Gottfried Lindauer

Gottfried Lindauer
Bohumír Lindauer - Autoportrét
Bohumír Lindauer - Autoportrét
Narození5. ledna 1839
Plzeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí13. června 1926 (ve věku 87 let)
Woodville
Nový ZélandNový Zéland Nový Zéland
Místo pohřbeníWoodville Old Cemetery
Alma materAkademie výtvarných umění ve Vídni (1855–1862)
Povolánímalíř, zahradník a výtvarník
DětiVictor Wilhelm Lindauer
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohumír Lindauer, také známý jako Gottfried Lindauer, či Lindaur (5. ledna 1839 Plzeň[1] – 13. června 1926 Woodville, Nový Zéland), byl novozélandský umělec českého původu, který se proslavil svými portréty Maorů.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Plzni jako syn zahradníka Hynka (Ignáce) Lindauera a Marie Šmídové. Jeho vzdáleným příbuzným byl českobudějovický biskup Josef Ondřej Lindauer, proto se někdy objevuje, že jeho kmotrem při křtu byl vlastenec a českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík.[2] Jiný významný český duchovní, Josef kardinál Beran, byl jeho prasynovcem. Bohumír se sice vyučil zahradníkem, ale více ho to táhlo ke kreslení. Proto v šestnácti letech odešel do Vídně, kde se nechal zapsat na malířské akademii. Zde se učil mimo jiné i u Josefa von Führicha a Leopolda Kuppelwiesera, významných malířů náboženských obrazů.[2] V roce 1862 studia ukončil a vrátil se do Plzně. Tady však nemohl sehnat žádné zakázky, proto kvůli práci cestoval. Postupně působil v Haliči, Polsku a Rusku. Z této doby pochází také jeho nejvýznamnější dílo vytvořené v Česku – soubor dvou desítek obrazů a fresková výzdoba kaple svatého Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách.[3] Po návratu do Plzně si zařídil malířský ateliér, maloval portréty místních měšťanů a důstojníků. Jelikož se snažil vyhnout hrozící vojenské službě, nastoupil v dubnu 1874 na parník Reichstag, který jej dovezl na Nový Zéland. Dne 6. srpna 1874 zakotvil parník i s Lindauerem v přístavu Port Nicholson na dnešním předměstí Wellingtonu. Odtud se přesunul na Jižní ostrov, kde se usadil ve městě Nelson. Zde se u pana Harlinga učil anglicky a v roce 1881 se stal řádným občanem Nového Zélandu.[2]

Hinepare, příslušnice maorského kmene z konce 19. století – portrét od Bohumíra Lindauera

Během prvních let svého působení na Novém Zélandu se živil jako fotograf – nejprve v Nelsonu, později patrně i ve Wellingtonu. V roce 1876 se přestěhoval do Aucklandu, kde se seznámil s podnikatelem Henrym Partridgem, jemuž se zalíbily jeho portréty, především Maorů s nimiž se dokázal sblížit. Díky zájmům o tyto obrazy uspořádal Lindauer v roce 1877 ve Wellingtonu svoji první výstavu. [2] V následujících procestoval další části souostroví. Deset měsíců pobýval v Thames na Koromandelském poloostrově, kde vznikl i jeden z jeho nejznámějších obrazů – portrét Heeni Hirini (též označované jako Henne Rupene či Ana Rupene) s dítětem. Ten zaujal právníka, ornitologa a znalce Maorů Waltera Bullera, s nímž Lindauer procestoval další části Severního ostrova.[2] Kromě toho pobýval nějaký čas i v Austrálii.

V roce 1879 se v Melbourne oženil s Emilií Wipperovou, původem z Gdaňska. Ta však koncem února 1880 zemřela, snad na následky komplikací v těhotenství. Přestěhoval se do Napieru a v roce 1885 se podruhé oženil a to s Rebeccou Pettyovou, která pracovala jako kuchařka guvernéra, a s ní měl syny Hectora a Victora. V roce 1886 se oba zúčastnili britské koloniální výstavy v Londýně. Tady vystavoval 20 obrazů, přičemž jeden z nich – Dívka z Poi – byl věnován tehdejšímu korunnímu princi a později králi Edwardu VII.[2] Lindauer následně vystavoval v dalších novozélandských městech a některé obrazy, které Partridge odkoupil, se dostaly i do galerie na Queen Street v Aucklandu. V roce 1889 se se svou manželkou usadil ve Woodvillu u Aucklandu. Postavil zde dům a vybudoval ateliér. Jako vyučený zahradník sázel stromy a šlechtil si zahradu. Zde pobýval s výjimkou dvou návštěv Evropy až do své smrti. [2] V roce 1904 se některé jeho obrazy objevily na světové výstavě v americkém St. Louis, kde obraz Henne Rupene, resp. jedna z dvaceti verzí, obdržel zlatou medaili. Mnozí historici umění však Lindauerovu tvorbu kritizují pro přehnanou detailnost oděvu, tetování apod. Tyto detaily jsou naopak velmi vítány etnografy, neboť přináší poznatky z dnes již mizejícího světa Maorů.

