Josef Beran

Tento článek je o českém kardinálovi. Další významy jsou uvedeny na stránce Josef Beran (rozcestník).
Služebník Boží
prof. ThDr. Josef kardinál Beran, dr. h. c. mult.
Kardinál-kněz
33. pražský arcibiskup
21. primas český
Josef Beran (jako římský student, asi 1911)
Josef Beran (jako římský student, asi 1911)
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Arcidiecézepražská
Jmenování4. listopadu 1946
PředchůdceKarel Kašpar
NástupceFrantišek Tomášek
Titulární kostelSanta Croce in via Flaminia
Heslo„Eucharistia et labor“
„Eucharistie a práce“
ZnakZnak
Svěcení
Kněžské svěcení10. června 1911
světitel Pietro Respighi
Biskupské svěcení8. prosince 1946
světitel Saverio Ritter
1. spolusvětitel Mořic Pícha
2. spolusvětitel Antonín Eltschkner
Kardinálská kreace22. února 1965
kreoval Pavel VI.
Titulkardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zúčastnil se
Osobní údaje
Datum narození29. prosince 1888
Místo narozeníPlzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí17. května 1969 (ve věku 80 let)
Místo úmrtíŘím
ItálieItálie Itálie
Příčina úmrtírakovina plic
Místo pohřbeníBazilika svatého Petra (do 2018)
Katedrála svatého Víta (od 2018)
Národnostčeská
RodičeJosef Beran a Marie Beranová
Povolání
Církevní heraldika
Církevní heraldika
římskokatolický duchovní
Alma materPapežská univerzita Urbaniana
Řády a oceněníCzechoslovak War Cross 1939-1945 Bar Československý válečný kříž 1939
TCH CS voj med Za zasluhy hvezda ribbon Medaile za zásluhy I. stupně
mzz Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy (1991)
Svatořečení
Začátek procesu2. dubna 1998
Titul svatéhoarcibiskup a kardinál
Atributybiskupská roucha
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Jaroslav Beran (29. prosince 1888 Plzeň[1] – 17. května 1969 Řím) byl katolický duchovní a teolog, 33. arcibiskup pražský a primas český v letech 1946–1969 a od roku 1965 kardinál.

Byl politickým vězněm nacismu i komunismu, komunistický režim mu navíc po většinu času znemožnil spravovat diecézi. Po jmenování kardinálem prožil poslední roky svého života jako vyhnanec ve Vatikánu.

Po úmrtí jej kardinál Šeper označil za druhého svatého Vojtěcha.[2] Jako jedinému Čechovi se mu dostalo pocty být pohřben po boku 91 papežů v kryptě svatopetrské baziliky ve Vatikánu s více než sto hroby.[3] Paradoxně se tak stalo v důsledku komunistického režimu v Československu, který zakázal převoz jeho ostatků do vlasti. Transport se uskutečnil až v demokratickém zřízení během dubna 2018, kdy byly ostatky uloženy v kapli sv. Anežky České ve svatovítské katedrále. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení.

Život

[editovat | editovat zdroj]
Rodina Beranových na konci 19. století
V domě Křížkova 1 (žlutý vlevo) ve čtvrti Roudná prožíval Beran studentská léta od roku 1904 a vracel se tam až do roku 1930. Byla zde umístěna pamětní deska a busta od Marie Uchytilové.

Narodil se v Plzni v rodině učitele Josefa Berana a jeho ženy Marie, rozené Lindauerové (neteře významného malíře Bohumíra (Gottfrieda) Lindauera), při křtu dostal jména Josef Jaroslav, za kmotry mu byli školník Josef Beneš a jeho žena Rozálie Benešová rozená Krásná. Josef Beneš byl bratr jeho babičky Terezie Lindauerové rozené Benešové.

