Rudolf Viest
| Arm. gen. Rudolf Viest | |
|---|---|
 Jan Nepomuk Langhans: Rudolf Viest | |
| státní ministr exilové vlády v Londýně | |
| Ve funkci: 27. října 1941 – 12. listopadu 1942 | |
| Prezident | Edvard Beneš |
| Předseda vlády | Jan Šrámek |
| státní ministr (v ministerstvu národní obrany) exilové vlády v Londýně | |
| Ve funkci: 12. listopadu 1942 – 4. února 1945 | |
| Prezident | Edvard Beneš |
| Předseda vlády | Jan Šrámek |
| 2. ministr národní obrany exilové vlády v Londýně (pověřen řízením) | |
| Ve funkci: 19. září 1944 – 4. února 1945 | |
| Prezident | Edvard Beneš |
| Předseda vlády | Jan Šrámek |
| Předchůdce | Sergěj Ingr |
| Nástupce | nikdo (funkce zanikla) |
| Narození | 24. září 1890 Revúca  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 1945 (ve věku 54–55 let) ?  Německá říše |
| Příčina úmrtí | oběšení |
| Národnost | Slováci |
| Příbuzní | Dušan Viest (sourozenec) |
| Alma mater | Vysoká škola válečná |
| Profese | voják, důstojník, politik a československý legionář |
| Náboženství | luteránství |
| Ocenění | Odznak Československého partyzána (1947) Řád Ľudovíta Štúra 1. třídy – vojenské (1995) Řád rumunské hvězdy Řád čestné legie Řád znovuzrozeného Polska … více na Wikidatech |
| Commons | Rudolf Viest |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Rudolf Viest (24. září 1890, Revúca – 1944/1945?) byl slovenský divizní generál, velitel povstalecké armády na Slovensku v době Slovenského národního povstání, československý legionář v první světové válce[1] a jediný slovenský generál v předválečné ČSR.
Život
[editovat | editovat zdroj]Meziválečné období
[editovat | editovat zdroj]
Mezi lety 1920–1939 působil jako důstojník Československé armády v diplomatických a velitelských funkcích. Nejvyšší funkce dosáhl jako velitel 6. a 7. armádního sboru. Roku 1933 dosáhl hodnost brigádního generála, v roce 1938 byl povýšen do hodnosti divizního generála. Za mobilizace v září 1938 velel jednotkám VI. sboru. Byl členem delegace na československo-maďarských mezivládních jednáních 9. až 13. října 1938, na kterých se ve smyslu Mnichovské dohody měla vyřešit otázka maďarské menšiny v Československu.
Druhá světová válka
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1939 byl příslušníkem slovenské armády. Patřil ke skupině protifašisticky orientovaných důstojníků, udržoval styk s domácím odbojem i československou exilovou vládou v Londýně. Dne 14. března 1939 jako první podepsal prohlášení, ve kterém vystoupil proti činnosti, která vedla k odtržení Slovenska od ČSR. 29. srpna 1939 emigroval přes Maďarsko do Francie. Od 17. října 1939 byl členem Československého národního výboru v Paříži a velitelem tvořícího se exilového československého vojska. Od ledna 1940 velel 1. československé divizi ve Francii. Po okupaci Francie v červnu 1940 odešel do Anglie. Následně se stal členem Státní rady československé a ministrem československé exilové vlády v Londýně. Šlo o stoupence Edvarda Beneše.
Od 20. června 1944 byl zástupcem československého vládního delegáta pro osvobozená území. 22. srpna 1944 odletěl s československou vládní delegací z Anglie do SSSR. Odtud odletěl [6. října 1944 přes Moskvu s částí 2. československé paradesantní brigády do Banské Bystrice na pomoc SNP.
Poté se stal velitelem 1. československé armády na Slovensku po Jánu Golianovi a taktéž předsedou Rady na obranu Slovenska. Jeho prostřednictvím se československá exilová vláda pokoušela získat větší vliv ve vedení SNP a v armádě. V tomto období se však vojenská situace povstalecké armády začala zhoršovat. V noci z 27. na 28. října 1944 vydal v Donovalech poslední rozkaz: „Boj za slobodu Československa sa nekončí, bude pokračovať v horách“. Ve složitých podmínkách však nebyl schopen zabezpečit, aby se rozkaz dostal do všech povstaleckých vojenských jednotek, čímž přispěl k rozkladu povstalecké armády.
