Jakovlev Jak-3

Jak-3
Určení	stíhací letadlo
Původ	Sovětský svaz
Výrobce	Závod č. 292 Závod č. 31
Konstruktérská skupina	Jakovlev
Šéfkonstruktér	Alexandr Jakovlev
První let	28. února 1943 (Jak-1M)
Zařazeno	červen 1944
Vyřazeno	1952 (sovětské letectvo)
Uživatel	Sovětské letectvo Normandie-Němen Polské letectvo Jugoslávské letectvo
Vyrobeno kusů	4 848
Vyvinuto z typu	Jakovlev Jak-1
Další vývoj	Jakovlev Jak-11 Jakovlev Jak-15
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jakovlev Jak-3 (rusky: Як-3) byl sovětský stíhací letoun vyráběný a nasazený během druhé světové války. Šlo o robustní letoun, navíc snadný na údržbu. Byl oblíbený jak piloty, tak pozemním personálem.^[1] Patřil mezi nejmenší a nejlehčí stíhačky z nasazených letounů všemi stranami během války. Jeho vysoký poměr výkonu k hmotnosti mu poskytoval vynikající výkony a ukázal se jako impozantní stroj pro manévrový souboj.^[2]

V průběhu let 1940 až 1942 byl v konstrukční kanceláři Alexandra Jakovleva neustále zdokonalován stíhací letoun Jak-1, který se vyráběl v řadě postupně zdokonalovaných sérií, změny měly srovnávat úroveň vlastních strojů se stejně neustále zdokonalovanými stroji na straně protivníka; stíhací letadla samozřejmě také byla za tímto účelem porovnávána i s kořistními stroji protivníka. Na základě takto získaných informací vznikl požadavek na radikální zdokonalení konstrukce — Jakovlevy se rozdělily na „lehké“ a „těžké“ typy (druhé tvoří řada variant typů Jak-7 a Jak-9, tyto stroje se mj. vyznačují i vyšší zásobou paliva).

Výsledkem požadavku na konstrukci „specializovaného lehkého stíhače“, s výbornými manévrovacími schopnostmi a vysokými výkony zejména v malých výškách (určený primárně pro vybojování vzdušné nadvlády nad frontovou linií), byl vznik několika prototypů, které využily všech předností svého předchůdce Jak-1 a zároveň zkušeností získaných vyhodnocením výkonů, manévrovacích schopností a letových vlastností ukořistěných strojů protivníka.

Vývoj

Jak-3M (moderní replika)

Stíhací letoun Jak-3 byl oproti svému předchůdci Jak-1 důkladně odlehčen, dostal menší křídlo s menším rozpětím i nosnou plochou, poháněla jej výkonnější verze motoru Klimov M-105 (VK-105PF-2 s vyššími výkony v letových hladinách do 2000 metrů) a silnější výzbroj. Řada drobných změn zlepšila aerodynamiku draku letounu — mj. byl přemístěn olejový chladič (původně byl pod motorem, u Jaku 3 jej konstruktéři přemístili do kořenů křídla), úpravou prošel i chladič kapaliny a jeho umístění. Výsledkem změn byly vyšší výkony (jak rychlost v horizontu, tak i stoupavost), zlepšily se manévrovací schopnosti i letové vlastnosti (přesto ovšem nešlo o stroj pro žádné zelenáče, hlavně při nižších rychlostech se projevovala nižší podélná stabilita letounu, takže zejména při přistání vyžadoval velice precizní pilotáž a maximální soustředění pozornosti pilota na řízení stroje). První prototypy byly zkoušeny v dubnu 1943.^[zdroj⁠?!] Stroj byl postupně dále modernizován, posléze dostal silnější motor i silnější výzbroj, ovšem během války se tyto verze již do bojů nedostaly. Na sklonku druhé světové války vznikla jeho verze Jak-3A (Jak-3 VK-107A), poháněná novým, výkonnějším motorem Klimov VK-107, která dosáhla maximální rychlosti 720 km/h ve výšce 5750 m.^[zdroj⁠?!]

