Stjepan Mesić

Stjepan Mesić
Stipe Mesić
Stipe Mesić
Prezident Republiky Chorvatsko
Ve funkci:
18. února 2000 – 18. února 2010
PředchůdceZlatko Tomčić, zastupující
NástupceIvo Josipović
Předseda Předsednictva SFRJ
Ve funkci:
1. července 1991 – prosinec 1991
PředchůdceBorislav Jović
Nástupcefunkce zanikla
Předseda vlády Republiky Chorvatsko
Ve funkci:
30. května 1990 – 24. srpna 1990
PředchůdceAntun Milović
NástupceJosip Manolić
Předseda Komory zástupců
Ve funkci:
7. září 1992 – 24. května 1994
PředchůdceŽarko Domljan
NástupceNedjeljko Mihanović
Stranická příslušnost
ČlenstvíSKJ (do 1971)
HDZ (do 1994)
HND (do 1997)
HNS (do 2000)
Narození24. prosince 1934 (89 let)
Orahovica, Království Srbů, Chorvatů a SlovincůKrálovství Srbů, Chorvatů a Slovinců Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
ChoťMilka Dudunić
Děti2[1]
Alma materUniverzita Záhřeb
Zaměstnáníprávník, soudce
Profesepolitik, politický komisař a advokát
OceněníŘád bílého dvojkříže 1. třídy (2001)
velkokříž s řetězem Řádu bílé růže (2009)
rytíř velkokříže Řádu sv. Michala a sv. Jiří
Řád bílé růže
rytíř velkokříže s řetězem Záslužného řádu Italské republiky
… více na Wikidatech
PodpisStjepan Mesić, podpis
Webová stránkaArchivní webová stránka
CommonsStjepan Mesić
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stjepan „Stipe“ Mesić (* 24. prosince 1934,[2] Orahovica) je chorvatský politik, poslední předseda Předsednictva SFRJ a bývalý chorvatský prezident.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Dětství

[editovat | editovat zdroj]

Mesić se narodil před půlnocí 24. prosince 1934.[3] V roce 1936 zemřela při potratu Stipeho matka Magdalena.[4] Mesićova sestra Marija byla poté poslána na výchovu za strýcem do Francie a o malého Stjepana se starala babička.[5] V roce 1938 se Mesićův otec Josip oženil s Milevou Jović, se kterou měl další dvě děti: Slavka (* 1939) a Jelici (* 1946).[4] V roce 1941 se Josip zapojil do partyzánského boje proti fašistům.[4] Malý Stjepan prožil část války v kopcích okolo Požegy, poslední měsíce války prožila rodina jako uprchlíci v Maďarsku.[5] Rodina se vrátila do Slavonie, kde Josip vykonával různé politické funkce.[4]

Studia a založení rodiny

[editovat | editovat zdroj]

První léta studia absolvoval Mesić v Našici, zbytek základní školy a první dvě léta osmiletého gymnázia absolvoval v Osijeku.[5] Neboť Mesićův otec získal funkci v Orahovici, vrátila se rodina do Stipeho rodného domu a ten gymnázium dokončil v Požeze.[4][5] Ještě za gymnaziálních studií je mu za odměnu nabídnuto členství ve Svazu komunistů Jugoslávie (SKJ), což neodmítl.[3] Po gymnáziu nastupuje v roce 1955 na právnickou fakultu záhřebské univerzity.[3][4] Pokoj na kolejích chvíli sdílel s pozdějším předsedou SKJ a ministrem Stipe Šuvarem.[3] Právnickou fakultu absolvoval v roce 1961.[6] Ve stejném roce si vzal Milku Dudunić, se kterou měl dvě dcery: Sašu (* 1961) a Dunju (* 1963).[5]

Život v komunistické Jugoslávii

[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování fakulty nastoupil na praxi k městskému soudu v Orahovici a okresní prokuratuře v Našici, po skončení povinné vojenské služby nastupuje v roce 1963 jako soudce na městský soud v Orahovici.[3][5] V roce 1965 se jako nezávislý kandidát stal členem tehdejšího parlamentu SR Chorvatsko.[7] Ve stejném roce se stal starostou Orahovice.[7] V obci zanedlouho začala vyrůstat první soukromá továrna v Jugoslávii, což vyvolalo pozornost samotného maršála Tita, který na Mesićovo konto ve svém projevu řekl:

„ Ve Slavonii nějaký malý starosta restauruje kapitalismus.[7] “

Počátkem sedmdesátých let se Mesić aktivně zapojil do Chorvatského jara.[3] Po Titově projevu v Karađorđevu, kterým reformní proces v Chorvatsku označil za pokus o kontrarevoluci, odstoupili ze svých funkcí nejvyšší představitelé chorvatského komunistického svazu a i samotné republiky.[8] O funkce přišel také Mesić, který byl navíc postaven i před soud.[7] Nakonec po sérii odvolání mu Vrchní soud Chorvatska udělil jednoletý trest.[3] Výkon trestu absolvoval v Staré Gradišce.[6] V tamější věznici se potkal s Vladem Gotovacem, Markem Veselicou, Petarem Šaleem a Draženem Budišou.[3] Tato sestava se opět shledala v chorvatské politice počátku devadesátých let.

Po propuštění se Mesićovi nedařilo najít práci, po sto padesáti žádostech u různých firem byl nakonec zaměstnán v záhřebském projektantském úřadu, jehož ředitelem se stal v roce 1981.[5][7]

Počátkem devadesátých let se Mesić zapojil do formujícího se Chorvatského demokratického společenství (HDZ), jehož hlavní postavou byl Franjo Tuđman. Na prvním zasedání chorvatského parlamentu, který vzešel z prvních svobodných voleb, 30. května 1990 byl Franjo Tuđman zvolen předsedou republikového předsednictva (od července 1990 prezident[9]) a Mesić se stal předsedou vlády.[10] Funkci ale vykonával pouze tři měsíce, neboť v srpnu byl delegován do federálního Předsednictva, kde vystřídal Stipe Šuvara, jenž patřil mezi poslední vysoké stranické funkcionáře, kteří se profilovali proti nacionalismu.[11]

Předseda Předsednictva

[editovat | editovat zdroj]

V čele federálního předsednictva stál na rok ustavený delegát jednotlivých republik a autonomních oblastí SFRJ. Klíč, podle kterého byl předseda vybírán, fungoval od roku 1980, kdy zemřel doživotní prezident Tito. Delegát, který měl úřadujícího předsedu vystřídat, působil v předchozím roce jako místopředseda Předsednictva. 15. května 1991 se měl předsedou Předsednictva stát právě Stjepan Mesić jako delegát Chorvatska. Delegáti Srbska a Černé Hory ho však odmítli, a tak se poprvé v dějinách tohoto orgánu o předsedovi hlasovalo.[12] Výsledek byl nerozhodný: pro byli delegáti Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a Slovinska, proti byli zástupci Srbska, Kosova, Vojvodiny a Černé Hory.[13][14] Ve výsledku tak Předsednictvo nemělo ani předsedu, ani místopředsedu, tedy nikoho, kdo by mohl legálně svolat jeho zasedání. Začala tak ústavní krize, která trvala až do července 1991, kdy Brionskou deklarací bylo mimo jiné dohodnuto, že do funkce předsedy Předsednictva zpětně k 1. červenci 1991 nastoupí Mesić.

Poté, co Chorvati v říjnu 1991 potvrdili své vystoupení z jugoslávské federace, se Mesić – právně nejvyšší velitel ozbrojených sil Jugoslávie – skrýval před bombardováním ze strany Jugoslávské lidové armády v jednom ze záhřebských krytů.[15][16] 15. listopadu 1991 odstoupil se zpětnou účinností k 8. říjnu, ale po naléhání mezinárodního společenství setrval až do prosince 1991, kdy se rozpadly ústavní instituce federace.[6][16] Od osmého října měla ale federace fakticky dva předsedy Předsednictva, neboť zbývající členové federace (Srbsko, Černá Hora, Kosovo a Vojvodina) pokračovali v rotaci a do funkce ustavili Branka Kostiće z Černé Hory. Jelikož byl Mesić ustaven do funkce ještě za plného počtu členů Předsednictva, bývá považován za jeho posledního předsedu. Nepřesně je Mesić někdy uváděn jako poslední jugoslávský prezident.

První léta samostatného Chorvatska

[editovat | editovat zdroj]

V září 1992 se Mesić stal předsedou jedné z tehdejších komor chorvatského parlamentu.[5] Brzy se začaly objevovat rozpory s Tuđmanem především v otázce role Chorvatska v Bosně a divoké privatizace v Chorvatsku, Mesić se pokusil na svou stranu získat další poslance HDZ, ale nakonec ho do nové strany – mezi Chorvatské nezávislé demokraty – následovali jen někteří členové HDZ.[7]

Mesić kvůli odchodu z HDZ přišel o funkci předsedy parlamentní komory a o rok později nebyl ani zvolen za poslance parlamentu.[7] Stal se z něj ostrý kritik politiky Franja Tuđmana a v roce 1998 dokonce ve vztahu k chorvatské politice v Bosně svědčil před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY).[17]

V roce 1997 došlo u Chorvatských nezávislých demokratů k rozvratu a část členů, včetně Mesiće, odešla do Chorvatské národní strany – Liberální demokraté (HNS).[6] V prosinci 1999 podlehl rakovině dosavadní prezident Franjo Tuđman.[18]

Prezidentský úřad

[editovat | editovat zdroj]

První kolo prezidentské volby se uskutečnilo 24. ledna 2000 a Mesić získal 45 % hlasů, druhý skončil liberál (a bývalý Mesićův spoluvězeň) Dražen Budiša (28,3 %) a až třetí kandidát HDZ Mate Granić (21,69 %).[19] Ve druhém kole zvítězil Stjepan Mesić a 18. února 2000 převzal funkci od předsedy Komory zástupců Zlatka Tomčiće, který ji šestnáct dní vykonával v zastoupení za zesnulého prezidenta Tuđmana.[6] Jeho inaugurace již naznačovala, že se Chorvatsko dostalo z mezinárodní izolace: zatímco na Tuđmanově prosincovém pohřbu byl pouze turecký prezident Süleyman Demirel, Mesićovy únorové inauguraci přihlíželo již osm prezidentů, premiéři okolních zemí, americká ministryně zahraničí Madeleine Albright a pozdější srbský premiér Zoran Đinđić.[7]

Zkouška ohněm čekala Mesiće v září 2000, kdy dvanáct chorvatských generálů – Janko Bobetko, Davor Domazet-Lošo, Ivan Čermak, Ivan Basarac, Krešimir Čosić, Ante Gotovina, Damir Krstičević, Ivan Kapular, Mirko Norac, Milenko Filipović, Ivan Korade, Nojko Marinović – signovalo otevřený dopis, ve kterém protestovali proti tomu, že vláda Ivici Račana považuje bojovníky za svobodu z Vlastenecké války za zločince.[20] Mesić sedm vzpurných generálů penzionoval, Račan ale prohlásil, že činnost armády v rámci operací Blesk a Bouře nemůže být předmětem obvinění v Haagu.[7][19]

Mesić také v souladu se svými předvolebními sliby souhlasil s omezením své pravomoci a s přechodem Chorvatska od poloprezidentské k parlamentní demokracii.[7]