Vzdělání a činnost do 2. světové války

[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval plzeňské gymnázium, poté se stal alumnem České koleje v Římě (Bohemicum, dnešní Nepomucenum, 1907–1912). Po vysvěcení na kněze (1911) pokračoval ve studiu teologie (doktorát 1912). V letech 1912–1917 působil jako kaplan (Chyše, Prosek u Prahy, Praha), dále působil nejprve jako učitel a posléze ředitel na ženském učitelském ústavu sv. Anny (1917–1928). Od roku 1928 vyučoval jako docent pastorální teologii na Teologické fakultě UK, v roce 1932 se stal profesorem teologie. V této době byl též rektorem pražského arcibiskupského kněžského semináře (od roku 1932).

V roce 1942 byl po atentátu na Heydricha zatčen a vězněn na Pankráci a v koncentračních táborech Terezín a Dachau. Zde byl vězněn mimo jiné společně s páterem Richardem Henkesem (roku 2019 blahořečen). V koncentračním táboře Dachau byl prvně zařazen mezi metaře. S ostatními zametal hlavní třídu, která vedla od lágru do města Dachau. Zde si na „toho flanďáka“ zasedl surový kápo, ale ještě větším tyranem byl neustálý hlad. V červnu [zdroj⁠?!] si polepšil díky známostem s německými vězni a díky nim se dostal do výrobny vitamínových prášků pro SS[zdroj?]. Dr. Beran tam v koutě pracoval mimo jiné vedle starého bolševika Franty Lemona z Dubí u Kladna[zdroj?]. V roce 1943 proběhla v koncentračním táboře Dachau velká epidemie břišního tyfu, kterým se dr. Beran také nakazil. Po velkém boji s infekcí přežil s pouhými 45 kilogramy váhy. Zesláblý byl přeložen do táborové punčochárny, kde se starci a invalidy zašíval ponožky[zdroj?]. Po zákroku z Vatikánu[zdroj?] se začalo s kněžími lépe zacházet[zdroj?]. Dr. Beran se dostal do táborové kanceláře, kde pracoval jako písař[zdroj?]. Tady tajně přepisoval lágrové statistiky a data, které předával přátelům k uschování. Když vypukla aféra rakouského kněze Lenze a jeho tajně psané knihy, musel dr. Beran kancelář opustit. Tuto knihu totiž ukrýval. Byl převeden do zeleninového skladiště a tam hlídal brambory, určené pro rodiny SS a pro Himmlera.[zdroj?] Bramborami tajně zásoboval své spoluvězně. 29. dubna byl koncentrační tábor Dachau osvobozen americkou armádou a dr. Beran se tak dočkal svobody.

Pronásledování režimem

[editovat | editovat zdroj]
Arcibiskupský seminář a pomník kardinála Berana

Dne 4. listopadu 1946 jej papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem pražským (vysvěcen 8. prosince téhož roku). Po komunistickém převratu v roce 1948 odmítl podřídit církev komunistické moci, vystoupil proti komunisty zřízené podvratné „Katolické akci“ a exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara (a s ním i několik dalších), který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády sňal pražský kapitulní vikář, na což ovšem neměl patřičné pravomoci (kromě toho Plojhar obdržel další exkomunikace). Plojhar Beranovi zákrok proti své osobě nikdy nezapomněl a systematicky využíval svého vlivu na komunistickou proticírkevní politiku k prosazení maximálních restrikcí vůči arcibiskupovi. Například když vláda v roce 1956 jednala o Beranově propuštění z internace, Plojhar byl striktně proti.[4]

V letech 1949–1963 byl protiprávně internován StB na různých místech Československa, nejprve v Arcibiskupském paláci v Praze (1949–1951) a posléze jinde (Roželov, Růžodol, Paběnice, Mukařov, Radvanov). Během internace byl neustále sledován a StB se na něj pokoušela sehnat či vyrobit kompromitující materiály. Mimo jiné jednu dobu tajně přimíchávala do nápojů a jídla pro arcibiskupa a řeholnici, která se o něj starala, afrodiziaka v naději, že bude mít příležitost natočit nějaké kompromitující scény. Ovšem akce skončila debaklem, neboť nejenže nedosáhla úspěchu, ale arcibiskup nakonec příslušníka StB, který ho tajně natáčel, přistihl.[5]

