Spolková republika Německo je federativní parlamentní republika, zastupitelská demokracie. Zákonodárnou iniciativou disponuje Spolková vláda, Spolkový sněm a Spolková rada.
Německý parlament je jednokomorový, tvořený Německým spolkovým sněmem (německy Deutscher Bundestag). Spolková rada (německy Bundesrat) sice bývá mylně považována za druhou komoru parlamentu, ve skutečnosti však jde o samostatný ústavní orgán reprezentující zájmy spolkových zemí.
Poslanci Spolkového sněmu jsou voleni na čtyři roky ve všeobecných, bezprostředních, svobodných, rovných a tajných volbách (čl. 38 Základního zákona, německé ústavy). Každý volič má dva hlasy, jedním volí přímo konkrétní osobnost, druhý odevzdává stranickým kandidátům (stranám), kteří jsou zvoleni podle poměrného volebního systému. Dvě stě devadesát devět poslanců v parlamentu zastoupených stran je voleno přímo a minimálně stejný počet mandátů obsadí kandidáti ze stranických kandidátek. Stávající počet poslanců je v důsledku existence tzv. převislých mandátů 622, v příštích letech se díky plánované reformě sníží. Spolkový sněm přijímá a schvaluje zákony a schvaluje rozpočet. Poslanci se účastní volby spolkového prezidenta na Spolkovém shromáždění, volí soudce ústavního soudu a hlasují o vyhlášení krizového, respektive obranného stavu. Pravomoci a vrchní velení armády přecházejí během krizového stavu do rukou spolkového kancléře (čl. 115a Základního zákona]). Spolkový sněm dále volí spolkového kancléře a dohlíží na Spolkovou vládu a jí podřízené instituce. Předsedu Spolkového sněmu určí tajná volba. Je zvykem, že křeslo předsedy náleží nejsilnější straně, křesla místopředsedů ostatním parlamentním frakcím podle velikosti. Důležitou součástí práce poslanců je činnost ve výborech Spolkového sněmu.
Spolková rada (Bundesrat) je svébytným orgánem reprezentujícím německý federalismus. Je tvořena 69 zástupci jednotlivých spolkových zemí (počet křesel je státům přiřazen podle obydlenosti) a proto není nijak speciálně volena. Její členové mají imperativní mandát, což znamená, že jsou při hlasování vázáni postojem svých zemských vlád. Vláda je povinna předložit Spolkové radě před zasláním do Spolkového sněmu všechny legislativní návrhy.
Prezidenta volí Spolkové shromáždění (Bundesversammlung) na pět let; může být zvolen i na druhé funkční období (čl. 54 ZZ). Zástupcem Spolkového prezidenta je předseda Spolkové rady. Spolkový prezident zastupuje Německo navenek, uzavírá mezinárodní smlouvy, vyhlašuje a podepisuje zákony, uděluje milost. Dále má právo navrhnout volbu nového spolkového kancléře (čl. 63 ZZ), jmenuje a odvolává ho na žádost Spolkového sněmu, jmenuje a odvolává spolkové ministry na návrh kancléře, jmenuje a odvolává spolkové soudce, úředníky, důstojníky a poddůstojníky, svolává Spolkový sněm, a může ho ve výjimečných případech rozpustit (čl. 68 ZZ). Může také vyhlásit stav ústavní nouze (čl. 81 ZZ). Aby jeho nařízení nabyla platnosti, musejí být v naprosté většině kontrasignována spolkovým kancléřem nebo příslušným ministrem. Práci prezidenta podporuje Spolkový prezidiální úřad (Bundespräsidialamt), jehož vedoucí má právo účastnit se zasedání vlády.
Je nejvyšším ústavním orgánem výkonné moci v Německu. Tvoří ji spolkový kancléř a v současné době třináct spolkových ministrů (čl. 62 ZZ). Spolková vláda přijímá rozhodnutí v zahraničněpolitických i vnitropolitických otázkách, má právo zákonodárné iniciativy, v přesně vymezených případech může vydávat vládní nařízení (čl. 80 ZZ). Zasedání kabinetu se kromě členů Spolkové vlády účastní i vedoucí Úřadu spolkového kancléře (Bundeskanzleramt) se svým náměstkem, vedoucí Spolkového prezidiálního úřadu, vedoucí Spolkového úřadu pro tisk (Bundespresseamt) a pověřenec vlády pro kulturu a média (Kulturstaatsminister). Směrnice pro práci kabinetu jako celku určuje spolkový kancléř (čl.65 ZZ). Ministři a ministryně vedou své resorty na vlastní odpovědnost, jsou jmenováni a mohou být kdykoli odvoláni prezidentem (na základě návrhu kancléře).