Kromě života domorodců se Lindauer zajímal také o novozélandskou faunu. Díky němu se do Národního muzea v Praze dostal vycpaný pták kivi, různé etnografické předměty posílal i Václavu Fričovi, s nímž si dopisoval. V roce 1901 pak Lindauera na Novém Zélandu navštívil Josef Kořenský, autor řady cestopisů. V roce 1907 navštívil Plzeň a Prahu, kde Náprstkovu muzeu daroval dva ze svých obrazů. Do Evropy také jezdil navštěvovat své syny – Hector totiž v Lipsku studoval hudbu a Victor v Mnichově malířství. V letech 1911–1914 se pak Lindauerovi usadili v Evropě a jen se štěstím se jim podařilo přes Francii a Nizozemsko utéct před první světovou válkou, v níž mladší syn Victor bojoval jako dobrovolník.[2]

V roce 1916 musel Lindauer kvůli zhoršujícímu se zraku skončit s malířstvím. Postupně se stáhl a dožil ve Woodville, kde 13. června 1926 ve spánku zemřel. Pohřben je v rodinné hrobce po boku manželky, která ho přežila o 18 let, a staršího syna Hectora. Mladší syn Victor se stal uznávaným znalcem novozélandské flóry a odborníkem na řasy a chaluhy.

Bohumír Lindauer je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů počátků novodobého novozélandského umění. Velká část obrazů je dnes umístěna v Auckland Art Gallery, kam je věnoval Partridge, další obrazy se nachází v soukromých sbírkách a dalších muzeích. V Aucklandu se také nachází Lindauerův pomník a bylo po něm pojmenováno i první novozélandské šampaňské.

V roce 2015 byla v jeho rodném městě Plzni uspořádána retrospektivní výstava díla Bohumíra Lindauera, na kterou bylo zapůjčeno 50 obrazů z galerií na Novém Zélandu. Součástí byly i rané práce vzniklé před jeho odchodem do zámoří (portréty plzeňských měšťanů a cyrilometodějský cyklus z Valašských Klobouk). [4]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Bohumír Lindauer – portrét Eruera Maihi Patrona (1874)
    Bohumír Lindauer – portrét Eruera Maihi Patrona (1874)
  • Bohumír Lindauer – portrét Hamiora Tu
    Bohumír Lindauer – portrét Hamiora Tu
  • Bohumír Lindauer – portrét Heta Te Haura (1896)
    Bohumír Lindauer – portrét Heta Te Haura (1896)
  • Bohumír Lindauer – portrét krále Tawhiao Potatau Te Wherowhero (cca 1885)
    Bohumír Lindauer – portrét krále Tawhiao Potatau Te Wherowhero (cca 1885)
  • Bohumír Lindauer – portrét Tamati Waka Nene (1890)
    Bohumír Lindauer – portrét Tamati Waka Nene (1890)
  • Bohumír Lindauer – portrét Te Paea Hinerangi (1896)
    Bohumír Lindauer – portrét Te Paea Hinerangi (1896)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ a b c d e f g h LEBROVÁ, Bohumila. B.G.Lindauer - český malíř na Novém Zélandě. www.pozitivni-noviny.cz [online]. Pavel Loužecký, 2009-01-05 [cit. 2024-01-23]. Dostupné online. 
  3. ↑ Historie kaple sv. Cyrila a Metoděje – Farnost Valašské Klobouky [online]. [cit. 2022-11-01]. Dostupné online. 
  4. ↑ Gottfried Lindauer (1839–1926). Plzeňský malíř novozélandských Maorů | Západočeská galerie v Plzni. www.zpc-galerie.cz [online]. [cit. 2024-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-01-23. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Západočeská galerie, 2015. ISBN 978-80-7467-081-7. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]