Odjezd do Říma

[editovat | editovat zdroj]
Pomník kardinálu Beranovi v Praze-Dejvicích před budovou Arcibiskupského semináře

V roce 1963 byl propuštěn z internace, bylo mu však zakázáno zdržovat se v Praze a vykonávat arcibiskupský úřad. 25. února 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem titulu Santa Croce in via Flaminia. Stát povolil arcibiskupu Beranovi odjet ze země do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku s úmyslem, že už mu nedovolí vrátit se do země. Komunističtí představitelé státu však arcibiskupa buďto uvedli v omyl nebo nemluvili dost jasně. Beran byl přesvědčen, že se bude moci vrátit. Že tomu tak není, se dověděl až po jednání s nimi od Agostina Casaroliho. Ten mu sdělil, že Svatý otec ponechává rozhodnutí na něm. Dodal také, že pokud odjede, bude snad možné nahradit kolaborujícího pražského kapitulního vikáře za biskupa věrného Římu. Poté se Beran rozhodl, pro dobro své diecéze, do Říma odjet.[6]

Ve Vatikánu se kardinál Beran zapojil do práce Druhého vatikánského koncilu. 20. září 1965 na něm vystoupil s projevem O svobodě svědomí,[7] v němž odmítl hmotný nebo duševní nátlak, nutící člověka jednat proti jeho svědomí, a žádal jasné a bezvýhradné vyhlášení zásady náboženské svobody. Tento požadavek odůvodnil historickou zkušeností (z období komunistického útlaku a událostmi v 15. a 17. století), kdy podle jeho názoru útisk svobody svědomí vedl k pokrytectví, lži a jiným mravním neřestem, vážně ohrožujícím víru. Předpokládal, že takové vyhlášení zahanbí ty, kdo utlačují Církev, a povede k jejich obrácení. Velmi opatrně se také pokusil apelovat na koncil, aby se zastal pronásledovaných křesťanů, a navrhl, aby deklarace Dignitatis humanae byla doplněna o jasný požadavek na osvobození kněží i laiků vězněných pro svoji víru, umožnění svobodného výkonu úřadu biskupů a kněží a usnadnění jejich spojení se Svatým stolcem. Tato jeho snaha však nebyla úspěšná, koncil se k otázce křesťanů pronásledovaných komunistickými totalitními režimy nevyjádřil a deklarace Dignitatis humanae o navrhované formulace doplněna nebyla.

Obraz modlícího se kardinála Berana na stěně papežské koleje Nepomucenum při návštěvě prezidenta Václava Klause (stojící) 30. 5. 2009. Po pravici prezidenta Livia Klausová a velvyslanec ČR u Svatého stolce Pavel Vošalík. Po prezidentově levé ruce sedí rektor Nepomucena Jan Mráz.

V Římě kardinál Beran založil České náboženské středisko Velehrad. Jeho sekretářem byl po celou dobu jeho působení v Římě pozdější pomocný biskup pražský Jaroslav Škarvada a česko-římský teolog a pozdější profesor Papežské Lateránské univerzity Karel Skalický.