Dne 3. listopadu 1944 byl Viest s Golianem v Pohronském Bukovci zajat. Byli vyšetřováni v Banské Bystrici a Bratislavě, následoval transport do Berlína a odsouzení německým soudem k trestu smrti. Datum a místo jejich smrti není známé,[2] některé zdroje uvádí únor 1945 a koncentrační tábor Flossenbürg.[3][pozn. 1]
Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]
Řád svaté Anny, III. třída s meči a mašlí, 1916 (Rusko)
Medaile za chrabrost Miloše Obiliče[7], zlatá, 1916 (Srbské království)- Řád svaté Anny, III. třída s meči a mašlí, udělen podruhé 1919 (Rusko)
Válečný kříž 1914-1918, 1919 (Francie)
Řád sokola, s meči, 1919
Československý válečný kříž 1914–1918, 1920
Vojenský kříž [8], 1920 (Velká Británie)
Československá medaile Vítězství, 1922
Československá revoluční medaile, 1922
Pamětní medaile na válku 1914-1918, 1923 (Království SHS)
Řád čestné legie, V. třída – rytíř, 1927 (Francie)- Pamětní medaile na válku 1914-1918[9], udělena podruhé, 1928 (Království SHS)
Řád jugoslávské koruny, IV. třída, 1929 (Jugoslávské království)
Řád znovuzrozeného Polska, III. třída, 1930 (Polsko)
Československý válečný kříž 1939, 1940
Válečný kříž 1939-1945, 1941 (Francie)
Řád britského impéria, III. třída (CBE), 1941 (Velká Británie)
Řád znovuzrozeného Polska, II. třída, 1941 (Polsko)- Řád jugoslávské koruny, II. třída, 1942 (Jugoslávské království)
Pamětní medaile československé armády v zahraničí, 1944
Československá medaile za zásluhy, I. stupeň, 1944
Řád Slovenského národního povstání, I. třída, 1945 in memoriam
Hvězda 1939–1945 [10], 1945 in memoriam- Československý válečný kříž 1939, 1947 in memoriam
Odznak Československého partyzána[11], 1947 in memoriam
Bachmačská pamětní medaile, 1948 in memoriam
Řád rudé zástavy, 1969 in memoriam
Řád Milana Rastislava Štefánika, III. třída, 1991 in memoriam
Řád Ľudovíta Štúra, I. třída, udělen 30.08.1995 in memoriam (Slovensko)
Kříž obrany státu ministra obrany České republiky, 2008 in memoriam
_Rib.png){kind=small}
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ještě 8. dubna 1945 zveřejnil německý i český protektorátní tisk propagační zprávu o zajetí generálů Viesta, Goliana a dalších (Michal Petro a j.) a o jejich výpovědích, týkajících se role Sovětského svazu a západních spojenců při organizaci Slovenského národního povstání. O osudech zajatých vojáků ani o tom, zda byli v době zveřejnění naživu, se články nezmiňovaly.[4] [5][6]
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rudolf Viest na slovenské Wikipedii.
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 20-21, str.168-169
- ↑ gen. Rudolf Viest [online]. Muzeumsnp.sk [cit. 2013-05-08]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ Rudolf Viest [online]. Vlada.cz [cit. 2013-05-08]. Dostupné online.
- ↑ Warum der slowakische Aufstand scheiterte. Volksdeutsche Zeitung. 1945-05-08, s. 2. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 1803-9405. (německy)
- ↑ Vratkost "československé" koncepce Benešovy. Polední list. 1945-04-08, s. 1. Dostupné online po registraci. Dostupné online. ISSN 1804-8838.
- ↑ Zákulisí česko-slovenské emigrace. Venkov. 1945-04-08, s. 1. Dostupné online. ISSN 1805-0905.
- ↑ Válka.cz, Medaile za chrabrost Miloše Obiliče
- ↑ Válka.cz, Vojenský kříž
- ↑ Válka.cz, Pamětní medaile na válku 1914-1918
- ↑ Válka.cz, Hvězda 1939-1945
- ↑ Válka.cz, Odznak Československého partyzána
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudolf Viest na Wikimedia Commons - Válka.cz, armádní generál Rudolf Viest
- Generál Viest se raději nechal zajmout, než by riskoval vypálení obce Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné životopisné informace, archivní ukázky projevů, vzpomínky pamětníků.