Znovu byl do funkce prezidenta zvolen v lednu 2005, druhá skončila současná chorvatská premiérka Jadranka Kosor (HDZ).[6][21] 18. února 2010 ho ve funkci vystřídal prof. Ivo Josipović.[22]

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Unuka Sara je trudna: Stjepan Mesić (79) će postati pradjed. www.24sata.hr [online]. [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. (chorvatsky) 
  2. ↑ Ured Predsjednika Republike Hrvatske. Stjepan Mesić - biography [online]. C2003 [cit. 2010-02-21]. [online] pořízeném dne 2010-11-28. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f g h Biografije. Stipe Mesić [online]. C1999-2009 [cit. 2009-09-10]. [online] pořízeném dne 2012-07-17. (chorvatsky) 
  4. ↑ a b c d e f Vojska.net. Josip Mesic: 1906 - 1955 [online]. [2004-2008] [cit. 2009-09-10]. [online]. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e f g h Vojska.net. Stjepan Mesic - Stipe: 1934 [online]. [2004-2008] [cit. 2009-09-10]. [online]. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e f Ured Predsjednika Republike Hrvatske. Stjepan Mesić - biography [online]. C2003 [cit. 2009-08-20]. [online] pořízeném dne 2005-01-31. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e f g h i j LIPOVAC, Marijan. Zvolením Mesiće Chorvati odmítli vládu jedné strany. Na Východ [online]. C2000-2006 [cit. 2009-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-05. ISSN 1214-2492. 
  8. ↑ RYCHLÍK, Jan; PERENĆEVIĆ, Milan. Dějiny Chorvatska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3. S. 346. 
  9. ↑ Odluka o proglašenju Amandmana LXIV. do LXXV. na Ustav Socijalističke Republike Hrvatske. Narodne novine. 1990-07-25. Dostupné online [cit. 2009-09-10]. ISSN 1331-7725. (chorvatsky) 
  10. ↑ RYCHLÍK, Jan; PERENĆEVIĆ, Milan. Dějiny Chorvatska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3. S. 364. 
  11. ↑ ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny Jihoslovanských zemí. 2.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 572. 
  12. ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 60. (srbština) 
  13. ↑ RYCHLÍK, Jan; PERENĆEVIĆ, Milan. Dějiny Chorvatska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3. S. 374. 
  14. ↑ KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd: Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 64. (srbština) 
  15. ↑ Odluka o raskidu državno-pravnih sveza sa SFRJ. Narodne novine. 1991-10-08. Dostupné online [cit. 2009-09-10]. ISSN 1331-7725. (chorvatsky) 
  16. ↑ a b RYCHLÍK, Jan; PERENĆEVIĆ, Milan. Dějiny Chorvatska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3. S. 381. 
  17. ↑ United nations: International Tribunal for the Prosecution of Persons Responsible for Serious Violations of International Humanitarian Law Committed in the Territory of former Yugoslavia since 1991. Judgement: Prosecutor v. Josip Jović [pdf]. 2006-08-30 [cit. 2009-09-10]. S. 2. [online]. (anglicky) 
  18. ↑ Hrvatska Radiotelevizija. Statements of Franjo Tudjman’s closest associates. Arhiv vijesti [online]. 1999-12-11 [cit. 2009-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-29. (anglicky) 
  19. ↑ a b RYCHLÍK, Jan; PERENĆEVIĆ, Milan. Dějiny Chorvatska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3. S. 399. 
