Synektika je technika řešení problémů, která spočívá v propojování různých a zdánlivě nesouvisejících prvků za účelem hledání kreativních řešení problémů.[1] Tato technika se tedy zakládá zejména na analogiích a analogickém uvažování, které zdůrazňují neobvyklé aspekty problému a nabízí alternativní způsoby uvažování. Tvůrci této techniky jsou George M. Prince a William J. J. Gordon.
Výraz synektika vychází ze dvou řeckých slov, která označují spojování odlišných a zdánlivě irelevantních prvků.[2] Principem synektiky je totiž získat pomocí čtyř typů analogií odlišný a nový náhled na problém, který by měl pomoci s objevením kreativního řešení problému. Řešitel se tedy skrze tuto techniku snaží pohlížet na tytéž staré věci novým způsobem. Jinými slovy jde v rámci synektiky o to zaujmout takový přístup, který činí z cizího známé a ze známého cizí.[3] Oproti jiným technikám na podporu kreativního myšlení tak klade synektika důraz na iracionální a nevědomé procesy.[zdroj?]
Synektika se zakládá na třech předpokladech:
Doporučeným postupem pro využití synektiky je sestavení skupiny pěti až šesti osob z různých zázemí, přičemž je také žádoucí, aby byly i osobnosti účastníků různorodé.[3] Skupina pak za pomocí čtyř typů analogií diskutuje o stanoveném problému. Celá diskuze je nahrávána a následně analyzována. Cílem je zjistit, jak vznikly některé z vymyšlených konceptů a jakým způsobem byly dále rozvíjeny. Podstatným aspektem synektiky je navíc snaha implementovat navržená řešení sestrojením modelů anebo prototypů, což umožňuje posoudit, zda je dané řešení opravdu vhodné.[3]
Synektiku je možné aplikovat také v kontextu vzdělávání. Využívání analogií umožňuje studentům zasadit probírané koncepty do jejich každodenního života, což vede ke snížení abstraktnosti konceptů a tedy k lepšímu porozumění problematice.[4] Využívání modelu založeného na analogickém uvažování také podporuje schopnosti metakognice a kreativního myšlení.[5]
V rámci synektického přístupu se pracuje se čtyřmi typy analogií, tedy čtyřmi mechanismy přetváření známého na neznámé, jimiž jsou osobní analogie, přímé analogie, symbolické analogie a fantazijní analogie.[2]
Mechanismus osobních analogií od řešitele vyžaduje vcítění se do prvku, který hraje roli v problému.[1] Jinými slovy osobní analogie označují identifikaci se složkami problému – tento mechanismus se tak podobá empatii.[2] Řešitel pomocí této analogie dodá prvku lidské charakteristiky, což mu umožní podívat se na problém z jiné perspektivy.[zdroj?]
Příklady:
Přímé analogie jsou založeny na přímém srovnání paralelních faktů, znalostí anebo technologií.[2] Dochází tak k přenášení problematiky do jiné domény, přičemž bývají v tomto kontextu mnohdy využívány struktury, které lze najít v přírodě.[1]
Příklady:
Mechanismus symbolických analogií spočívá ve využití objektivních a neosobních obrazů k popsání problému. Nejde přitom o to, aby byl výsledek realistický anebo proveditelný, ale měl by být esteticky uspokojivý.[2]
Příklady:
Fantazijní analogie pobízí k úvahám, jak by mohlo vypadat řešení problému, kdyby bylo nemožné najednou možným.[1] Jde tedy o to najít takové řešení, které by bylo uskutečnitelné jen v nejdivočejší fantazii a poté možná řešení převést do praktičtějších měřítek.[2]
Příklady: