Reyner Banham

Reyner Banham
Rodné jménoPeter Reyner Banham
Narození2. března 1922
Norwich
Úmrtí19. března 1988 (ve věku 66 let)
Londýn
Alma materCourtauld Institute of Art
Norwich School
Povoláníhistorik umění, historik architektury, vysokoškolský učitel, architecture critic a kritik
ZaměstnavateléUniverzitní kolej v Londýně
Kalifornská univerzita v Santa Cruz
Univerzita v Buffalu
Oceněníspolečník Královského institutu britských architektů
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Peter Reyner Banham (2. března 1922 Norwich – 19. března 1988 Londýn)[1] byl anglický architekt. Získal doktorát na Courtauld Institute of Art v Londýně, byl členem redakce britského magazínu Architectural Review. Vyučoval na University College v Londýně, než se rozhodl odstěhovat do Spojených států amerických, aby se stal předsedou oddělení studií designu na State University v Buffalu. Poté se stal profesorem historie umění na University of California v Santa Cruz.[2]Z tohoto zaměstnání odešel do důchodu v 66 letech poté, co mu byla diagnostikována rakovina.

Banham publikoval stovky textů týkajících se primárně architektury a designu, mezi nejznámější z nich pak patří např. Los Angeles: The Architecture of Four Ecologies, nejvýrazněji pro-losangeleská publikace své doby, vydaná v roce 1971.[3][4]

Banham zemřel na rakovinu v roce 1988 v Londýně. Zůstala po něm žena Mary, syn Ben a dcera Debby.[5][6]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 2. března 1922 v Norwichi Percy Banhamovi a Violet Frances Maud Reyner (Banhamové). Jeho otec byl instalatér, o matčině zaměstnání nejsou dostupné žádné informace. Jako dítě navštěvoval školu King Edward VI School v Norwichi ve Spojeném království. Vzhledem k tomu, že v době průběhu druhé světové války byl ještě příliš mladý, než aby se stal vojákem, začal pracovat v rámci učňovského stipendia jako motorový inženýr v Bristol Aeroplane Company. V okolí Norwiche také přednášel o umění a místní historii, psal recenze divadelních her a výstav do lokálních novin a po návratu z Bristolu se stal členem místního divadla Maddermarket Theatre, kde po určitou dobu pracoval jako asistent režiséra.[7] V roce 1946 se oženil s Mary Mullettovou, se kterou se seznámil právě v Maddermarket Theatre. V roce 1949 Banham nastoupil na Courtauld Institute of Art na Londýnské univerzitě, aby studoval historii umění a architektury. Doktorát získal po dokončení svých studií vedených průkopníkem moderní historie architektury, Sirem Nikolausem Pevsnerem, v roce 1958 (jeho doktorská práce Theory and Design in the First Machine Age byla v roce 1960 vydána jako kniha). Na začátku své kariéry byl ve spojení s intelektuály, umělci a kritiky, kteří se seskupovali jako tzv. Independent Group. Jednalo se o skupinu lidí, poznamenaných druhou světovou válkou, která se potkala na Institute of Contemporary Arts v Londýně a která chtěla vnést diskuzi do převládajícího modernistického přístupu ke kultuře, za důležitý faktor v chápání modernismu považovali historii technologie a vědy a oslavovali zmatek lidské existence.[8] Stál také u vzniku výstavy This Is Tomorrow v roce 1956, která bývá nazývána „zrozením Pop artu“. [5][9][10]

Kariéra

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1950 byl díky Siru Nikolausi Pevsnerovi přijat do redakce časopisu Architectural Review, kde pracoval na částečný úvazek jako literární editor. V roce 1952 byl povýšen na pozici asistenta senior editora (a to i díky své předchozí praxi v psaní recenzí jak pro lokální noviny, tak i pro např. ArtReview)[11][12] V Architectural Review pak dále pracoval až do roku 1964.[5] Mezi lety 1964–1966 se v rámci studijního pobytu Graham Foundation Scholarship podíval do USA, což v něm pravděpodobně podpořilo fascinaci americkou kulturou – vnímal USA jako zdroj budoucnosti, která slibovala jednoduše dosažitelné potěšení a naprostou volnost. Od roku 1964 zároveň vyučoval na Bartlett School of Architecture na Londýnské univerzitě, profesorem architektury se ale stal až v roce 1969. Ve stejném roce nalezl své životní poslání v obdivování a pochopení amerického Los Angeles. Banham hrál významnou roli v rozvoji studií historie a designu v Británii – prosazoval konání konferencí o historii designu např. na vysokých školách Newcastle Polytechnic v roce 1975, nebo na Middlesex Polytechnic v roce 1976. Po úspěších mnoha jeho publikací v USA dostává v roce 1976 nabídku, aby vyučoval na The State University of New York v Buffalu. Nabídku přijal a nastoupil na oddělení studií designu. V roce 1980 byl jmenován profesorem historie umění na University of California v Santa Cruz. V roce 1988 se stává profesorem (Sheldon H. Solow Professor) historie umění na fakultě v Institute of Fine Arts na newyorské univerzitě, zde již ale bohužel nikdy nevyučoval.[13][14][15]

Publikační činnost

[editovat | editovat zdroj]

Reyner Banham za svou 36 let dlouhou kariéru napsal okolo 750 článků, přesné číslo neznáme, ale je možné, že jich vzniklo i mnohem více.[16] Mezi jeho nejznámější publikace se pak řadí např. The New Brutalism: Ethic or Aesthetic (1955, text o vzniku a významu brutalismu), jeho výše zmíněná doktorská práce Theory and Design in the First Machine Age (1960, o modernismu a funkcionalismu),[17] The Architecture of the Well‐Tempered Environment (1969, předvídá druhou vlnu strojů a masového konzumu),[17] Los Angeles: The Architecture of Four Ecologies (1971), Age of the Masters: A Personal View of Modern Architecture (1975, hodnocení dopadu modernistického hnutí v architektuře),[18] Megastructure: Urban Futures of the Recent Past (1976, kniha o konceptu „megastruktur“, obrovských víceúčelových budov, obsahujících všechny funkce, které jsou vyhledávané ve městech – designový trend 50. a 60. let 20. století),[19] Scenes in America Deserta (1982, publikace pojednávající o amerických pouštích, od jejich základní fyzické formy až k jejich konceptuálnímu pojetí jako lidstvem vytvořeného prostoru)[20] anebo The Concrete Atlantis (1986, kniha porovnává americkou industriální architekturu s evropským modernismem).[21][22][6]Jedno z jeho nejkontroverznějších děl je právě již zmíněná kniha Los Angeles: The Architecture of Four Ecologies, vydaná v roce 1971 – zde Banham mluví o tomto kalifornském městě s nesmírnou, na tehdejší poměry až přehnanou pozitivitou a rozděluje Los Angeles na 4 „ekosystémy“ – Surfurbia (pláže a plážová města), Foothills („podhůří“, propracovanější a dražší rezidence), Plains of Id („jediná část Los Angeles dost plochá a nudná, aby se dala porovnávat s městy na středozápadě“, obyčejné čtvrti střední třídy) a Autopia (systém dálnic). Text přesně reflektuje atmosféru a ducha města a vyzdvihuje jeho zvláštnosti, jako například fakt, že má Los Angeles více center než jen jedno, že se v rámci města dá snadno přesouvat a všechny jeho části jsou si rovné a srovnatelně dostupné, protože se město víceméně neustále společně vyvíjí a roste a že je navíc jako celek neformální, ne tolik seriózní. Na motivy tohoto textu byl pak v roce 1972 odvysílán v produkci BBC dokument Reyner Banham Loves Los Angeles, ve kterém Banham diváka provází městem a zároveň svou teorií o jeho dělení.[23][24][25]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Za svůj přínos ve vzdělávání v oblasti designu získal v roce 1988 ocenění Sir Misha Black Award.[17]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ David Cope – Virginia Jansen – Douglas McClellan – Keith Muscutt, Peter Reyner Banham, Santa Cruz: Art History, in: 1988, University of California: In Memoriam, 1988, http://texts.cdlib.org/view?docId=hb967nb5k3;NAAN=13030&doc.view=frames&chunk.id=div00005&toc.depth=1&toc.id=&brand=calisphere, vyhledáno 18. 10. 2019.
  2. ↑ Paul Goldberger, Reyner Banham, Architectural Critic, Dies at 66, New York Times, New York, March 22, 1988, sekce B, s. 5, https://www.nytimes.com/1988/03/22/obituaries/reyner-banham-architectural-critic-dies-at-66.html?scp=2&sq=reyner%20banham&st=cse, vyhledáno 18. 10. 2019.
