Pierre Puget

Pierre Puget
Narození16. října 1620 nebo 31. října 1622
Marseille
Úmrtí2. prosince 1694
Marseille
Národnostfrancouzská
Povolánísochař, malíř, architekt, inženýr
DětiFrançois Puget
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pierre Paul Puget (16. října 1620 nebo 31. října 1622 Marseille – 2. prosince 1694 Marseille) byl francouzský barokní sochař, malíř, architekt a inženýr. Jeho sochařská díla naplněná emocemi, patosem a dramatičností se vymykala klasičtějšímu a akademičtějšímu stylu Versailleské školy.[1]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia v Itálii

[editovat | editovat zdroj]

Puget se narodil v marseillské čtvrti Panier jako syn kameníka. Nejprve se vyučil řezbářem a ve čtrnácti letech začal pracovat na zdobení galér v marseillských loděnicích. V roce 1640 odcestoval do Itálie, kde tři roky pracoval v ateliéru Pietra da Cortony v Římě a podílel se na výzdobě stropů paláců Pitti ve Florencii a Barberini v Římě. Po návratu do Marseille pokračoval v umělecké tvorbě, mimo jiné na výzdobě lodí. Od poloviny 50. let se plně věnoval sochařství. Výrazněji se prosadil portálem radnice v Toulonu (1657) s postavami mohutných nosičů břemen.

Tvorba pro Fouqueta a pobyty v Janově

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1659 získal Puget první významnou sochařskou zakázku pro šlechtice Girardina v Normandii. O rok později odcestoval do Janova pořizovat mramor na další zakázku, tentokrát od vlivného ministra financí Nicolase Fouqueta. Pro Fouquetovu zahradu ve Vaux-le-Vicomte vytvořil několik soch, včetně známého Herkula Galského (nyní v Louvru). Mocenský souboj mezi Fouquetem a Colbertem však vedl k Fouquetovu zatčení roku 1661. Puget zůstal do roku 1669 v Itálii, zejména v Janově, kde vytvořil mj. monumentální sochy sv. Šebestiána a biskupa Paoliho pro kostel S. Maria di Carignano.

Činnost pro francouzské námořnictvo

[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Francie se Puget na čas stal hlavním dekoratérem francouzského námořnictva. Pro námořní arzenál v Toulonu navrhl četné dekorace lodí, včetně výzdoby nového bojového plavidla Royal Louis (1668–69). Prosadil zde důraz na dramatickou výzdobu a patetické ztvárnění lidského těla, což souviselo s jeho touhou povznést uměleckou reputaci námořnictva.[2] Jeho představy se však lišily od Colbertových, který preferoval spíše střídmý styl bez zbytečných dekorací. To nakonec vedlo k Pugetovu odchodu z námořnictva.

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Puget nadále aktivně působil ve svém rodném městě. Pro Marseille například navrhl budovu La Vieille Charité (1679) a v Aix-en-Provence projektoval řadu městských domů.

La Vieille Charité v Marseille

Až na konci života získal od Colberta prestižní sochařskou zakázku pro zahrady ve Versailles. V letech 1676–82 vytvořil monumentální sochu Mylón z Krotónu uchvacujícím zpracováním dávného námětu ze života tohoto antického atleta. Poté následovaly další velká díla: basreliéf Alexandr Veliký a Díogenés (1685) a sousoší Perseus a Andromeda (1684, všechny nyní v Louvru).

Mylón z Krotónu, Louvre

Svůj náročný ambiciózní návrh na přestavbu náměstí u marseillského přístavu s mohutnou sochou Ludvíka XIV. nedokázal prosadit oproti zjednodušenému plánu Hardouina-Mansarta. Jeho poslední dílo, nedokončený reliéf Mor v Marseille, bylo instalováno v radniční síni města, v němž Puget 2. prosince 1694 zemřel.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Pugetovo sochařství vynikalo schopností vyjádřit dramatické a patetické emoce lidského těla, což jej odlišovalo od soudobých oficiálních směrů klasicistní tradice Versailleské školy akademického sochařství pod vlivem Françoise Girardona a Charlese Le Bruna. Zejména v pozdějších dílech pro okolí Ludvíka XIV. se projevil jako průkopník a vrcholný představitel francouzského barokního sochařství. Jeho tvorba ovlivnila další vývoj tohoto směru ve Francii.

Typickými znaky Pugetova sochařského stylu jsou dynamické, expresivní a živelné ztvárnění lidských postav, smělé kompozice zachycující okamžik dramatického dění a silný naturalismus. Mistrovské zvládnutí technik sochařské práce s mramorem mu umožňovalo působivé ztvárnění svalnatých, mohutných těl a patetických gest. Svou volbou námětů ze světa antické mytologie i biblických příběhů navazoval na vzory italského baroka.

Velkými díly, která dodnes patří k vrcholům barokní sochařské tvorby, jsou jeho sochy Mylón z Krotónu a sousoší Perseus a Andromeda vystavené v Louvru. Obě zachycují pocity a patetický okamžik dějového zvratu velmi expresivním a naturalistickým způsobem. Mylón přepadený lvem, výrazně projevuje bolest a strach. Perseus naopak ztělesňuje ideál fyzické síly a mužné krásy známý již z antických soch.

Basreliéf Alexandr a Díogenés

Svébytným dílem jsou Pugetovy velkolepé návrhy přístavních budov a námořních dekorací. Puget v nich uplatnil svůj osobitý smysl pro velkorysé monumentálně pojaté prostory a dynamické architektonické prvky. Hlavní ukázkou tohoto směru je budova La Vieille Charité v Marseille.

Jako malíř Puget vynikl zejména řadou obrazů s náboženskými náměty, jako byl rozměrný obraz Křest Konstantinův (1653) pro marseillskou katedrálu. Jeho malířský styl vycházel z vlivů Tiziana, Carracciho a Rubense.

Pugetovy zaníceně prosazované umělecké názory a velkorysé vize jakož i osobní ambice jej přiváděly do sporů s mocnými osobnostmi typu Colberta a Mansarta. Jeho pozoruhodný umělecký talent se přesto dokázal uplatnit zejména v řadě mistrovských sochařských realizací.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Geese Uwa, článek o barokní soše v knize Tolman, Art Baroque: Architecture, Sculpture, Painting (2015), s. 303
  2. ↑ G. Walton, "Les Dessins d'architecture de Puget pour la reconstruction de l'arsenal de Toulon", Information d'histoire de l'Art, 10 (1965), s. 162 násl.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • LAGRANGE, Léon. Pierre Puget - Peintre - Sculpteur - Décorateur de Vaisseaux. Paříž: Didier et Cie, 1868. (Obsahuje katalog Pugetových děl.)
  • GEESE, Uwe. Sekce o barokním sochařství. In: L'Art Baroque - Architecture - Sculpture - Peinture. Kolín n. R.: H.F. Ulmann, 2015. ISBN 978-3-8480-0856-8.
  • Heslo Puget, Pierre. In: Encyclopædia Britannica 11. vyd., 22. svazek, s. 637.
  • GINOUX, Charles. Annales de la vie de P. Puget. Paříž, 1894.
  • AUQUIER, Philippe. Pierre Puget ... biographie critique. Paříž, 1903.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]