Helen Quinnová

Helen Quinn
Helen Quinn (2000)
Helen Quinn (2000)
Narození19. května 1943 (81 let)
Melbourne
Alma materStanfordova univerzita
Melbournská univerzita
DESY
Tintern Grammar
PracovištěHarvardova univerzita
Stanfordova univerzita
Oborfyzika
OceněníDiracova medaile Mezinárodního centra teoretické fyziky (2000)
čestný důstojník Řádu Austrálie (2005)
medaile Oskara Kleina (2008)
Sakurai Prize (2013)
Medaile Benjamina Franklina (2018)
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Helen Rhoda Arnold Quinnová (* 19. května 1943 Melbourne) je americká fyzička austrálského původu zabývající se fyzikou elementárních částic. Její práce se týká především hledání jednotné teorie tři interakcí, silné, elektromagnetické a slabé. Obdržela několik vyznamenání včetně Diracovy medaile.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Quinnová absolvovala střední školu ve Victorii v Austrálii a následně nastoupila na University of Melbourne. Na doktorské studium přešla do USA na Stanfordovu univerzitu. V roce 1967 získala doktorát, v té době tvořily ženy méně než 2% fyziků. Postgraduální práci absolvovala v německé urychlovačové laboratoři DESY v Hamburku. Následně strávila sedm let na Harvardově univerzitě předtím, než se vrátila do Stanfordu, kde získala post profesorky fyziky na Stanford Linear Accelerator Center.

Příspěvky ve fyzice

[editovat | editovat zdroj]

Společně s Howardemem Georgim a Stevenem Weinbergem ukázala[1] že tři typy základních fyzikálních interakcí (silná, elektromagnetická a slabá), které vypadají velmi odlišné když pozorujeme jejich chování v běžném světě, se stávají velmi podobné v procesech s extrémně vysokými energiemi. Proto mohou být tyto tři interakce aspekty jediné sjednocené interakce. Navrhla také možnou novou symetrii vesmíru, později známou jako Pecceiova–Quinnové symetrie[2]. Tato vysvětluje jak může v silné interakci platit CP symetrie, ačkoli ve slabé interakci tato symetrie neplatí. Jedním z důsledků této teorie je předpověď částice známé jako axion. Tato částice dosud nebyla pozorována, ale uvažuje se o ní jako o možném kandidátovi na temnou hmotu.

Rovněž společně s Weinbergem a Enrico Poggiem ukázala, jak může být fyzika kvarků použita k předpovědi některých aspektů fyziky hadronů (což jsou částice složené z kvarků) bez ohledu na detaily struktury hadronů.[3] Tato vlastnost je známa jako kvark-hadronová dualita.

V několika různých zemích vystoupila s přednáškou "Chybějící antihmota", ve které naznačuje, že tato oblast výzkumu je velmi slibná.

Dlouhodobě se angažuje v otázce výchovy. V Kalifornii, pracuje s učiteli ze základních a středních škol, tak aby se naučili předávat zábavu a vzrušení související s fyzikou studentům.[4] Je členkou Rady pro vědecké vzdělávání v rámci Národní rady pro výzkum. Předsedala výboru, Národní rady pro výzkum který v roce 2012 vyvinul "Rámec pro K-12 vzdělávání vědy", který by se měl stát vodítkem pro vývoj multistátních norem pro vědecké vzdělávání. Konečná podoba dokumentu byla vydána v roce 2013 pod názvem "Příští generaci vědeckých standardů".

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Helen Quinn na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Georgi, H.; Quinn, H.R.; Weinberg, S. (1974).
  2. ↑ Peccei, R.D.; Quinn, H.R. (1977).
  3. ↑ Poggio, E.C.; Quinn, H.R.; Weinberg, S. (1976).
  4. ↑ "Contemporary Physics Education Project"[nedostupný zdroj].
  5. ↑ It's an Honour. www.itsanhonour.gov.au [online]. [cit. 2016-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]