V prosinci 1944 byly zahájeny zkoušky verze Jakovlev Jak-3RD vybavené pod ocasními plochami raketovým motorem konstruktéra V. P. Gluška RD-1ChZ. Ten pracoval s petrolejem jako palivem, okysličovadlem byla koncentrovaná kyselina dusičná a vyvíjel tah 2941 N po dobu tří minut. Přídavný motor zvýšil rychlost letounu o 182 km/h. V zájmu úspory hmotnosti byl demontován synchronizovaný kulomet UBS a stroji zůstal jen kanón NS-23 ráže 23 mm v ose vrtule. Již 16. srpna 1945 však raketový motor za letu explodoval, stroj se zřítil a pilot V.L.Rastorgujev zahynul. Označení Jakovlev Jak-3U bylo vyhrazeno pro stroj s hvězdicovým motorem AŠ-82FN. Jak-3 byl jedním z posledních stíhacích letadel s pístovým motorem. Nový stíhač, označený jako Jak-3, vstoupil do služby v roce 1944, později než Jak-9 navzdory nižšímu číslu označení, a do poloviny roku 1946 jich bylo vyrobeno 4 848.^[3]

Konstrukce

Jakovlev Jak-3 v muzeu v Krasnogorsku

Jakovlev Jak-3 je jednomístný jednomotorový samonosný stíhací dolnoplošník s jednoduchými ocasními plochami a záďovým zatahovacím podvozkem, smíšené konstrukce. Trup má svařovanou trubkovou příhradovou kostru (bezešvé trubky z chrom-mangan-křemíkové oceli), v přední části má potah odnímatelnými duralovými plechy, zbytek překližkou a plátnem. Křídlo dvounosníkové konstrukce je nedělené, má smíšenou konstrukci s překližkovým potahem. Odštěpné hydraulicky ovládané vztlakové klapky jsou celokovové konstrukce, mají maximální výchylku 50 stupňů. Křidélka mají duralovou kostru a plátěný potah. Ovládání křidélek je diferencované, s výchylkami +22 a -12 stupňů. Ocasní plochy - kýlovka a stabilizátor jsou celodřevěné dvounosníkové konstrukce s překližkovým potahem. Kormidla mají duralovou kostru a plátěný potah. Podvozek letadla je záďový, zatahovací, ovládaný hydraulicky. Pohonnou jednotku tvoří vidlicový dvanáctiválec Klimov VK-105PF-2 o maximálním vzletovém výkonu 1290 koní (948,8 kW). Výzbroj tvoří jeden kanón ŠVAK ráže 20 mm uložený mezi bloky válců motoru, střílející dutým hřídelem vrtule, a dva synchronizované velkorážové kulomety UBS ráže 12,7 mm.

Služba

Jak-3 v letu

Jak-3 pluku Normandie-Němen, zima 1944

Jako lehčí a menší letoun než Jak-9, ale poháněný stejným motorem, byl Jak-3 shovívavý, snadno ovladatelný letoun, který byl oblíbený jak mezi začínajícími, tak zkušenými piloti. Byl robustní, snadno se udržoval a byl velmi úspěšným letounem v manévrovém souboji.^[1] Používal se většinou jako taktický stíhač, létal nízko nad bojištěm a účastnil se bojů pod 4 000 m (13 000 stop).^[3]

Nové letouny se začaly dostávat k frontovým jednotkám během léta 1944. Služební zkoušky Jak-3 provedl u 2. letecké armády pod velením podplukovníka Kovaljova v červnu až červenci 1944. Pluk měl za úkol získat vzdušnou převahu. Během 431 bojových letů bylo sestřeleno 20 stíhaček Luftwaffe a tři Junkersy Ju 87, zatímco sovětské ztráty činily dva sestřelené Jaky-3.^[4] Velký boj se rozvinul 16. června 1944, kdy se střetlo 18 Jaků-3 s 24 německými letouny. Sovětské stíhačky Jak-3 sestřelily 15 německých letadel za ztrátu jednoho zničeného a jednoho poškozeného Jaka. Následující den činnost Luftwaffe nad touto částí fronty prakticky ustala.^[5] 17. července 1944 zaútočilo osm Jaků na formaci 60 německých letadel, včetně doprovodných stíhaček. V následném souboji ztratila Luftwaffe tři Ju 87 a čtyři Bf 109G bez ztráty.^[6] Luftwaffe vydala rozkaz „vyhnout se boji pod pěti tisíci metry se stíhačkami Jakovlev, které nemají přívod chladiče oleje pod nosem!“^[7] Stíhačky Luftwaffe se v boji s Jak-3 pokusily použít překvapivou taktiku a útočily shora.^[8]

Nevyřešené válečné problémy s Jak-3 zahrnovaly delaminaci překližkových povrchů, když se letadlo vymanilo z rychlého střemhlavého letu,^[1] krátký dolet a špatnou spolehlivost motoru. Pneumatický systém pro ovládání podvozku, vztlakových klapek a brzd, typický pro všechny tehdejší stíhačky Jakovlev, byl problematický. Přestože je méně spolehlivý než hydraulické nebo elektrické alternativy, byl pneumatický systém preferován kvůli úspoře hmotnosti.