Po sebevraždě Jana Palacha přednesl ve vatikánském rádiu projev, ve kterém neschválil Palachův čin, ale vyzdvihl jeho ideály.[8] Za tento projev byl kritizován prosovětským listem Zprávy.[9]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1966, během své cesty po Spojených státech amerických a Kanadě, obdržel kardinál Josef Beran několik čestných doktorátů za svůj nekompromisní postoj vůči komunistickému režimu. Během návštěvy Philadelphie mu byl udělen čestný doktorát práv na jezuitské Koleji sv. Josefa. V Houstonu převzal první čestný doktorát v historii Katolické univerzity sv. Tomáše Akvinského. V Chicagu pak získal další dva čestné doktoráty, jeden na Koleji sv. Prokopa a druhý na jezuitské univerzitě Loyola. Tato ocenění odrážela uznání, kterého se mu dostalo jak od církevních představitelů, tak od českých krajanů žijících v exilu.[10]

Závěr života

[editovat | editovat zdroj]

Kardinál Beran zemřel 17. května 1969 na rakovinu plic[11] v Papežské koleji Nepomucenum v Římě, kde bydlel.

Převoz ostatků do vlasti

[editovat | editovat zdroj]
Vůz s rakví na Pohořelci

Když kardinál Beran zemřel, komunistická vláda nepovolila převoz těla do vlasti. Papež Pavel VI. rozhodl, že kardinál Beran bude pohřben po boku papežů v kryptách chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Stal se tak prvním a zatím jediným Čechem, kterému se té pocty dostalo. Jeho hrob se nacházel poblíž hrobu svatého Petra, mezi hroby Pia XI. a Pia XII. Pavel VI. také oproti zvyklostem osobně vedl pohřební obřady.[12] Papež František v lednu 2018 povolil převoz ostatků kardinála Berana do Česka.[13] Dne 19. dubna došlo k vyzvednutí klerikových ostatků ze sarkofágu ve svatopetrské bazilice a následujícího dne byly transportovány vládním speciálem do České republiky na vojenské letiště Praha-Kbely. Následně se uskutečnily převoz koňským spřežením a další ceremonie.[14] Mezi 20. a 23. dubnem byly ostatky veřejně vystaveny: v pátek 20. před bazilikou Nanebevzetí Panny Marie v areálu kláštera premonstrátů na Strahově, v sobotu 21. mezi prvním a druhým nádvořím Arcibiskupského paláce a poté před oltářem svatovítského dómu, a to do pondělí 23. dubna. Navečer toho dne[pozn. 1] byly uloženy do sarkofágu v kapli sv. Anežky České v hlavní lodi katedrály sv. Víta.[15]

Ocenění a blahořečení

[editovat | editovat zdroj]

14. listopadu 1946 (10 dnů po jmenování arcibiskupem pražským) obdržel od prezidenta Beneše Československý válečný kříž a medaili prvního stupně za zásluhy.[16]

Josef Beran byl v roce 1991 in memoriam vyznamenán řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. Dne 2. dubna 1998 byl zahájen proces blahořečení Josefa Berana. Postulátorem se stal Mons. Jaroslav V. Polc, po jeho smrti v roce 2004 jej nahradil profesor Jan Matějka.[17]

Centrum náboženské tvorby České televize v Brně natočilo o kardinálu Beranovi hodinový polohraný dokument, který byl odvysílán 26. prosince 2008, tj. u příležitosti 120. výročí jeho narození.[18][19]

Genealogie

[editovat | editovat zdroj]

Rozrod

[editovat | editovat zdroj]
Předkové
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jan Beran [20]
 
 
 
 
 
 
 
Václav Beran [20]
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Rozálie roz. Cibulková [20]
 
 
 
 
 
 
 
Josef Beran [20]
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Vít Krisman [20]
 
 
 
 
 
 
 
Ludmila roz. Krismanová [20]
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Anna roz. Koulíková [20]
 
 
 
 
 
 
 
Josef Beran
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ignác Lindauer [21]
 
 
 
 
 
 
 
Ignác Lindauer [21]
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Marie roz. Šmídová [21]
 
 
 
 
 
 
 
Marie roz. Lindauerová [21]
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jan Beneš [21]
 
 
 
 
 
 
 
Marie roz. Benešová [21]
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Markéta roz. Havlová [21]
 
 
 
 
 
 

Biskupská genealogie

[editovat | editovat zdroj]

Následující tabulka obsahuje genealogický strom, který ukazuje vztah mezi svěcencem a světitelem – pro každého biskupa na seznamu je předchůdcem jeho světitel, zatímco následovníkem je biskup, kterého vysvětil.[22] Rekonstrukcím a vyhledáním původu v rodové linii ze zabývá historiografická disciplína biskupská genealogie.