  3. ↑ Barbara Penner, The Man Who Wrote Too Well, Places Journal, září 2015, https://placesjournal.org/article/future-archive-the-man-who-wrote-too-well/?cn-reloaded=1, vyhledáno 19. 10. 2019.
  4. ↑ Jocelyn Gibbs – Emmabeth Nanol, Reyner Banham papers (finding aid), http://archives2.getty.edu:8082/xtf/view?docId=ead/910009/910009.xml;chunk.id=ref13;brand=default, vyhledáno 19. 10. 2019.
  5. ↑ a b c Viz David Cope et al. (pozn. 1).
  6. ↑ a b Viz Paul Goldberger (pozn. 2).
  7. ↑ Bruce D. Epperson, The Moulton Bicycle: A History of the Innovative Compact Design, Jefferson 2018, s. 25—27.
  8. ↑ Anne Massey, The Independent Group: Modernism and Mass Culture in Britain, 1945–1959, New York 1995, s. 33.
  9. ↑ Lee Sorensen, Banham, Reyner, in: Dictionary of Art Historians, http://arthistorians.info/banhamr Archivováno 6. 11. 2018 na Wayback Machine., vyhledáno 19. 10. 2019.
  10. ↑ Sir Misha Black Awards, Sir Misha Black Medal 1988 – Reyner Banham,  http://www.mishablackawards.org.uk/medal/banham, vyhledáno 20. 10. 2019.
  11. ↑ Viz Bruce D. Epperson (pozn. 7).
  12. ↑ Sam Jacob, From Commons to Ruins, ArtReview, May 2016, https://artreview.com/opinion/may_2016_opinion_sam_jacob_from_commons_to_ruins/, vyhledáno 19. 10. 2019.
  13. ↑ Oxford Index, (Peter) Reyner Banham, https://oxfordindex.oup.com/view/10.1093/oi/authority.20110803095444953 Archivováno 27. 6. 2018 na Wayback Machine., vyhledáno 19. 10. 2019.
  14. ↑ Viz Lee Sorensen (pozn. 9).
  15. ↑ Viz Sam Jacob (pozn. 11).
  16. ↑ Viz Barbara Penner (pozn. 3).
  17. ↑ a b c Viz Sir Misha Black Awards (pozn. 11).
  18. ↑ Ayumi Higuchi, Age of the Masters: A personal view of modern architecture, Mediamatic.net, June 21, 2008, https://www.mediamatic.net/en/page/33883/age-of-the-masters, vyhledáno 20. 10. 2019.
  19. ↑ Pro-qm.de, Reyner Banham – Megastructure, Urban Futures of the Recent Past, https://www.pro-qm.de/megastructure-urban-futures-recent-past, vyhledáno 20. 10. 2019.
  20. ↑ Reyner Banham – edited by TRANSFER, Scenes in America Deserta by Reyner Banham, TRANSFER Global Architecture Platform, March 24, 2016, https://www.transfer-arch.com/monograph/scenes-america-deserta/, vyhledáno 20. 10. 2019.
  21. ↑ Viz Oxford Index (pozn. 15).
  22. ↑ Paul Davies, Reyner Banham (1922–1988), The Architectural Review, June 4, 2019, https://www.architectural-review.com/essays/reputations/reyner-banham-1922-1988/10042859.article, vyhledáno 19. 10. 2019.
  23. ↑ Colin Marshall, A ‘radical alternative’: how one man changed the perception of Los Angeles, The Guardian, August 24, 2016, https://www.theguardian.com/cities/2016/aug/24/radical-alternative-reyner-banham-man-changed-perception-los-angeles, vyhledáno 19. 1. 2019.
  24. ↑ Cecilia Obiol, On the Boulevard:Learning from loving L. A., TRANSFER Global Architecture Platform, February 26, 2016, https://www.transfer-arch.com/reference/on-the-boulevard/, vyhledáno 19. 10. 2019.
  25. ↑ Christopher Hawthorne, Reading L. A.: A Reyner Banham classic turns 40, Los Angeles Times, April 22, 2011, https://latimesblogs.latimes.com/culturemonster/2011/04/reading-la-banhams-four-ecologies-turns-40.html, vyhledáno 19. 10. 2019.