V roce 1944 se skupina Normandie-Němen znovuvyzbrojila Jaky-3 a zaznamenala posledních 99 ze svých 273 vzdušných vítězství proti Luftwaffe.^[8]

Celkové ztráty Jaků-3 v boji byly 210, 60 v roce 1944 a 150 v roce 1945.^[9]

Varianty

Uživatelé

Replika stroje Jakovlev Jak-3UA s motorem Pratt & Whitney R-1830

• Francie Francie
  • Forces aériennes françaises libres
  • Armée de l'Air
    • Stíhací pluk Normandie-Němen
• Polská lidová republika
  • Polské letectvo
• Jugoslávie Jugoslávie
  • Jugoslávské letectvo
• Sovětský svaz Sovětský svaz
  • Sovětské letectvo
  • Vojska protivzdušné obrany SSSR

Moderní vyráběné Jaky

Jak-3M ZK-YYY na přehlídce Classic Fighters 2015 v Blenheimu, Nový Zéland.

Od roku 1991 do roku 2002 bylo v bývalém Sovětském svazu vyrobeno 21 letounů Jakovlev Jak-3, Jak-7 a Jak-9 podle původních plánů a přípravků.^[10] Tyto letouny jsou poháněny americkým motorem Allison V-1710 nebo Pratt & Whitney R-1830 Twin Wasp namísto Klimovů V-12 používaných během války. Několik z těchto letadel je způsobilých k letu, většinou sídlí ve Spojených státech a další v Německu, Austrálii a na Novém Zélandu. Jiné byly převedeny do stavu „Jak-3U“ z původních cvičných Jaků-11 pro soukromé vlastníky a muzea.

William Whiteside, který létal s upraveným moderním sériovým Yak-3UPW poháněným motorem Pratt & Whitney R-2000, stanovil dne 10. října 2011 oficiální mezinárodní rychlostní rekord pro letadla s pístovým motorem v kategorii do 3 000 kg (6 600 lb) a dosáhl 655 km/h (407 mph) na trati dlouhé 3 km (1,864 mi) v Bonneville Salt Flats v Utahu ve Spojených státech, což výrazně překonalo předchozí rekord 491 km/h (305 mph), který v roce 2002 stanovil Jim Wright. Následující den Whiteside použil stejné letadlo k vytvoření neoficiálního rychlostního rekordu pro letadla v kategorii 670 km/h (416 mph) na stejné 3 km (1,863 míle) trati.^[11]

Specifikace (Jak-3)

Třípohledová silueta Jaku-3

Technické údaje

• Posádka: 1
• Rozpětí: 9,20 m
• Délka: 8,50 m
• Výška: 2,42 m
• Nosná plocha: 14,85 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2 123 kg^{[p 1]}
• Vzletová hmotnost: 2 692 kg^{[p 1]}
• Pohonná jednotka: 1 × vidlicový dvanáctiválec Klimov VK-105PF-2 o maximálním vzletovém výkonu 1290 koní (948,8 kW)

Výkony

• Maximální rychlost (u země): 567 km/h
• Maximální rychlost: 646 km/h
• Dostup: 10 800 m
• Počáteční stoupavost: 19 m/s
• Dolet: 648 km

Výzbroj

• 1 × 20mm kanón ŠVAK střílející hřídelí vrtule
• 2 × 12,7mm synchronizovaný kulomet UBS

Odkazy

Poznámky

1. Starší prameny vesměs udávaly hmotnost prázdného letounu 2 105 kg a vzletovou hmotnost 2 660 kg (novější data pocházejí z práce ruského autora A. T. Stěpance Истребители ЯК периода Великой Отечественной войны, publikované v roce 1992).