  1. kardinál Scipione Rebiba
  2. kardinál Giulio Antonio Santorio
  3. kardinál Girolamo Bernerio, OP
  4. arcibiskup Galeazzo Sanvitale
  5. kardinál Ludovico Ludovisi
  6. kardinál Luigi Caetani
  7. kardinál Ulderico Carpegna
  8. kardinál Paluzzo Paluzzi Altieri Degli Albertoni
  9. papež Benedikt XIII., roz. Pietro Orsini
  10. papež Benedikt XIV., roz. Prospero Lambertini
  11. papež Klement XIII., roz. Carlo della Torre di Rezzonico
  12. kardinál Marcantonio Colonna
  13. kardinál Giacinto Sigismondo Gerdil, B
  14. kardinál Giulio Maria della Somaglia
  15. kardinál Carlo Odescalchi, SJ
  16. kardinál Costantino Patrizi Naro
  17. kardinál Lucido Maria Parocchi
  18. papež Pius X., roz. Giuseppe Sarto
  19. papež Benedikt XV., roz. Giacomo Battista della Chiesa
  20. papež Pius XII., roz. Eugenio Pacelli
  21. arcibiskup Saverio Ritter
  22. Josef Beran

Monografie

[editovat | editovat zdroj]

Životu kardinála Berana se věnuje v římském exilu vydaná publikace s názvem Velká mše (1970)[23] a po sametové revoluci vydaná monografie Kardinál Josef Beran: Životní příběh velkého vyhnance (2008) a výpravná publikace Uzavírám vás do svého srdce: Životopis Josefa kardinála Berana (2009).[24]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Na svátek Slavníkovce sv. Vojtěcha, Beranova předchůdce na pražském biskupském stolci.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, s. 235
  3. ↑ Marcela Blažková. Bazilika sv. Petra. Místo, kde odpočívá 91 papežů a jediný Čech [online]. Český rozhlas, 2015-08-24 [cit. 2018-04-21]. Dostupné online. 
  4. ↑ Karel Kaplan, Jiří Hanuš a Jan Stříbrný (ed.): Stát a církev v roce 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, ISBN 80-85959-71-2, s. 14
  5. ↑ VODIČKOVÁ, Stanislava. Uzavírám vás do svého srdce – Životopis Josefa kardinála Berana. Brno a Praha: Ústav pro studium totalitních režimů a Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 400 s. ISBN 978-80-87211-16-8, ISBN 978-80-7325-189-5. Kapitola Růžodol u Liberce, s. 239–245. 
  6. ↑ Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, s. 224
  7. ↑ Kardinál Beran mluví na koncilu. Nový život. Listopad 1965, roč. XVII, čís. 11, s. 207–208. Dostupné online [PDF]. [nedostupný zdroj]
  8. ↑ Tiskové středisko České biskupské konference: 40. výročí úmrtí Jana Palacha, tisková zpráva, [cit. 2018-04-20, Dostupné on-line.
  9. ↑ Provokační hlas s Beranem. Zprávy. 29. března 1969, čís. 13(55). 
  10. ↑ PĚSTOVÁ, Bernadetta Pavla. Kardinál Josef Beran. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, 2011. 
  11. ↑ TIME Magazine. Milestones May 23, 1969. Pozn. plná verze článku je zpoplatněna
  12. ↑ Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, s. 11–12
  13. ↑ Vošalík: Papež povolil převoz těla kardinála Berana do Česka. ČeskéNoviny.cz [online]. ČTK, 2018-01-03, rev. 2018-01-03 [cit. 2018-01-04]. Dostupné online. 
  14. ↑ Ostatky kardinála Berana přiveze vládní speciál. Zpravodajství. Právo. Borgis, a.s., 12. 4. 2018, roč. 28, čís. 85, s. 3. ISSN 1211-2119. 
  15. ↑ http://www.cirkev.cz/cs/aktuality/180306zname-datum-prevozu-ostatku-kardinala-berana, navštíveno 6. dubna 2018
  16. ↑ KHÁS, P. Josef Beran a Josef Hlouch - dvě vůdčí osobnosti západočeského katolicismu a jejich společné vězení. Bohemiae Occidentalis Historica, 2021, roč. 7-2021, č. 2, s. 82-109. ISSN 2336-7547, strana 85
  17. ↑ Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran; nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008; ISBN 978-80-7021-937-9, str. 266-267
  18. ↑ http://www.christnet.eu/magazin/zprava.asp?zprava=16262
  19. ↑ http://www.ceskatelevize.cz/porady/10183781798-kardinal-josef-beran/30829838024 Pozn. pořad není v iVysílání dostupný
  20. ↑ a b c d e f g Štěnovice 07 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2021-06-27]. Dostupné online. 
  21. ↑ a b c d e f g Plzeň 055 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2021-06-27]. Dostupné online. 
  22. ↑ SODANO, Angelo. Ordinazione episcopale di Mons. Dominique Mamberti: Omelia del cardinale Angelo Sodano. L'Osservatore Romano. 2002-07-03, s. 4. Dostupné online [cit. 2022-10-30]. (italsky) 
  23. ↑ Velká mše. Řím: Křesťanská akademie, 1970. 411 s., [62] s. il.
  24. ↑ http://www.cdk.cz/knihy/historie/uzaviram-vas-do-sveho-srdce, navštíveno 6. dubna 2018

