Stanislav Sucharda

Stanislav Sucharda
Narození12. listopadu 1866
Nová Paka
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí5. května 1916 (ve věku 49 let)
Bubeneč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov[1]
Alma materVysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolánísochař, učitel a medailér
PříbuzníAnna Boudová Suchardová (sestra)
Vojtěch Sucharda (bratr)
Alois Bouda (švagr)
Cyril Bouda (synovec)
Jaroslav Bouda (synovec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Matrika narozených města Nová Paka – záznam o narození Stanislava Suchardy
Pamětní deska na rodném domě sochaře Stanislava Suchardy v Nové Pace

Stanislav Sucharda (12. listopadu 1866 Nová Paka[2] – 5. května 1916 Bubeneč[3]) byl český sochař, medailér a designér. Vytvářel monumentální sochařská díla jako pomník Františka Palackého v Praze, medaile a plakety.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze staré řezbářské a sochařské rodiny Suchardů na Novopacku, jejímž zakladatelem byl Jan Sucharda (1770–1820).[4] Stanislavův otec byl Janův vnuk Antonín Sucharda, matka Anna byla rozená Šádková, dcera novopackého mlynáře. Stanislav měl čtyři sourozence a všichni se podíleli na činnosti rodinné dílny. Bratři Bohuslav a Vojtěch jako sochaři, sestry Anna a Miroslava se staly malířkami.[5]

Stanislav Sucharda začal studovat sochařství u Josefa Maudera na Uměleckoprůmyslové škole (1884) a po krátkém pobytu na Vídeňské akademii přešel do Prahy, kde roku 1892 absolvoval jako žák J. V. Myslbeka na Uměleckoprůmyslové škole (1886–1892). Na škole zůstal jako Myslbekův asistent a pomocný učitel modelování.

Všichni členové rodiny Suchardových byli aktivními členy Sokola a po příchodu do Prahy Stanislav působil v místní organizaci jako cvičitel. Pro Sokol vytvořil množství plaket, odznaků a reliéfů.[5]

Roku 1894 se oženil s Annou Grohovou (1870–1923), s níž měl syna Stanislava (* 1896) a dceru Martu (1899–1986). Dekretem c. a k. ministerstva kultu a vyučování byl 28. února 1899 jmenován řádným profesorem.[6] V letech 1894–1915 působil jako profesor sochařství Umělecko-průmyslové školy v Praze. Podnikl zahraniční studijní cesty do Německa, Francie a Itálie (1889–1892, se svým otcem), později sám navštívil Francii a Anglii (1903), Holandsko a Belgii (1905), Itálii a Francii (1907, 1908), Anglii, Belgii a Německo (1908) a znovu Francii (1909). Počátkem 1. světové války společně s bratrem Vojtou narukovali jako vojáci na východní frontu. Na následky válečného zranění zemřel po návratu do Čech předčasnou smrtí roku 1916, zatímco Vojta upadl do ruského zajetí.

V letech 1895–1896 pro něj architekt a stavitel František Schlaffer podle návrhu Jana Kouly postavil vilu v Bubenči u Prahy ve Slavíčkově ulici čp. 151/15, jejíž ateliér ale po Suchardově vítězství v soutěži na pomník Františka Palackého pro vytvoření tak rozsáhlého díla nestačil; proto mu v letech 1904–1907 architekt Jan Kotěra vyprojektoval a postavil nedaleko novou vilu s ateliérem ve Slavíčkově ulici čp. 248/VII. Ve vile se nachází muzeum Stanislava Suchardy a jeho odkaz udržuje nadace, založená v roce 2008 jeho vnuky.[7]

Byl členem SVU Mánes od roku 1896 a členem České akademie věd a umění (1901). V letech 1900–1904, 1906, 1909 a 1911 byl předsedou SVU Mánes.[8]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
Pomník Františka Palackého (S. Sucharda autorem centrální části, skupiny po stranách vytvořil J. Mařatka)

Jeho rané dílo v období 90. let bylo ovlivněno převládajícím silným patriotickým cítěním i Myslbekovým realismem. Zájem o selský lid a rodinná a intimní povaha reliéfní kompozice Ukolébavka (1892) mu získala popularitu a také Reichelovu cenu vídeňského Künstlerhausu. V dalších reliéfech a plaketách se uplatňuje symbolistní a secesní stylizace (Vrba, 1897, Mzda). Od počáteční plné plasticity postupně přechází ke snižování reliéfu až téměř k jeho pozadí a ve stále větší míře uplatňuje účinek světla.[9]

Francouzské vlivy, inspirované zejména Augustem Rodinem po jeho výstavě v Praze (1902), se projevily potřebou integrovat všechny moderní směry v sochařství a rozvinutím Suchardova vlastního lyrického cítění v secesním stylu a v ideovém souznění se svými vrstevníky a přáteli, jimiž byli malíři František Bílek a Jan Preisler, sochař Josef Mařatka a architekt Jan Kotěra. Dokladem spolupráce s Kotěrou jsou Suchardovy figurální dekorace u vchodu do Národního domu v Prostějově nebo na průčelí muzea v Hradci Králové.