Reference

1. Glancey 2006, p. 180.
2. Yak Piston Fighters. [s.l.]: Vector Dostupné online. Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“..
3. Glancey 2006, p. 179.
4. Gordon 2008, p. 188.
5. Gordon 2008, p. 189.
6. Morgan 1999, p. 52.
7. GREEN, William. Famous Fighters of the Second World War. [s.l.]: Macdonald, 1957. S. 103. Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
8. Gunston 1980, p. 203.
9. Bergström 2008, p. 132.
10. Yak Piston Fighter Production numbers | Yakovlev website [online]. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“..
11. Wilkinson, Stephan, "Yak Sets Speed Record," Aviation History, March 2012, p. 10.

Literatura

• Zbyněk Válka, Stíhací letadla
• Bergström, Christer. Bagration to Berlin: The final Air Battle in the East 1944–45. Hersham UK, Classic Publications, 2008. ISBN 978-1-903223-91-8.
• Donald, David and Jon Lake, eds. Encyclopedia of World Military Aircraft. London: AIRtime Publishing, 1996. ISBN 1-880588-24-2.
• Glancey, Jonathan. Spitfire: The Illustrated Biography. London: Atlantic Books, 2006. ISBN 978-1-84354-528-6.
• Gordon, Yefim. Soviet Airpower in World War II. Hinckley UK: Midland / Ian Allan Publishing, 2008. ISBN 978-1-85780-304-4.
• Gordon, Yefim and Dmitri Khazanov. Soviet Combat Aircraft of the Second World War, Volume I: Single-Engined Fighters. Earl Shilton, Leicester, UK: Midland Publishing Ltd., 1998. ISBN 1-85780-083-4.
• Green, William. Warplanes of the Second World War, Volume III: Fighters. London: Macdonald & Co. (Publishers) Ltd., 1961 (seventh impression 1973). ISBN 0-356-01447-9.
• Green, William and Gordon Swanborough. WW2 Aircraft Fact Files: Soviet Air Force Fighters, Part 2. London: Macdonald and Jane's Publishers Ltd., 1978. ISBN 0-354-01088-3.
• Gunston, Bill. Aircraft of World War Two. London: Octopus Books Limited, 1980. ISBN 0-7064-1287-7.
• Kopenhagen, W., ed. Das große Flugzeug-Typenbuch (in German). Stuggart, Germany: Transpress, 1987. ISBN 3-344-00162-0.
• Liss, Witold. The Yak 9 Series (Aircraft in Profile number 185). Leatherhead, Surrey, UK: Profile Publications Ltd., 1967.
• Matricardi, Paolo. Aerei Militari: caccia e ricognitori. (in Italian) Milano: Mondadori Electa S.p.A., 2006. NO ISBN.
• Mellinger, George. Yakovlev Aces of World War 2. Botley, UK: Osprey Publishing Ltd., 2005. ISBN 1-84176-845-6.
• Morgan, Hugh. Gli assi Sovietici della Seconda guerra mondiale. Edizioni del Prado/Osprey Aviation, 1999. ISBN 84-8372-203-8.
• Morgan, Hugh. Soviet Aces of World War 2. London: Reed International Books Ltd., 1997. ISBN 1-85532-632-9.
• Шавров В.Б. История конструкций самолетов в СССР 1938-1950 гг. (3 изд.). Kniga: Машиностроение, 1994 (Shavrov, V.B. Istoriia konstruktskii samoletov v SSSR, 1938-1950 gg.,3rd ed. (History of Aircraft Design in USSR: 1938-1950). Kniga, Russia: Mashinostroenie, 1994. ISBN 5-217-00477-0.
• Stapfer, Hans-Heiri. Yak Fighters in Action (Aircraft number 78). Carrollton, Texas: Squadron/Signal Publications, Inc., 1986. ISBN 0-89747-187-3.
• Степанец А.Т. Истребители ЯК периода Великой Отечественной войны. Kniga: Машиностроение, 1992. (Stepanets, A.T. Istrebiteli Yak perioda Velikoi Otechestvennoi voiny (Yak Fighters of the Great Patriotic War). Kniga, Russia: Mashinostroenie, 1992. ISBN 5-217-01192-0.
• Якубович, Н.В. Як-3. Истребитель «Победа». Москва: ВЭРО Пресс, Яуза, ЭКСМО, 2011. Yakubovich, N.V. Yak-3. Istrebitel’ “Pobeda” (Yak-3. Fighter “Victory”). Moscow, Russia: VERO Press, Yauza, EKSMO, 2011. ISBN 978-5-699-50907-2.

Externí odkazy

• Popis a galerie

Autoritní data	NKC: ph717864

Portály: Letectví