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Filmové a rozhlasové materiály

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Rektor Arcibiskupského semináře v Praze
Předchůdce:
??? 		1932–1939 a 1945–1946
Josef Beran 		Nástupce:
???
33. arcibiskup pražský
Předchůdce:
Karel Kašpar 		1946–1969
Josef Beran 		Nástupce:
František Tomášek
21. primas český
Předchůdce:
Karel Kašpar 		od 1946
Josef Beran 		Nástupce:
František Tomášek
Seznam pražských arcibiskupů
Pražští arcibiskupové
(1344–1421)
Znak pražského arcibiskupství
Znak pražského arcibiskupství
Sedisvakance (1421–1561)
V letech sedisvakance 1421–1561 arcidiecézi spravovali administrátoři
Pražští arcibiskupové
(1561– současnost)
Antonín Brus z Mohelnice • Martin Medek z Mohelnice • Zbyněk Berka z Dubé a Lipé 1 • Karel z Lamberka • Jan Lohelius • Arnošt Vojtěch z Harrachu • Jan Vilém Libštejnský z Kolovrat • Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka • Jan Bedřich z Valdštejna • Jan Josef z Breuneru • František Ferdinand z Kuenburgu • Daniel Josef Mayer z Mayernu • Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu • Antonín Petr Příchovský z Příchovic • Vilém Florentin ze Salm-Salmu • Václav Leopold Chlumčanský z Přestavlk • Ondřej Alois Ankwicz ze Skarbek-Poslawice • Alois Josef Schrenk z Notzingu • Bedřich Josef ze Schwarzenbergu • František ze Schönbornu • Lev Skrbenský z Hříště • Pavel Huyn • František Kordač • Karel Kašpar • Josef Beran • František Tomášek • Miloslav Vlk • Dominik Duka • Jan Graubner
Pozn. zvýrazněná jména představují kardinály, 1 Zbyněk Berka z Dubé a Lipé bývá uváděn jako kardinál