Spolkový kancléř předsedá Spolkové vládě a na základě návrhu prezidenta jej volí Spolkový sněm. Pokud prezidentský kandidát nezíská potřebnou většinu, může Sněm navrhnout a zvolit vlastního kandidáta. Kancléř je volen na čtyři roky a může být odvolán Spolkovým sněmem pouze konstruktivním vyjádřením nedůvěry. Chce-li tedy Spolkový sněm vyjádřit nedůvěru stávajícímu kancléři, musí zároveň vyjádřit důvěru novému kancléři většinou poslanců. Spolkový kancléř nemusí být členem Spolkového sněmu. Na jeho návrh jmenuje prezident ostatní členy vlády, on sám jmenuje jednoho ministra svým náměstkem, vicekancléřem.
Německo následuje občanskoprávní tradici. Soudní systém se skládá ze tří typů soudů.
Hlavní rozdíl mezi Spolkovým ústavním soudem a Spolkovým soudním dvorem spočívá v tom, že Spolkový ústavní soud lze svolat pouze v případě, že se jedná o ústavní záležitost (např. možné porušení lidských práv v trestním řízení), zatímco Spolkový soudní dvůr může být svolán v jakémkoliv případě.
Na základě své obsáhlé kompetence je Spolkový ústavní soud nejvyšším strážcem německé ústavy. Vůči všem ostatním ústavním orgánům (Spolkovému sněmu, Spolkové vládě, Spolkové radě i Spolkovému prezidentovi) je nezávislý, samostatný a má s nimi rovné postavení. V jeho kompetenci je řešení sporů ústavních orgánů (Organstreit), sporů mezi Spolkem a spolkovými zeměmi i mezi jednotlivými spolkovými zeměmi (föderaler Streit). Dále se zabývá ústavními stížnostmi občanů a obcí, kontrolou norem, zjišťuje protiústavní zaměření politických stran, kontroluje průběh voleb, projednává žalobu na spolkového prezidenta a spolkové soudce, zabývá se možným porušováním občanských práv a svobod. Spolkový ústavní soud byl zřízen zákonem z roku 1951 a sídlí v Karlsruhe. Sestává ze dvou senátů, které při rozdílných právních názorech tvoří plénum Spolkového ústavního soudu. V každém senátu zasedá osm soudců, polovinu z nich volí Spolkový sněm, druhou polovinu Spolková rada. Funkční období soudců je dvanáct let; opětovné zvolení do úřadu je nemožné. Tři členové každého senátu jsou vybíráni z řad soudců nejvyšších zemských soudů. Předsedu a místopředsedu volí střídavě Spolkový sněm a Spolková rada.
Spolková země | Hlavní město | Rozloha (km²) | Počet obyvatel(2) |
| ||
---|---|---|---|---|---|---|
1 | Země Bádensko-Württembersko (Land Baden-Württemberg) | Stuttgart | 35 751,65 | 10 717 000 | ||
2 | Svobodný stát Bavorsko (Freistaat Bayern) | Mnichov (München) | 70 549,19 | 12 444 000 | ||
3 | Země Berlín (Land Berlin) | (1) | 891,75 | 3 388 000 | ||
4 | Země Braniborsko (Land Brandenburg) | Postupim (Potsdam) | 29 477,16 | 2 568 000 | ||
5 | Svobodné hanzovní město Brémy (Freie Hansestadt Bremen) | Brémy (Bremen)(1) | 404,23 | 663 000 | ||
6 | Svobodné a hanzovní město Hamburk (Freie und Hansestadt Hamburg) | (1) | 755,16 | 1 735 000 | ||
7 | Země Hesensko (Land Hessen) | Wiesbaden | 21 114,72 | 6 098 000 | ||
8 | Země Meklenbursko-Přední Pomořansko (Land Mecklenburg-Vorpommern) | Schwerin | 23 174,17 | 1 720 000 | ||
9 | Země Dolní Sasko (Land Niedersachsen) | Hanover (Hannover) | 47 618,24 | 8 001 000 | ||
10 | Země Severní Porýní-Vestfálsko (Land Nordrhein-Westfalen) | Düsseldorf | 34 042,52 | 18 075 000 | ||
11 | Země Porýní-Falc (Land Rheinland-Pfalz) | Mohuč (Mainz) | 19 847,39 | 4 061 000 | ||
12 | Země Sársko (Land Saarland) | Saarbrücken | 2 568,65 | 1 056 000 | ||
13 | Svobodný stát Sasko (Freistaat Sachsen) | Drážďany (Dresden) | 18 414,82 | 4 296 000 | ||
14 | Země Sasko-Anhaltsko (Land Sachsen-Anhalt) | Magdeburk (Magdeburg) | 20 445,26 | 2 494 000 | ||
15 | Země Šlesvicko-Holštýnsko (Land Schleswig-Holstein) | Kiel | 15 763,18 | 2 829 000 | ||
16 | Svobodný stát Durynsko (Freistaat Thüringen) | Erfurt | 16 172,14 | 2 355 000 | ||
(1) Městské státy Berlín a Hamburk jsou tvořeny městy, která se jmenují stejně jako městské státy. K městskému státu Brémy (Freie hansestadt Bremen) patří kromě hlavního města Brém ještě přístavní město Bremerhaven. |
Spolkové země se dále dělí na 438 okresů (Kreise).
Pět největších měst (dle stavu v prosinci 2021):