Sucharda byl již svými současníky velmi ceněn, nejen jako sochař monumentální plastiky. Jeho vrcholným dílem je pomník Františka Palackého v Praze, který době svého vzniku symbolizoval úspěšnou emancipaci českého národa a jeho cestu k vlastní státnosti. V roce 1901, kdy spolu s architektem Aloisem Dryákem získali v soutěži 1. cenu, obdržel Sucharda také Řád Františka Josefa. Bronzové sochy symbolizují mýtus o znovuzrození českého národa, zatímco vlastní sedící figura Františka Palackého, která vznikla později, má modernější a zjednodušený tvar oproštěný od detailů.[10]

Věnoval se také komorním formátům – plaketám, dekorativním reliéfům tepaným z mědi či odlévaným z litiny, medailím a odznakům v nízkém reliéfu. Jeho medailérská tvorba zahrnuje na 150 položek.[5] Obdržel řadu mezinárodních ocenění (1904 – stříbrná a zlatá medaile na světové výstavě v St. Louis, první cena v soutěži na prémii Rakouské společnosti pro podporu medailérského umění a drobné plastiky (medaile Jaro), třetí cena v soutěži vídeňského uměleckoprůmyslového muzea, malá zlatá medaile na umělecké výstavě v mnichovském Glasplastu, 1910 – zlatá medaile na mezinárodní výstavě medailérského umění v Bruselu, 1913 – zlatá medaile na mezinárodní výstavě medailérského umění v Gentu). Roku 1915 se Sucharda stal prvním profesorem medailérské školy na pražské Akademii.

K jeho spolupracovníkům patřil Jože Plečnik, na jehož podnět vytvořil plakety a reliéfy zdobené českými polodrahokamy, většinou používané hradní kanceláří jako čestné dary. Suchardu inspiroval také k realizaci pomníkových kompozic, jako První Pražané, Nanebevzetí Husa, Žižka.[5]

Sucharda je autorem množství podobizen významných osobností, příbuzných, přátel i prací na zakázku. Vrchol jeho portrétního umění představují ženské hlavy z let 1910–1916. Kolem roku 1910 se Sucharda seznámil s Vlastou Zindlovou, která se stala jeho přítelkyní a jejíž tvář je zachycena na mnoha kresbách, reliéfech i plastikách.[5]

Vlasta Zindlová (1911)

Známá díla

[editovat | editovat zdroj]

Pozůstalost

[editovat | editovat zdroj]

Umělecká pozůstalost je uložena v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, jednotlivá díla jsou v Národní galerii v Praze, v Galerii hlavního města Prahy, v Národním muzeu a v regionálních muzeích v Nové Pace a v Hořicích. Rukopisná pozůstalost zůstala v majetku rodiny.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ hrob sochaře Stanislava Suchardy na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-06. 
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  3. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Gotharda v pražské Bubenči
  4. ↑ Jaroslav Duchoň – Nová Paka byla kolébkou řady významných osobností, Hradecké noviny.
  5. ↑ a b c d e KRUMHOLZ, Martin. Stanislav Sucharda (1866–1916): Tvůrčí proces. Praha: Nadace Muzeum Stanislava Suchardy, 2019. 30 s. ISBN 978-80-270-6996-5. 
  6. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Konskripční přihlášky obyvatel Prahy z let 1830–1920
  7. ↑ Muzeum Stanislava Suchardy | Stanislav Sucharda. stanislav-sucharda.cz [online]. [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. 
  8. ↑ Dačevová R, a kol., 2012, s. 126
  9. ↑ Dačevová R, a kol., 2012, s. 74
  10. ↑ Dačevová R, a kol., 2012, s. 75
  11. ↑ Suchardova vila [online]. Nadace Stanislava Suchardy, 2013 [cit. 2020-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-06. 
  12. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  13. ↑ Historie stavby muzea v HK

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Rumjana Dačevová a kol., Karáskova galerie, Památník národního písemnictví Praha 2012, ISBN 978-80-87376-01-0
  • Martin Krummholz, Stanislav Sucharda 1866-1916, kat. 32 s., Městské muzeum, Nová Paka 2006
  • Metamorfózy politiky - pražské pomníky 19. století, kolektiv autorů, editorky Kateřina Kuthanová a Hana Svatošová. Praha 2013.
  • Obecní dům v Praze, díly I.–II., Praha 1995.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
Mikoláš Aleš 		1896–1899
Stanislav Sucharda 		Nástupce:
Karel Ludvík Klusáček
Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
Karel Ludvík Klusáček 		1900–1904
Stanislav Sucharda 		Nástupce:
Max Švabinský