  20. ↑ Hrvatski generali u otvorenom pismu pozivaju da se prestane blatiti Domovinski rat. S. 5. Vjesnik [online]. [cit. 2009-09-10]. S. 5. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-11-18. (chorvatsky) 
  21. ↑ RYCHLÍK, Jan; PERENĆEVIĆ, Milan. Dějiny Chorvatska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3. S. 402. 
  22. ↑ Ured Predsjednika Republike Hrvatske. Najava događaja za četvrtak, 18.02.2010. [online]. 2010 [cit. 2010-02-18]. [online]. (chorvatsky) [nedostupný zdroj]
  23. ↑ 10542/AB XXIV. GP - Anfragebeantwortung, s. 1446 Dostupné online
  24. ↑ » State Honours | Slovak-Republic.org [online]. [cit. 2020-03-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Prezident SR - Rad bieleho dvojkrza, I. trieda. web.archive.org [online]. 2011-05-15 [cit. 2022-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-15. 
  26. ↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2020-03-18]. Dostupné online. 
  27. ↑ lex.justice.md [online]. [cit. 2020-07-08]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Politické funkce
Předsedové Předsednictva SFRJ Jugoslávie
Josip Broz Tito (1971 - 1980) • Lazar Koliševski (1980) • Cvijetin Mijatović (1980 - 1981) • Sergej Kraigher (1981 - 1982) • Petar Stambolić (1982 - 1983) • Mika Špiljak (1983 - 1984) • Veselin Đuranović (1984 - 1985) • Radovan Vlajković (1985 - 1986) • Sinan Hasani (1986 - 1987) • Lazar Mojsov (1987 - 1988) • Raif Dizdarević (1988 - 1989) • Janez Drnovšek (1989 - 1990) • Borisav Jović (1990 - 1991) • Stjepan Mesić (1991)
 Standarta hlavy SFRJ 1963 - 1991
Předsednictvo SFRJ 1989–1991 Jugoslávie
SR Bosna a Hercegovina SR Bosna a Hercegovina
Bogić Bogićević (1989–1991)
 Státní znak SFRJ
SR Černá Hora SR Černá Hora
Nenad Bućin (1989–1991) • Branko Kostić (1991)
(SR) Chorvatsko SR Chorvatsko/Chorvatsko
Stipe Šuvar (1989–1990) • Stjepan Mesić (1990–1991)
(SR) Makedonie SR Makedonie
Vasil Tupurkovski (1989–1991)
(SR) Slovinsko SR Slovinsko
Janez Drnovšek (1989–1991)
(SR) Srbsko SR Srbsko
Borisav Jović (1989–1991)
(S)AO Kosovo SR Srbsko
Riza Sapundžiju (1989–1991) • Sejdo Bajramović (1991)
(S)AO Vojvodina SR Srbsko
Dragutin Zelenović (1989–1990) • Jugoslav Kostić (1990–1991)
Prezidenti Chorvatska
Franjo Tuđman (1990–1999) • Vlatko Pavletić* (1999–2000) • Zlatko Tomčić* (2000) • Stjepan Mesić (2000–2010) • Ivo Josipović (2010–2015) • Kolinda Grabarová Kitarovičová (2015–2020) • Zoran Milanović (od 2020)
 Standarta prezidenta
* v zastoupení
Premiéři Chorvatska
SR Chorvatsko (1945–1990)
SR Chorvatsko
SR Chorvatsko
Vladimir Bakarić (1945–1953) • Jakov Blažević (1953–1962) • Zvonko Brkić (1962–1963) • Mika Špiljak (1963–1967) • Savka Dabčević-Kučar (1967–1969) • Dragutin Haramija (1969–1971) • Ivo Perišin (1971–1974) • Jakov Sirotković (1974–1978) • Petar Fleković (1978–1982) • Ante Marković (1982–1985) • Antun Milović (1986–1990)
Republika Chorvatsko (od 1990)
Republika Chorvatsko
Republika Chorvatsko
Stjepan Mesić (1990) • Josip Manolić (1990–1991) • Franjo Gregurić (1991–1992) • Hrvoje Šarinić (1992–1993) • Nikica Valentić (1993–1995) • Zlatko Mateša (1995–2000) • Ivica Račan (2000–2003) • Ivo Sanader (2003–2009) • Jadranka Kosorová (2009–2011) • Zoran Milanović (2011–2016) • Tihomir Orešković (2016) • Andrej Plenković (od 2016)