavorský
 
 
 
 
 
 
 Jindřich Lev
 
 
 Jindřich V. Brunšvický
 
 
 
 
 
 
 Matylda Anglická
 
 
 Anežka Brunšvická
 
 
 
 
 
 
 Konrád Štaufský
 
 
 Anežka Štaufská
 
 
 
 
 
 
 Irmgarda z Hennebergu
 
Ota III. Dolnobavorský
 
 
 
 
 
 Béla III. Uherský
 
 
 Ondřej II. Uherský
 
 
 
 
 
 
 Anežka ze Châtillonu
 
 
 Béla IV. Uherský
 
 
 
 
 
 
 Bertold IV. z Andechsu
 
 
 Gertruda Meranská
 
 
 
 
 
 
 Anežka z Rochlitz
 
 
 Alžběta Uherská
 
 
 
 
 
 
 Manuel Laskaris
 
 
 Theodoros I. Laskaris
 
 
 
 
 
 
 Johana Karatzaina
 
 
 Marie Laskarina
 
 
 
 
 
 
 Alexios III. Angelos
 
 
 Anna Komnena Angelina
 
 
 
 
 
 
 Eufrozyna Doukaina Kamatera
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f STÖRMER, Wilhelm. Otto III. In: Neue Deutsche Biographie. Berlin: Duncker & Humblot, 1999. Dostupné online. ISBN 3-428-00200-8. Svazek 19. S. 674. (německy)
  2. ↑ HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: BRÁNA, Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. S. 221. 
  3. ↑ RIEZLER, Sigmund Ritter von. Stephan I., Herzog von Niederbaiern. In: Allgemeine Deutsche Biographie. Leipzig: Duncker & Humblot, 1893. Dostupné online. Svazek 36. S. 64. (německy)
  4. ↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 75. 
  5. ↑ a b c d RITTER VON RIEZLER, Sigmund. Otto III., Herzog von Niederbaiern. In: Allgemeine Deutsche Biographie. Leipzig: Duncker & Humblot, 1887. Dostupné online. Svazek 24. S. 651–654. (německy)
  6. ↑ VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 474. [dále jen Velké dějiny III.]. 
  7. ↑ MARÁZ, Karel. Václav III. (1289–1306): poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86829-25-8. S. 43 a 49. 
  8. ↑ Velké dějiny, s. 494–495.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • AY, Karl-Ludwig. Altbayern von 1180 bis 1550. München: Beck, 1977. 719 s. ISBN 9783769699531. S. 76–78, 403, 404.. (německy) 
  • BÖHMER, Johann Friedrich. Wittelsbachische Regesten von der Erwerbung des Herzogthums Baiern : 1180 bis zu dessen erster Wiedervereinigung 1340: in Oberbaiern bis auf Rudolfs I. Tod 1319 und Ludwigs des Baiern Königswahl 1314, in Niederbaiern bis auf das Erlöschen der ersten niederbairischen Linie 1340. Stuttgart: J.G. Cotta'scher Verlag, 1854. 136 s. Dostupné online. S. 88-102. (německy) 
  • BOSL, Karl. Die Geschichte der Repräsentation in Bayern: landständische Bewegung, landständische Verfassung, Landesausschuß und altständische Gesellschaft. München: Beck, 1974. 294 s. ISBN 3406033458. S. 38. (německy) 
  • SCHNURRER, Ludwig. Urkundenwesen, Kanzlei und Regierungssystem der Herzöge von Niederbayern 1255–1340. Kallmünz: M. Lassleben, 1972. 475 s. (německy) 
  • SPINDLER, Max; ALBRECHT, Dieter; ANGERMEIER, Heinz; BENKER, Sigmund; KRAUS, Andreas, et al. Das alte Bayern: Der Territorialstaat vom Ausgang des 12. Jahrhunderts bis zum Ausgang des 18. Jahrhunderts. München: C. H. Beck, 1988. ISBN 3406323200. S. 113, 117–25, 134–39, 572. (německy) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Jindřich XIII. 		Znak z doby nástupu Dolnobavorský vévoda
1290–1312
spolu s bratrem Ludvíkem III. (fakticky od 1294, do 1296) a Štěpánem I. (fakticky od 1294, do 1310) a synovcem Jindřichem XV. (od 1310) a Otou IV. (od 1310) 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jindřich XV.
Předchůdce:
Ladislav V. 		Znak z doby nástupu Uherský král
Béla V.
1305–1307/1308 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel I. Robert
Uherští panovníci
Mýtičtí Arpádovci
(do 9. století)
Arpádovci
(9. století–1038)
Arpád (asi 845–asi 907) • Zoltán (náčelník) (asi 907–asi 950) • Fajsz (asi 950–955) • Takšoň (955–asi 970) • Gejza (asi 970–997) • Štěpán (997–1038)
Nedynastičtí
(1038-1046)
Petr Orseolo (1038–1041) • Samuel Aba (1041–1044) • Petr Orseolo (1044–1046)
Arpádovci
(1046-1301)
Ondřej I. (1046–1060) • Béla I. (1060–1063) • Šalamoun (1063–1074) • Gejza I. (1074–1077) • Ladislav I. (1077–1095) • Koloman (1095–1116) • Štěpán II. (1116-1131) • Béla II. (1131–1141) • Gejza II. (1141–1162) • Ladislav II.¹ (1162-1163) • Štěpán III. (1162–1172) • Štěpán IV. Uherský¹ (1163–1165) • Béla III. (1172–1196) • Emerich Uherský (1196–1204) • Ladislav III. (1204-1205) • Ondřej II. (1205-1235) • Béla IV. (1235-1270) • Štěpán V. (1270-1272) • Ladislav IV. Kumán (1272-1290) • Ondřej III. (1290-1301)
Boje o trůn
(1301–1308)
Ladislav V.² (1301-1305) • Béla V.³ (1305–1308)
Anjouovci
(1308–1387)
Karel I. Robert (1308–1346) • Ludvík I. (1346–1382) • Marie Uherská⁴ (1382–1395) • Karel II.¹ (1385–1386)
Různé rody
(1387–1526)
Zikmund Lucemburský (1387–1437) • Albrecht II. Habsburský (1437–1439) • Alžběta Lucemburská⁵ (1439–1440) • Vladislav I. Jagellonec (1440–1444) • Ladislav Pohrobek (1444–1457) • Matyáš Korvín (1458–1490) • Vladislav Jagellonský (1490–1516) • Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Habsburkové
(1526–1780)
Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) • Maxmilián II. Habsburský (1564–1576) • Rudolf II. (1576–1608) • Matyáš Habsburský (1608–1619) • Ferdinand II. Habsburský (1619–1637) • Ferdinand III. Habsburský (1637–1657) • Ferdinand IV. Habsburský • Leopold I. (1657–1705) • Josef I. Habsburský (1705–1711) • Karel VI. (1711–1740) • Marie Terezie (1740–1780)
Habsburko-Lotrinkové
(1780–1918)
Josef II. (1780–1790) • Leopold II. (1790–1792) • František I. Rakouský (1792–1835) • Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) • František Josef I. (1848–1916) • Karel I. (1916–1918)
¹ vzdorokrál, ² Přemyslovec , ³ Wittelsbach, ⁴ od roku 1387 spoluvládkyní Zikmunda Lucemburského, ⁵ polooficiální vládce